Články / Reporty

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 13.08.2020

Na letošní Filmovku přijíždím s očekáváním vysokých teplot, nízkých cen za čtvrtku pizzy na náměstí a vidinou intenzivního kurzu polštiny. Celé Hradiště je jedna velká poezie. Čas tady stojí a víno šněruje návštěvníky ulicemi jako výšivky na krojích. Verše občas podbarví zvuk cimbálu. Tohle klima je společně s mým konstantním vnitřním rozpoložením ideální podhoubí pro pohroužení se do tvorby klasika polské kinematografie Andrzeje Wajdy. Právě jemu byla na letošní filmovce věnovaná samostatná sekce.

Jeho Popel a démant je mým nejoblíbenějším snímkem už od dob absolvování předmětu Dějiny filmu 2. Ježíš na kříži houpající se hlavou vzhůru nad unaveným ránem mezi ruinami starého kostela v kombinaci s polským Jamesem Deanem, Zbigniewem Cybulskim, hýří patosem přesně dle mého gusta. Se závěrečnými výstřely se plazím z kina rozervaná jako košile hlavního hrdiny lapajícího po posledních minutách života. Wajda je mistr výtvarných kompozic. Sám, ač neúspěšně, malířství studoval. Svoje vizuální vnímání světa ale nakonec přeci jenom na plátno přenesl. Prvním filmem, na který se po svém zpoceném příjezdu ženu, je Wajdův Březový háj. Střet čisté přírody a teatrálních kompozic působí ze začátku poměrně rozpačitě. V duchu si říkám, že to osciluje někde mezi Mrazíkem a tvorbou Tarkovského. Břízky se ohýbají pod tíhou větru, ale i spletitých vztahů dvou bratrů. Ten mladší z nich umírá na tuberkulózu. Jeho neodvratná smrt je znázorněna bíle namalovaným obličejem, který připomíná spíš návrat upírské ságy. Stará dřevěná chalupa je zase v moci sytě růžového podsvícení. Dramatické prvky naštěstí vyvažují záběry na přírodu jako němého svědka lidských osudů, zkrátka magický realismus jako vývozní artikl filmového průmyslu východní Evropy.

Ve stanu České televize se občerstvím dávkou humoru se sci-fi snímkem Stačí stisknout. Čeští vědci vyvinuli velmi specifický přístroj. Transmutátor, který po stisknutí tlačítka promění člověka ve zvíře. Po obrazovce tak pobíhá Jitka Molavcová se slepicí ve škatuli, kterou něžně oslovuje “pane profesore”. Celý koncept stanu ČT je poměrně sympatický, protože mi připomíná nedělní odpoledne u babičky, kde se po obědě vyvalím na kanape a pouštím si staré filmy z VHS.

V sobotu aplikuju hned dva Wajdy zaraz. Veselka je baladické podobenství o polském národě a jeho dějinách, uzavřené převážně mezi čtyřmi stěnami venkovské chalupy. Wajdova bohatá vizuální imaginace se tady pojí s veršovanou předlohou Stanislava Wyspiánského. Kroje, korále a divoké taneční veselí naruší pár nezvaných hostů. Upír nebo oživlý věchet slámy se potulují mezi panáky vodky a květinovými věnci až do brzkého rána. Kromě už několikrát zmíněné propracované vizuální stránky je pro mě Veselka uhrančivá i kamerou. Dynamické jízdy vymetou s divákem všechny kouty stavení až do velkého finále, kdy úplně ztrácím orientaci v prostoru, stejně jako alkoholem znaveni účastníci svatebního veselí.

Druhá polská infuze je úplně odlišné nátury. Mýtické postavy střídají úderníci v čele s tovaryšem Birkutem, Člověkem z mramoru. Wajdův přelomový snímek spadající do éry kina morálního neklidu sleduje v několika rovinách otázku boje za pravdu a spravedlnost. Mladá studentka filmové školy Agnieszka připravuje svůj diplomový film, podobenství o hrdinovi dělnického lidu, jenž byl schopný se svým týmem položit třicet tisíc cihel za osm hodin. Její práce se ale změní v detektivní pátračku, která se snaží odhalit lidskou podstatu Birkuta, kterého dějiny zakonzervovaly v sochu z mramoru, aby ji následně mohli roztříštit na tisíc malých kousků. Plný sál cení nejen film samotný, ale taky když jakákoliv postava na plátně vysloví magickou polskou formuli „szukam“.

Nostalgický návrat do krajiny svého dětství vykresluje Wajda v Kronice milostných nehod. První vzplanutí a dětskou naivitu ukončí příchod druhé světové války. „Krajina mého dětství už neexistuje. Žije teď už jenom ve mně a společně se mnou se taky v prach obrátí,“ zní poslední slova filmu. Filmovou tečkou za Wajdovou kariérou je snímek Mžitky, životopisný příběh o avantgardním malíři Władysławu Strzemińském. Portrét intelektuála a umělce drceného okolnostmi dějin, ale i svoji vnitřní rozervaností. I přesto, že se Wajdova tvorba neustále točí okolo tématu křivdy, uchovávají si jeho filmy autorský rukopis, a z již stokrát řečeného dokážou vytěžit nové osobité postřehy. Nespravedlnost se v téhle programové sekci vážila na kila. V případě Slovácka spíše stáčela po litrech.

další reflexe letošního ročníku Letní filmové školy najdete tady nebo i tu

Čekám v jedné ze sídlištích vináren. Zahrádka je už ve tři odpoledne obsypaná štamgasty. Brambory už máte vykopané nebo co, že tu tak posedáváte? říká místo pozdravu nově příchozí a mizí pod slunečníkem. Místní svéráz je všudypřítomný. To platí i o hostu, který dokresluje kolorit letošní Filmovky, jím je spisovatel Vladimír Körner. Na plátně se střídají filmy dle jeho literárních předloh od Údolí včel přes Adelheid až po Cukrovou boudu. Výrazné snímky české kinematografie připomínají, jak důležitou roli hraje dobře napsaný scénář a knižní předloha, což sám Körner zmiňuje při každé ze svých besed. Fascinuje mě, s jakou vznešeností, ale zároveň neuvěřitelnou civilností odpovídá na všechny dotazy létající vzduchem. Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů. Nakonec vždycky konstatuje: “To jsou jen takové storky z natáčení.” Poslouchám ho s napětím, protože mám pocit, že ke mně promlouvá některá z postav jeho knih. Nakonec si odnáší výroční cenu Asociace českých filmových klubů, potlesk ve stoje a všeobecné dojetí.

“No, s tím potleskem jste mě teda pěkně rozhodili. Už toho nechte,“ říká nový majitel bílé zmrzlinové sošky Vladimír Körner a ve světlém obleku s pomrkávajícím okem za zády mizí z jeviště.

Info

Letní filmová škola
7.–12. 8. 2020, Uherské Hradiště

foto © Tyn Týna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.