Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: White Stripes

Fanouškovská #1: White Stripes

bro | Články / Sloupky/Blogy | 22.09.2012

Vždycky byli jako moje pirátská truhla: nikdy jsem o nich příliš nemluvil. Špatně střežené tajemství, o které jsem se bál, kdykoli jsem někde četl jejich jméno; něco ruplo, jsem na suchu a sám. Ta dvě slova mě pořád přitahují. Jako stará láska, nejlépe platonická, která skutečně nerezaví. Aspoň tak nějak to říká můj kamarád, kterému v tomhle bezmezně věřím. Sousloví White Stripes mě hypnotizuje, kdykoli na něj narazím. Přináší staré vzpomínky, medailony všech dívek, které jsem časem poznal a jednu nešťastně miloval, i obrazy jednotlivých událostí, kterými jsem si musel projít. White Stripes byli vždycky kolem, ať už jsem chtěl, či ne, ať už jsem si uvědomoval, jak strašně patetický náš vztah je, nebo si od něj něco skutečně sliboval.

White Stripes byli úplně první kapela, jejíž desku jsem si koupil. V roce 2003 jsem měl do šestnácti ještě pořád daleko, chystal se na gympl a čekalo mě první léto lásky. O hudbu jsem se začal opravdu zajímat právě až s albem Elephant, které spolu s Yankee Hotel Foxtrot od Wilco, druhým pořízeným albem, tvořilo soundtrack onoho léta. Album jsem si objednal někdy v květnu v jednom jičínském knihkupectví, v jehož hudební sekci jsem na slečnu prodavačku směle vyprskl, že bych si chtěl objednat Elephanta od White Stripes. Tehdy jsem teprve začínal tušit, že perfektní výslovnost angličtiny je přežitek a ta největší zbytečnost, ale i tak mě zarazilo, když jsem ji viděl do objednávkového listu psát „Vajoc Rajoc - Elfand“. Že jsem chtěl být milý a ulehčit jí (ale hlavně, potřeboval jsem tu desku objednat, ne neobjednat), nabídl jsem se, že to napíšu sám. Zrudla a snad se i chvěla, ale dva týdny nato jsem si u ní desku úspěšně vyzvednul. Lidových pět set pade.

S Get Behind Me Satan (2005) jsem se už minul. Na pražský koncert, který odehráli pár dní před oficiálním vydáním, jsem jet musel, i když se mi singl Blue Orchid, jediná věc z nového alba, kterou jsem v té době znal, vůbec nezdál a začínal jsem čichat zradu. Během dvou let, kdy jsem se nechal White Stripes formovat, jsem si sehnal i předchozí nahrávky; jednu jsem měl radši než druhou a všechny uměl zpaměti. Co jsem neznal, byla kostra jejich standardního setlistu, která obsahovala jakousi Jolene, cover, který mě vyhnal z předních řad. Obdobný příval emocí jsem zažil až o pár let později na vídeňském koncertě Converge, který jsem raději proseděl venku vedle klubu. Tehdy v pražské Arše jsem to naštěstí ustál, za což jsem pochopitelně rád, protože ke konci jejich vystoupení zazněly mé jinak nejoblíbenější skladby. I Think I Smeel a Rat třeba.

Get Behind Me Satan jako taková pro mě značila lehkou ztrátu zájmu. Jistě, The Nurse a Red Rain jsem měl rád už na první poslech, roztomilou Passive Manipulation jsem si dal jako vyzvánění mobilu a když se v Nauce o snech rozezní Instinct Blues, je ve mně sakra malá duše, ale ten zbytek? A nová prezentace White Stripes? Pokud píšu, že s Get Behind Me Satan jsem se minul, nevím, jak pojmenovat svůj vztah k Icky Thump (2007). Třeba nijak. Oblé nic, hladké jako pilule sedativ, jejíž polknutí mě silněji přikovalo ke starým písničkám.

Loni jsem viděl It Might Get Loud, dokumentární film konfrontující tři kytaristy třech generací. Sešli se tam již značně unylý Jimmy Page, fanatika efektových krabiček Edge a Jack White. Fanoušci U2 nebo Led Zep by se mnou asi nesouhlasili, ale Jack z toho střetu vyšel nejlíp. Jsem celkem hrdý na obraz, kterým se tam White prezentuje. Přirozená, uvěřitelná grácie. Působí až nečekaně civilně.

Všechny desky jsem postupně rozdal známým, nechal jsem si jen Elephanta. Ačkoli mě z prvních čtyř alb hudebně baví nejmíň, pořád pro mě znamená příliš, než abych se ho vzdal. Má prasklý obal a z cédéčka už ho hádám nikdy poslouchat nebudu, ale stejně. To je to album, které bych si nakonec vzal, kdybych jel na pustý ostrov. Nebo kdybych odpověděl na inzerát pana Whittiera. Chci si je pamatovat tak, jak jsem je znal v roce 2005. Kafe a cigára: teslofil a velká ségra.

Za těch osm let, které jsem s White Stripes strávil, se hodně věcí změnilo. Vyrostl jsem, oni taky. Jack začal hrát v kapelách, kterým jsem se ani nepokoušel rozumět. Paradoxně mě ani příliš nevzalo, když letos 2. února ohlásili konec činnosti. Totiž, ten den obyčejně mívám narozky, nejinak i letos. Jednou za čas koukám na webovky několika labelů, mezi nimiž je samozřejmě i Third Man. Ten den jsem si říkal, že by White Stripes mohli vykopat nějaké staré demíčko, papá brokolisovi pro radost. Dostalo se mi ovšem něčeho, co mi na chvíli vzalo dech. „The White Stripes would like to announce that today, February 2nd, 2011, their band has officially ended and will make no further new recordings or perform live.“ Po pár řádcích jsem se s tím ale smířil, v podstatě to byl ten nejlepší možný narozeninový dárek. „The reason is [...] mostly to preserve what is beautiful and special about the band and have it stay that way.“ Jasně. Kdo jiný by to měl chápat, když ne já?

Info

Vyšlo ve Full Moonu #12> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #52: Jaké by to bylo...

Michal Pařízek 06.05.2021

Jaké by to bylo, kdyby Kryštof Kolumbus skončil jako podřadný otrok a celá slavná konkvista se obrátila do incké invaze do staré dobré Evropy? V Šejkru se toho dozvíte mnohem…

Šejkr #51: Na vnitřní vlně

Michal Pařízek 22.04.2021

Třetí největší město ve Španělsku, jiný vzduch, jiné nebe, jiné prostředí. Jak to poznamená dnešní Šejkr na Radio 1?

Katetr: Vytáhni si hlavu z vreca

Jarmo Diehl 18.04.2021

Idea přišel s klipem k poněkud infantilnímu tracku Hraju si, kde s přáteli rapuje o tom, že má péro, žmoulá ho a verbálně klohní.

Bubny Voices: z Prahy do Kyjeva a zase zpátky

Iryna Zahladko 15.04.2021

Na konci prosince loňského roku vydal ukrajinský hudební label System album Bubny Voices, které je svéráznou hudební dokumentací areálu v okolí Nádraží Praha-Bubny.

Katetr: Nedívej se, mami! (a další prolákliny kontinua)

Jarmo Diehl 11.04.2021

Číslo jedna na streamech drží Refew x Roleeexx, kteří repujou o tom, že jen oni jsou real. Co je nového u Milion+? Terénní sběry, folklór i písničkáři. Peklo.

Šejkr #50: Sejde z mysli?

Michal Pařízek 08.04.2021

O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.

Katetr: Jak zrecyklovat stovky dýlerpytlů

Jarmo Diehl 04.04.2021

Acid punk, gotika, slowcore i poštovní kufr Olivera Torra. Marpo, Ben Cristovao a další roztleskávačky. Na strunách srdečních.

Anketa: Promo vs. video (Soundczech)

redakce 31.03.2021

Účastníků výzvy SoundCzechu se ptáme, jak spolupráce dopadla a jak lze videoformátu využít v rámci propagace.

Šejkr #49: Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

Michal Pařízek 25.03.2021

Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost, ano… O Haně Hegerové, Danu Sartainovi i Radiu 1.

Vstupní prohlídka: Sam Handwich

redakce 22.03.2021

Čtveřice mladých můžu spojuje své síly do chutného akusticko-elektronického sendviče s příchutí šťavnatých syntezátorů s bohatou kytarovou oblohou. Co nám o sobě řekli?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace