Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: White Stripes

Fanouškovská #1: White Stripes

bro | Články / Sloupky/Blogy | 22.09.2012

Vždycky byli jako moje pirátská truhla: nikdy jsem o nich příliš nemluvil. Špatně střežené tajemství, o které jsem se bál, kdykoli jsem někde četl jejich jméno; něco ruplo, jsem na suchu a sám. Ta dvě slova mě pořád přitahují. Jako stará láska, nejlépe platonická, která skutečně nerezaví. Aspoň tak nějak to říká můj kamarád, kterému v tomhle bezmezně věřím. Sousloví White Stripes mě hypnotizuje, kdykoli na něj narazím. Přináší staré vzpomínky, medailony všech dívek, které jsem časem poznal a jednu nešťastně miloval, i obrazy jednotlivých událostí, kterými jsem si musel projít. White Stripes byli vždycky kolem, ať už jsem chtěl, či ne, ať už jsem si uvědomoval, jak strašně patetický náš vztah je, nebo si od něj něco skutečně sliboval.

White Stripes byli úplně první kapela, jejíž desku jsem si koupil. V roce 2003 jsem měl do šestnácti ještě pořád daleko, chystal se na gympl a čekalo mě první léto lásky. O hudbu jsem se začal opravdu zajímat právě až s albem Elephant, které spolu s Yankee Hotel Foxtrot od Wilco, druhým pořízeným albem, tvořilo soundtrack onoho léta. Album jsem si objednal někdy v květnu v jednom jičínském knihkupectví, v jehož hudební sekci jsem na slečnu prodavačku směle vyprskl, že bych si chtěl objednat Elephanta od White Stripes. Tehdy jsem teprve začínal tušit, že perfektní výslovnost angličtiny je přežitek a ta největší zbytečnost, ale i tak mě zarazilo, když jsem ji viděl do objednávkového listu psát „Vajoc Rajoc - Elfand“. Že jsem chtěl být milý a ulehčit jí (ale hlavně, potřeboval jsem tu desku objednat, ne neobjednat), nabídl jsem se, že to napíšu sám. Zrudla a snad se i chvěla, ale dva týdny nato jsem si u ní desku úspěšně vyzvednul. Lidových pět set pade.

S Get Behind Me Satan (2005) jsem se už minul. Na pražský koncert, který odehráli pár dní před oficiálním vydáním, jsem jet musel, i když se mi singl Blue Orchid, jediná věc z nového alba, kterou jsem v té době znal, vůbec nezdál a začínal jsem čichat zradu. Během dvou let, kdy jsem se nechal White Stripes formovat, jsem si sehnal i předchozí nahrávky; jednu jsem měl radši než druhou a všechny uměl zpaměti. Co jsem neznal, byla kostra jejich standardního setlistu, která obsahovala jakousi Jolene, cover, který mě vyhnal z předních řad. Obdobný příval emocí jsem zažil až o pár let později na vídeňském koncertě Converge, který jsem raději proseděl venku vedle klubu. Tehdy v pražské Arše jsem to naštěstí ustál, za což jsem pochopitelně rád, protože ke konci jejich vystoupení zazněly mé jinak nejoblíbenější skladby. I Think I Smeel a Rat třeba.

Get Behind Me Satan jako taková pro mě značila lehkou ztrátu zájmu. Jistě, The Nurse a Red Rain jsem měl rád už na první poslech, roztomilou Passive Manipulation jsem si dal jako vyzvánění mobilu a když se v Nauce o snech rozezní Instinct Blues, je ve mně sakra malá duše, ale ten zbytek? A nová prezentace White Stripes? Pokud píšu, že s Get Behind Me Satan jsem se minul, nevím, jak pojmenovat svůj vztah k Icky Thump (2007). Třeba nijak. Oblé nic, hladké jako pilule sedativ, jejíž polknutí mě silněji přikovalo ke starým písničkám.

Loni jsem viděl It Might Get Loud, dokumentární film konfrontující tři kytaristy třech generací. Sešli se tam již značně unylý Jimmy Page, fanatika efektových krabiček Edge a Jack White. Fanoušci U2 nebo Led Zep by se mnou asi nesouhlasili, ale Jack z toho střetu vyšel nejlíp. Jsem celkem hrdý na obraz, kterým se tam White prezentuje. Přirozená, uvěřitelná grácie. Působí až nečekaně civilně.

Všechny desky jsem postupně rozdal známým, nechal jsem si jen Elephanta. Ačkoli mě z prvních čtyř alb hudebně baví nejmíň, pořád pro mě znamená příliš, než abych se ho vzdal. Má prasklý obal a z cédéčka už ho hádám nikdy poslouchat nebudu, ale stejně. To je to album, které bych si nakonec vzal, kdybych jel na pustý ostrov. Nebo kdybych odpověděl na inzerát pana Whittiera. Chci si je pamatovat tak, jak jsem je znal v roce 2005. Kafe a cigára: teslofil a velká ségra.

Za těch osm let, které jsem s White Stripes strávil, se hodně věcí změnilo. Vyrostl jsem, oni taky. Jack začal hrát v kapelách, kterým jsem se ani nepokoušel rozumět. Paradoxně mě ani příliš nevzalo, když letos 2. února ohlásili konec činnosti. Totiž, ten den obyčejně mívám narozky, nejinak i letos. Jednou za čas koukám na webovky několika labelů, mezi nimiž je samozřejmě i Third Man. Ten den jsem si říkal, že by White Stripes mohli vykopat nějaké staré demíčko, papá brokolisovi pro radost. Dostalo se mi ovšem něčeho, co mi na chvíli vzalo dech. „The White Stripes would like to announce that today, February 2nd, 2011, their band has officially ended and will make no further new recordings or perform live.“ Po pár řádcích jsem se s tím ale smířil, v podstatě to byl ten nejlepší možný narozeninový dárek. „The reason is [...] mostly to preserve what is beautiful and special about the band and have it stay that way.“ Jasně. Kdo jiný by to měl chápat, když ne já?

Info

Vyšlo ve Full Moonu #12> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kam na rajz s Ricardem Delfinem

redakce 05.12.2019

Ricardo Delfino působí povětšinou v Karlovarském kraji jako dramaturg komunitního festivalu Top RoofTop, co doporučí?

To nejlepší z Nouvelle Prague

redakce 12.11.2019

Nové místo, nové výzvy, kvalitní multižánrová hudební přehlídka spojená s konferencí. Co zaujalo na letošních Nouvelle Prague?

Le Guess Who? 2019 – resumé

redakce 12.11.2019

Velký report v prosincovém úplňku, níže resumé v tradiční podobě nejlepších pětic, leckterým opět pět pozic nestačilo, čemuž se nelze divit.

Preview: Le Guess Who? 2019

David Čajčík, Jana Michalcová 05.11.2019

Grime, ambientní pop, africké synkopy i noise rock. Na Le Guess Who? holandštinu nepotřebujeme, obraceč času naopak ano.

You move me, you move me, you move me round and round, I guess (TaxiWars)

Jirka Imlauf 01.11.2019

V Praze byli hodněkrát, vybavuju si třeba, jak sedíme u stolu nahoře v Rock Café a kolem jde kapela a všichni maj knír, píše Jirka Imlauf z Houpacích koní před…

Preview: Danielle de Picciotto

Michal Pařízek 15.10.2019

Některé milníky její kariéry nabízíme níže, hlavně ale zveme na koncert, který bude výjimečný také tím, že zde vůbec poprvé vystoupí frontmani pražských Kill the Dandies! coby DJské duo.

Tančení Krakovem aneb Top 5 Unsound 2019

redakce 15.10.2019

Polský festival Unsound, soustředící se na progresivní elektronickou hudbu s nejrůznějšími přesahy, má celosvětové renomé a fanoušci se na něj opravdu sjíždějí z různých koutů planety.

Preview: Alternativa 2019

waghiss666 14.10.2019

Zkusili jsme z lineupu festivalu Alternativa 2019, kde žánry nehrají roli, prosít pár zajímavých jmen. Tady jsou.

Střevíčky děravé aneb Top 5 Lunchmeat 2019

redakce 07.10.2019

Ohlasy i uvnitř redakce byly různé a ne pouze kladné. Výživné to bylo.

Preview: Unsound 2019

Kateřina Cumin 01.10.2019

Ústředním tématem letošní edice Unsoundu je Solidarita a níže najdete pár mužských jmen, které stojí za pozornost a které povětšinou přijedou s unikátním programem.