Články / Moon Crew

Moon Crew #35: Martin Šinkovský

Moon Crew #35: Martin Šinkovský

redakce | Články / Moon Crew | 19.10.2020

Vypadá jako Hagrid a tvrdí o sobě, že je hrozně líný. Na základce za něj slohovky psal starší bratr, dnes ale Martin Šinkovský píše články, scénáře a knihy pro děti. Párkrát do měsíce mu do Olomouce posíláme barevné bichle s nádhernými obálkami – nová vydání komiksů –, aby v žádném Full Moonu nechyběla komiksová recenze. Před pár dny vydal román Průsvitní, upíří příběh pro teenagery. O upírech, dětských knížkách, komiksech a jejich vzniku jsme se bavili v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Poprvé jsem Full Moon viděl povalovat se na baru v Jazz Tibet Clubu v Olomouci, líbil se mi, že vypadá jinak než ostatní časopisy, ale obsahově jsem do něj nepronikl. Do redakce mě dohodila Anna Mašátová, když se hledal někdo, kdo by psal o komiksu. To bylo někdy na jaře 2016. Ani potom jsem Full Moon nečetl, protože jsem hroznej ignorant a všechno o muzice jsem si načetl už v hlubokých 90. letech a nic se mnou nepohne. Změnilo se to až na začátku tohoto roku, kdy vyšlo číslo o Beatles, který jsem nadšeně zhltnul a mimo jiné jsem po čtyřicítce začal poslouchat Beatles.

Do Full Moonu píšeš převážně o komiksu. Nakolik je v Česku populární? Co místní „scéně“ chybí, čím naopak vyniká?

Myslím, že píšu jen o komiksu, k ničemu jinému mě zatím naštěstí nepustili. O českém komiksu píšu hrozně nerad, protože jsem jeho součástí. Navíc je to malý rybníček a každá malá stojatá voda jak známo zapáchá. Skoro všichni se tu znají osobně a nejsem Mirka Spáčilová, abych zvládl psát recenze na díla lidí, s nimiž jsem třeba probendil nějaké ty festivalové noci.

Jinak český komiks je na tom divně. Tváří se, že se hýbe kupředu, ale ve své podstatě furt stojí na místě. A to není chyba autorů, těch máme fakt dost a najdou se mezi nimi i ti, co to s komiksem umí. Problém je u vydavatelů, kteří komiks jako médium neumí obchodně uchopit. Raději se uchylují k jistotě překladových titulů. Z pohledu autora je to depka a boj s větrnými mlýny. Tady máme zažité, že komiks je buď infantilně dětský, nebo nějaké hóch umění - totálně chybí kvalitní komerční mainstream. Možná je to strach ze soupeření se superhrdinským žánrem, který všemu ostatnímu dává jasný válec, ale kdyby si někdo kompetentní dal tu práci a nahlédl do detailu, viděl by, že vedle marvelovek a DC existuje prostor pro další. O problémech českého komiksu by se dalo psát dlouze, ale to by nikoho nebavilo. Lepší je komiksy číst.

Kdy ses o komiks začal zajímat? Který byl tvůj první?

Standardně jsem jako dítě louskal Čtyřlístek, Ábíčko, Kometu… V pubertě přišel vzdor, naložil jsem všechny komiksy a odvezl je do sběru. Byla toho obrovská krabice s dnes už sběratelskými kousky, za kterou jsem dostal pár korun, a byl šťastnej.

Druhá fáze přišla na vysoké, kdy nás kolejní systém dal na jeden pokoj s Petrem Novákem aka TICHO762. Tam začalo jít do tuhého.

Komiksové příběhy taky píšeš. Jak vypadá proces vzniku komiksu?

Je to kus od kusu, ale snad by se něco dalo zobecnit. Budu psát v množném čísle, protože drtivou většinu komiksů dělám s TICHO762. Objeví se námět, buď náš autorský, nebo jako poptávka od nakladatele či jiného subjektu (například muzeum). Jelikož už máme šuplíky narvané vlastními nápady, tak děláme jen věci, o kterých víme, že vyjdou. Ladíme příběh, Ticho skicuje postavy, hledáme charaktery hlavních postav. Nořím se do knihoven a archívů a dělám rešerše k tématu. Čím podrobnější, tím lepší. Scénář pak dělím po stránkách, takže výtvarníkovi píšu, co se na té stránce má odehrát a co říct. Rozvržení už je na něm, on je režisér díla. Průběžně konzultujeme s vydavatelem, redigujeme. Velká redakce přichází, když je hotovo, tam všechno čistíme, aby to pokud možno nikde nedrhlo. Pak jdeme na pivo a vymýšlíme obálku.

Kdy jsi začal vůbec psát? Co bylo tvoje první dílo?

Skutečnost, že píšu knížky, scénáře a další věci, je dost paradoxní, protože jsem hrozně línej a textově vždycky hodně úspornej. Dokonce i slohovky na základce za mě psal můj starší brácha. Moje první literární dílo jsem už slastně zapomněl. Co se týče scenáristiky, tak na počátku stojí Krysáci a první knížka, kterou mi někdo vydal, byl Vincent a Bóďa - Dobrodružství v Benátkách. Pak už se to začalo celkem sypat.

Ty zrovna patří do literatury pro děti. Co tě k takovému psaní inspiruje?

Nuda, šeď, klišé - začal jsem psát, protože jsme čekali první dítě, a tak jsem mu chtěl vymyslet nějaký příběh, který bych mu četl před spaním. Inspiraci můžeš najít taky všude - další floskule, s jejíž pravdivostí nic nenaděláme. Mimochodem podle mě je pěší cesta z pražského Hlavního nádraží na stejnojmennou tramvajovou zastávku místem s nejvyšší koncentrací inspirativních příběhů na metr čtvereční - co lavička, to minimálně jeden parádní román.

Mám tři dcery, díky čemuž mám vyřešená jména ženských postav ve svých dílech.

V čem je psaní pro děti specifické? Má být poučné? A jaké by být nemělo?

Jáj, dětská literatura a její školometské tendence. Je celkem smutný, co se v současnosti děje. Vychází závěje poučných a naučných knížek, které jsou sice krásně ilustrované, ale děti poznají pach učebnic i přes tento nános. Harry Potter se přece nestal součástí literárních dějin pro své ilustrace. Moc nechápu, proč by dětská knížka měla mít edukativní linku. Možná je to tím, že spousta autorů jsou učitelé, takže se nemůžou zbavit potřeby poučovat. Někdy mám pocit, jako kdyby se zapomnělo vyprávět poutavé příběhy. Čest výjimkám!

Teď jsi pro změnu vydal román pro teenagery: jmenuje se Průsvitní a je o upírech. Proč upíři a v čem jsou ti tvoji jiní?

Baví mě hrát si se zavedenými žánry a postupy, tak jsem si vymyslel jednoduchý milostný příběh o upírech, protože romantika a upíři, to je jasná rovnice. No a můj postup je, že vybrané téma vytrhnu ze zavedených kolejí, překroutím, zdeformuju, popřu a následně se ho snažím narvat zpátky. Moji upíři jsou víceméně klasičtí, akorát jsou poslední dva svého druhu na světě a ve věku dospívajícího člověka. Přes osamělého upíra jsem zkusil popsat pocity teenagera. Je to celkem smutná a melancholická záležitost, ale moje redaktorka říkala, že to je v pohodě, že na veselý příběhy tam mají jiné autory.

Tuším, že ke každé kapitole jsi uvedl interpreta, kterého si čtenář může ke čtení pustit. Jakou hudbu máš rád?

Jo, to je u každé kapitoly a navíc je dost muziky i v samotném textu. Je to takovej Boomers Set, ale vylhal jsem se z toho třeba tím, že tu muziku pouští v rádiu dýdžejka, které je sto let. A jestli jsem to dobře pochopil, tak nakladatelství chystá na Spotify playlist.

Co se týče vkusu, jsem typickým produktem 90. let, měl jsem doma strašně brzy MTV, která jela téměř neustále. Dovolím si tvrdit, že znám naprostou většinu klipů z téhle dekády. Novou muziku už moc neobjevuju, ale dobrý jsou cédéčka, co bývají u Full Moonu. Naposledy jsem takhle objevil song Některá okna vedou do zahrady od Dětí mezi reprákama. To je hrozná prda. Dokonce si myslím, že se mi v jednom maličkém vedlejším motivu otiskla i do Průsvitných.

Čemu se věnuješ kromě psaní? Jak vypadá tvůj typický den?

Pracuju v reklamce jako copywriter a kreativec, takže typický den vypadá tak, že sedím a píšu. A zbývající čas se snažím trávit s rodinou… Ty jo, já jsem hrozně nudnej člověk.

Kdepak! Psaní a rodina, co může být v životě zábavnější? Čemu by ses věnoval, kdyby jsi z nějakého důvodu musel přestat psát?

Tak to vůbec netuším. Já v podstatě nic neumím. Ale vždycky jsem chtěl být kovářem. Ne takovým tím uměleckým, ale praktickým, co vyrábí podkovy a podobně. Asi bych šel k nějakýmu kováři do učení nebo tak něco. Docela romantická představa. Reálně bych asi rozvážel jídlo nebo nákupy. Řidičák mám.

Tak to máš vyřešené. Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Sto lat, sto lat Niech żyje, żyje nam. Sto lat, sto lat, Niech żyje, żyje nam, Jeszcze raz, jeszcze raz, Niech żyje, żyje nam, Niech żyje nam!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #50: František Formánek

redakce 03.05.2021

Činorodý František Formánek píše o elektronice s přesahem, angažuje se v žižkovské Poustevně, sbírá fotky špatných graffiti a nadto píše básně. Představujeme.

Moon Crew #49: Adéla Polka

redakce 06.04.2021

S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.

Moon Crew #48: Filip Švantner

redakce 01.03.2021

Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.

Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

redakce 01.02.2021

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce 04.01.2021

Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Moon Crew #42: Lukáš Masner

redakce 07.12.2020

Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš Masner fotí?

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace