Články / Moon Crew

Moon Crew #39: Jakub Koumar

Moon Crew #39: Jakub Koumar

redakce | Články / Moon Crew | 16.11.2020

„Život je chaotický, nepřehledný a v neustálém pohybu. Fotografie ho pomáhá zastavit, získat odstup, uvěznit okamžik do pevného rámce, v němž najednou všechno dává smysl. Řídí se pravidly, které jsem, na rozdíl od života, schopen sám nastolit,“ přemítá v rozhovoru níže Jakub Koumar. Studium filozofie a uměnověd na Filozofické fakultě ho poznamenalo, stejně jako roky práce pro jihlavský Dům Gustava Mahlera, kde se spolupodílel na pořádání výstav desítek umělců. Ačkoli se živí fotografií, do Full Moonu už osm let přispívá texty: recenzemi, profily nebo třeba reporty z festivalu dokumentárních filmů v jeho rodné Jihlavě. Té v Moon Crew taky udělal reklamu, i když se to neobešlo bez kapky konstruktivní kritiky.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Úplně první číslo, které se mi dostalo do rukou, byla pětka s Nickem Cavem. Vzpomínám si, jak mě odzbrojil ten prostor pro titulní fotku - naprostá čistota. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem byl zvyklý sledovat. Hrozně mě oslovilo i to, že někdo píše o hudbě, kterou poslouchám, a taky způsob, jakým to dělá. Podobný přístup v té době nebyl běžný, rozhodně ne v tištěných médiích. Od té doby jsem začal časák čas od času kupovat. Zrovna jsem v  té době pendloval mezi Brnem a Jihlavou, takže bylo snazší ho sehnat a četl jsem hodně ve vlaku. Vzpomínám si pak na číslo o The Beatles, to byla vizuální paráda.

Jak dlouho píšeš pro Full Moon? Jakou máš obecně historii psaní?

Někdy v roce 2012 jsem se dostal na Fullmoonzine.cz, když jsem viděl výzvu, že se hledají autoři. Maxim mě tenkrát hodil do vody a zadal mi recenzi Please the Trees. Měl jsem z toho úzkost, i když jsem se psaním měl zkušenosti. Ale spolupráce byla tak konstruktivní, že to nakonec vyšlo super. Od té doby píšu pravidelně a řekl bych, že jsem se v tom posunul, hlavně díky editorům a jejich poznámkám, vratkám a komentářům.

Před Full Moonem jsem pár let psal pro Freemusic.cz pod Pavlem Ovesným, který mi vštípil základy. Vlastně tehdy dal šanci někomu, kdo si do té doby psal jen tak pro sebe a spíš jen poezii, navíc v dost spekulativní kvalitě. V současnosti ještě sem tam píšu kulturní reportáže do místního periodika.

Co máš vystudováno? Kam tě to nasměrovalo v životě?

Poslední školu, kterou se mi podařilo dodělat, je střední veterina, kde jsem si zamiloval mikrobiologii a práci v  laboratoři. K biologii mám dodnes silný vztah a v  minulosti jsem se o práci v  laboratořích opravdu zajímal. Tehdy mě ale ovlivnil kamarád z  kapely a já se pustil do poflakování na fildě při studiu filozofie a uměnověd. Poflakováním myslím to, že jsem moc rád chodil na přednášky, výstavy, koncerty, ale se studiem jako takovým to bylo horší. Ovšem právě tyhle věci a zběsilá vášeň pro četbu postupně přetočily celý můj vesmír.

Pocházíš z Jihlavy a žiješ tam. Nikdy tě to netáhlo jinam?

Táhlo a jak! Víc jak šest let jsem žil v Brně, několik let v Hradci Králové, hodně a často jsem jezdil do Prahy. Jihlava je maloměsto, se vším negativním i pozitivním, co se v tom termínu ukrývá, takže když jsem propadl kultuře, cítil jsem, že je mi to tu malé. Nakonec jsem ale našel skvělou práci, kterou miluju, a s věkem zjistil, že malé město vlastně není vůbec špatné. Česko je maličká země, výstavy a koncerty jsou v podstatě za rohem a na maloměstě má člověk určitý klid.

Co ještě máš na Jihlavě rád?

Jihlava je záhada i pro samotné domorodce. Památky, kterých moc nemáme, jsou spíš pro fajnšmekry. Z pohledu kultury, jakkoli se situace zvolna mění, máme z velké části konzervativní publikum. O to víc vyniknou nové a zajímavé projekty. Jihlava ožívá především na podzim díky Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů, ten rozhodně stojí za to navštívit. Velmi dobrou dramaturgii dělá i festival Mahler Jihlava, který se nebojí sahat i do soudobé hudby. Na druhou stranu je tristní, že v Jihlavě, pominu-li úplný underground, v současnosti neexistuje klubová scéna. Je tu ale kvalitní výstavní činnost, se kterou jsou často spojené zajímavé doprovodné programy.

Dlouho jsi pracoval pro jihlavskou galerii Dům Gustava Mahlera. Jaká to byla zkušenost?

Strávil jsem na tom místě mnoho krásných let a s bývalými kolegy spolupracuju pořád. Dům Gustava Mahlera je zřízen přímo městem, a díky tomu může mít pouze dva hlavní pracovníky, kteří dělají v podstatě všechno od výměny žárovek a zajišťování provozu po sestavování rozpočtu, přípravu a realizaci výstavního plánu. Jsou to činnosti, které jsem dělal i já. Za sedm let, co jsem v domě strávil, jsem měl tu čest spolupracovat se skvělými umělci a hlavně úžasnými lidmi. Obzvláště mi utkvěli v paměti fotografové Karel Došek, Miroslav Michotka a Šimon Pikous nebo malířky Eva Prokopcová a Pavla Czeinerová, na jejíž nádherné kresby uhelným práškem nikdy nezapomenu. Spolupracoval jsem s Jaromírem Typltem nebo Jozefem Cseresem, díky kterému jsem se osobně potkal a popovídal s Keithem Rowem u jeho obrazů.

Součástí tvé práci pro galerii byly i fotografické práce. Je pro tebe fotografie jen technická záležitost nebo k ní máš bližší vztah?

Fotografie je jedním z ústředních motivů mého života někdy od patnácti, kdy jsem začínal fotit na jeden z nejběžnějších foťáků té doby - Zenit E. Od té doby mi zůstala láska k analogu, ale někdy od roku 2012 se věnuju digitální fotografii, která mě teď živí. Specializuju se na reportážní fotografii, kterou vnímám jako takový fotografický desetiboj. Podařilo se mi prodrat se na pár kolektivních výstav, jsem členem místního fotoklubu, fotím do různých promomateriálů, věnuju se digitalizaci… Jsem fanoušek hi-tech techniky, ale baví mě i stará skla a experimentování v temné komoře, na což teď bohužel nemám moc času.

Fotografie pro mě znamená klid. I ten největší zmatek, ty nejhlučnější akce, rychlé pohyby, nečekaně měnící se scéna jsou v obrazu hledáčku pod přísnou kontrolou několika prostých koleček a tlačítek. Život je chaotický, nepřehledný a v neustálém pohybu. Fotografie mi pomáhá ho zastavit, získat odstup, uvěznit okamžik do pevného rámce, v němž najednou všechno dává smysl. Řídí se pravidly, které jsem, na rozdíl od života, schopen sám nastolit.

Ačkoli se na fotku díváš tak láskyplně a filozoficky, pro Full Moon primárně píšeš, pravidelně přinášíš reporty z filmového festivalu v Jihlavě. Jaký vztah máš k filmu?

Experimentální film je to, co mě baví. Hledání vizuálních cest, obrazové abstrakce, touha po objevování. Hned v závěsu je pak dokumentární film, zejména observační dokument. Přitom nepohrdnu i dobrou tříáčkovou produkcí, ale přiznám se, že jsem dlouho žádný takový film neviděl. V minulosti jsem si vždy našel hodně času pro severskou filmografii a slabost jsem měl i pro polskou, ale aktuálně je čas můj největší nepřítel.

Jaká hudba tě zaujme? Poslední deska, která tě uhranula?

Nemám rád žánry, škatulky, hudba je jen jedna. Zaujme mě ta, která je překvapivá, nečekaná. Vzbuzující zvědavost a nutící napnout uši. Rád se potápím do soudobé hudby, například noiseu. V posledních několika letech mi uhranulo spojení avantgardy s populárními žánry. Mám blízký vztah k folku a jeho neotřelým podobám, ale rád se nechávám strhnout i vyloženě emoční hudbou jako postrock nebo shoegaze. Vyloženě mě baví i chiptune, prostě fantazii se meze nekladou. A poslední deska, která mě poslala do kolen? Jsem člověk, který se rád a snadno nadchne, takže se dá říct, že každý měsíc se najde několik takových, posledně třeba Daniel Blumberg a jeho On&On. To, co Blumberg dělá, je absolutně neopakovatelné, atmosférické, komorní i naléhavé.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby ho dělali pořád tak skvělí lidi, bez nich by se jak časák, tak web brzy odporoučely. Maxim, Viktor Palák, Jirka Špičák, Karel Veselý - se všemi editory jsem měl výborné zkušenosti: umí proniknout do textu, chápou každou nuanci, jejich kritika má konstruktivní přínos a spolupráce je velká zábava. Z Full Moonu a všech jeho aktivit je cítit, že jsou dělané s obrovským zaujetím. Z vlastní zkušenosti vím, že tohle pro každého není samozřejmost. Lidi jsou základ.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Moon Crew #38: Dominik Polívka

redakce 09.11.2020

Hudební recenzent, fanoušek posthardcoru, specialista v oblasti firemního vzdělávání a člen Full Moon posádky (i kapely). Dominik Polívka odpovídal na otázky v Moon Crew.

Moon Crew #37: Marek Kolařík

redakce 02.11.2020

Marek Kolařík třetím rokem zásobuje naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Moon Crew #36: Veronika Kubanková

redakce 26.10.2020

Veronika píše pro Full Moon už devět let. Svou pestrou osobnost nám poodhalila v novém Moon Crew.

Moon Crew #34: Veronika Havlová

redakce 12.10.2020

Veronika Havlová se léta věnuje filmové publicistice a překládá z holandštiny. V Moon Crew o skvělých režisérech, filmových adaptacích, brněnských lokalitách a Nizozemsku.

Moon Crew #33: Davo Krstič

redakce 05.10.2020

Znalec dramatických umění Davo Krstič v Moon Crew sdělil, proč miluje devadesátky, čemu učí studenty žurnalistiky v Olomouci a kam zajít na nejlepší marinovaná žebra.

Moon Crew #32: Jan Starý

redakce 28.09.2020

Jan Starý nevidí jen bílou a černou: zajímají ho průniky, odstíny, souvislosti. Ve Full Moonu pokrývá invenční hudbu, působí v promotérské skupině Jednota.

Moon Crew #31: Barka Fabiánová

redakce 21.09.2020

Barka Fabiánová je holka z Nuslí se Slezskem v srdci. Píše reporty, dělá knihovničinu a ráda fotí. Potkáte ji na každém Respect festivalu.

Moon Crew #28: Jakub Béreš

redakce 31.08.2020

"Starouši" na obálkách Full Moonu ho ze začátku trochu odrazovali, i tak se ale nakonec přimknul k redakci a od té doby přispívá rozhovory a profily hudebníků.

Moon Crew #27: Vadim Petrov

redakce 24.08.2020

Vadim je největším odborníkem Full Moonu na drum & bass. Drží prst na tepu doby a pozoruje proměny současné společnosti zejména skrze svět počítačových her nebo elektronickou scénu.