Články / Reporty

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

Michal Smrčina | Články / Reporty | 13.06.2019

Další rok existence letitého festivalu, tentokrát s pořadovým číslem 28, a další bezčasá smyčka čtyř dní pestrého kulturního vyžití. A také specificky orientovaného, když jde o největší akci svého ražení vůbec. Programová bohatost a vůbec mnohost způsobů strávení festivalu z něj činí událost přístupnou i méně ortodoxnímu návštěvníkovi. Lze ale pozorovat, že většina zúčastněných rozhodně módní stránku nepomíjí a vedle uniforem, steampunkových želez, klasických postapokalyptických variací lze vidět, potkat ledacos. Což kvůli změně termínu z května na červen vyvolávalo otázky, jak lze v mnohovrstevnatých kostýmech existovat. Vzhledem k až celoročním přípravám řady zúčastněných lze soudit, že je trocha letního, upoceného nepohodlí nerozhodí. Nekonfliktní nálada je až nezvykle všudypřítomná, kvůli fotce ochotně zapózuje sebezáhrobnější bytost.

DOUPATA AŽ DO RÁNA

Zahřívací kolečka začínají už ve čtvrtek, nicméně fakt, že reálně vše končí až v úterý ráno, nenutí ke spěchu. Páteční podvečerní příjezd, organizační obchůzka v centrálním, rozsáhlém areálu Agra parku a nutné plánování, co se pokusit stihnout. Přesuny po nejrůznějších zajímavých koutech města lze pojímat jako sightseeing. Odměnou je vstup do mnohdy překvapivých lokací, i když v současnosti už přizpůsobených požadavkům kulturní produkce. Jedním z osvědčených objektů je secesní, lázeňský Stadtbad, dnes bohužel s nefunkčními bazény. Místo za vodní zábavou se tak tentokrát skrze záclonami ověšené foyer vchází do vzdušného sálu, na koncert Tempers. Zpočátku čekám spíš atypický materiál z poslední desky, inspirované hybridními prostory junkspacu a vůbec autorem konceptu Koolhaasem. Elektronika sice nechybí, hlavní prostor ale dostává chladný, úmyslně sterilní postpunk. Americká dvojice je oděna do pytlovitých kombinéz připomínajících skafandry a sahá k živější tvorbě z let minulých. Tail in My Mouth je zadostiučiněním, i když vlastně nečekaným, výstup koresponduje s náladou festivalu a tím, že se po nich na scénu chystá Hante.

Francouzka se sice drží osvědčených postupů současného synth cold wavu, album Fierce z letošního roku nicméně nenudí, je sázka na jistotu. Pak závěr milánské temné neoklasiky Camerata Mediolanense v ikonické budově Volkspalast Kuppelhalle. Prostředí mramorového sálu lemovaného velkými zrcadly pod kopulí si o podobný typ vystoupení říká, stejně jako přitahuje přehlídku historicky oděných víkendových aristokratů. Zpěv bohužel varuje už zdálky před zvýšenou hladinou patetična, protiváhu má posléze nabídnout King Dude. Neúnavně koncertující, často také v Česku, TJ Cowgill s vlastní kapelou už vystupuje delší dobu a jde o vítaný vývoj, i když jeho dark folk místy ztrácí hrany a některé tracky mohou působit tuctově. Jde naštěstí jen o mírné, nakonec příjemné déjà vu. Ikonická runa na plátně, už tradičně kryptické texty, odehráno s kamennou tváří, a přece působivě. Stejně jako jsem do Kuppelhalle minulý rok zamířil na Rome, i mnohokrát viděný King Dude v tomto prostředí rezonuje jinak než obvykle. Na White Lies ve vzdálené Agra Halle už schází nálada, město je naštěstí poseto mnoha gasthausy a pivním zahrádkami, které se v rámci festivalu proměňují v útulná doupata otevřená až do rána.

Denní program se různí. V rámci události lze navštívit muzea, absintérie, výstavy, filmové projekce, přednášky, obligátní viktoriánské pikniky, pohanskou vesnici, středověké tržiště anebo se bezcílně potulovat sympatickým městem. Navíc když je festivalová páska i provizorním lístkem veřejné dopravy, navíc když koncerty začínají převážně až k večeru. Na doporučení kamaráda z Connewitzu volíme výlet na Fockeberg – nedaleký, umělý kopec, navršený ze sutin domů po bombardování během druhé světové války. Tedy obdobu ostravských hald. Městská příroda, výhledy, absence davů a lehký radler do teplého odpoledne. Connewitzské polosquaty jsou otevřené, jich se festival nijak zvlášť netýká, nezúčastněně pokračují v existenci. Veganská bistra jsou oblíbená, na dosah ruky a nabízí alternativu k početným festivalovým stánkům, třeba těm s langoši. U těch se zanedlouho beztak ocitám, sledovat panoptikum rojící se v Agra parku neomrzí. Industriální haly kolem nejsou jen prostorem pro koncerty, ale slouží také jako výstaviště s prodejními místy a nekonečným sortimentem. Od klasických kamenných obchodů až po řemeslné malovýrobce oblečení a artefaktů, které lze pojmenovat stejně obtížně, jako odhadnout jejich funkci. Zastoupen je i londýnský Cyberdog.

HRNEC ZLAŤÁKŮ

Haujobb v Agra Halle začínají už před šestou. Čekat nudnou tvrdou elektroniku není na místě, projekt se sice drží industriálních EBM kořenů, ale už od svých počátků přesahuje do jiných elektronických subžánrů a zakládá si na experimentu. Akorát do velké haly proniká pozdně odpolední slunce a narušuje atmosféru koncertu, kterému by slušela hluboká, klubová noc. Většina produkce vůbec končí vcelku brzy, kolem půlnoci, nabízí se otázka, zda je v létě třeba začínat už odpoledne. Dvojice holohlavých členů Haujobb nicméně suverénně střídá minimal techno i rozmáchlé EBM, doplácí jen na samotný vizuální dojem, kdy dramatická gesta ve velkorysé hale, bez zajímavější projekce a ve zbytcích denního světla působí levně, zbytečně.

obsáhlou fotogalerii z festivalu najdete tady

Jinak prostor působí po půlnoci, kdy ho obsazují New Model Army. Po takřka čtyřiceti letech existence se nabízí řada otázek a Britové je zvládají uspokojivě všechny zodpovědět. Frontman Justin Sullivan zůstává hlavní tváří i mozkem, šedý vlk se zkušeně pohybuje mezi rvavými, nadčasovými klasikami z let osmdesátých i posledními alby jako Winter či Between Dog and Wolf. Hlučné pasáže, postpunk, folk rock a housle, zvolený setlist nenudí. Folková i bluesová poetika se prolíná s pochmurnými vizemi a sociální tématy, dlouhotrvající, svébytná revoluce aneb Burn the Castle. Sullivanovi je kolem šedesáti, nicméně nehodlá zůstat zticha či přežívat v minulosti a víc než hodinový koncert překonává Jesus And the Mary Chain z minulého roku, kteří stanuli v obdobném primetimu.

JAK SE VRÁTIT ZPÁTKY?

Volkspalast Kuppelhalle, částečně inspirován římským Pantheonem, pochází od architekta Wilhelma Kreise, který se rovněž podílel na Památníku Bitvy národů v přilehlém parku. Jde o jeden z největších památníků svého druhu v Německu a návštěva vojenské architektury v klidné nedělní odpoledne patří nejen mezi místní turistický kolorit a městskou dominantu, ale i cíl festivalových návštěvníků. Ti monumentální stavbu svými vycházkovými a steampunkovými modely oživují a korzují s máslovými preclíky a hůlkami v rukavicích kolem vodní nádrže. Rodiny s dětmi, podivná idyla, horko a náhody. Takovou je setkání se známým z minulého roku – leprikónem v zeleném obleku, se zrzavým plnovousem, hrncem čokoládových zlaťáků a bodrou náladou. Některé kostýmy se nevyplatí měnit.

Belgičtí Parade Ground dávají vzpomenout na Guerre Froid z minulého roku, zůstávají věrni svému osmdesátkovému post-punku, ovšem nostalgii dávkují zdravě. Vizáž postarších, důstojných pánů na divadelním představení se k Haus Leipzig hodí, pamětníků je však přítomno jen málo. Moritzbastei, nebo-li Mořicova bašta, je součástí městského opevnění s kulturním centrem a rozvětvenými podzemními prostory. Atmosféra útulného sklepení s bary mírně připomíná Vinárnu U Sudu, vzhledem k atraktivní lokaci v centru a programu trvajícímu až do rána notně zaplněnou.

She Pleasures Herself z Portugalska si během několika málo let zvládli vybudovat slušnou reputaci cold wave skupiny řízlé dávkou fetišismu a dekadence, což v Moritzbastei nelze příliš posoudit – menší místnost zaplněná ke vchodu po větších prostorech zaskočí. Pověstné vizuály zůstávají zdálky zahaleny v mlze, přesto je vidět, že se jedná o energickou show se špinavým, ale vyváženým zvukem. Poslední rozloučení probíhá paradoxně na pouti rozložené jen kousek od hlavního dění. Mezi kolotoči, světskými s mullety a podivnou německou rockotékou se pohybují gotici, čímž dovršují karnevalovou atmosféru. Festival vstupuje do posledního dne, my podnikáme další pokus o odjezd…

Info

Wave-Gotik-Treffen 28
7. - 9. 6. 2019 Lipsko, Německo

foto © Lenka Králová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hip Hop Kemp 2019: Trueschoolová orientace

redakce 19.08.2019

Ustálená dramaturgie generuje ustálená očekávání a něco, co lze označit jako programové bloky. Nejlepší koncert festivalu přitom můžete zažít kdykoli.

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

redakce 19.08.2019

Moje předsevzetí bylo jasné: jet někam, kde jsem ještě nebyla. Ideálně na malý festival s netradičním line-upem, buď v horách nebo u vody. Výběr se tím dramaticky zúžil...

Sázky na (ne)jistotu aneb Top 5 Hip Hop Kemp 2019

redakce 18.08.2019

Přebíhal jsem od jedné stage ke druhé a za den stihl i deset koncertů. Při dotazu na nejlepších pět se každý dlouze zamyslel...

Čiže relax, aj búrka (Grape 2019)

redakce 13.08.2019

Tento rok som sa na letisko dostavila po dlhšom čase strávenom na juhu Anglicka, čiže samotný príchod do rodnej krajiny bol trochu kultúrnym šokom...

Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

redakce 11.08.2019

Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost.

Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

redakce 10.08.2019

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu.

Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

redakce 09.08.2019

Koncert Daughters byl definitivní. Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise Marshalla, totální paralýza jedovatým potem.

Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

redakce 08.08.2019

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, který Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení. Brutal Assault 24, den první.

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 07.08.2019

Tváře, které jsem tu noc viděla já byly na správné straně. A vezmu-li v potaz fakt, že členové Algiers i australských Kill Devil Hills, o kterých ještě bude řeč, zůstali…

Zralá jako víno (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 05.08.2019

Pokud jde něco Besedě skvěle, je to výběr kapel v perfektní koncertní kondici. Zatímco loni předvedli omračující výkon Pacino, letos...