Popluh | Články / Reporty | 24.11.2012
Nejlepší světový hudební cirkus přijel do města. Našlapaná hala, rock, pop, metal, disco, strhující show, brilantní podání. Muse roku 2012, nadávej, nebo ber.
Kolem deváté večer hala definitivně potemněla a za úvodních pompézních tónů skladby 2nd Law: Unsustainable nastoupil hlavní chod. Rozjel se kytarový dubstepový bordel, který rval koule s až metalovou tvrdostí. Muse předvedli, kam až může uznávaná (dříve) progrocková kapela zajít, a živě jim to šlapalo od samého začátku. Následoval otvírák nové desky Supremacy s lesem fanouškovských rukou oslavujícím každé kytarového zhoupnutí. Mohutná a výborně sladěná světelná aparatura se postarala o zbytek. Ta pravá vizuální show ale začala až v momentě, kdy se ze stropu pomalu spustila mohutná pyramida z obrazovek, jejíž obrácená špička zůstala viset nad bicí soupravou. Kapela odpálila Panic Station s projekcí tancujících plastelíňáků a pobavila i strhla početný dav nejen před pódiem. A tak by se dal charakterizovat celý večer. Muse byli jako vyměnění a dávali najevo, jak moc si teď koncertování užívají. Pryč byl chladný a statický projev. Bellamy bral mikrofon do rukou, pohyboval se po celém pódiu a spíš než toho starého potrhlého vědce stojícího za mikrofonem a drtícího jeden riff za druhým připomínal Micka Jaggera. Asi největší zkouška pro „staré fanoušky“ přišla za polovinou koncertu, když kapela udeřila s kombinací Save Me, Madness, Follow Me a Undisclosed Desires. Basák předvedl, že svým hlasovým projevem si nezadá s leckterým frontmanem, a Bellamy se alespoň zatočil společně s bicí soupravou. Následoval chytlavý pilotní singl, během něhož si Bellamy přitáhl kameru těsně k obličeji, aby se pochlubil novými brýlemi, na kterých se promítal právě zpívaný text, a malým mrknutím způsobil kolaps některých fanynek.
Ještě více šokovalo, když se v dalších písních objevil jen s mikrofonem v ruce. Přitom u předchozího turné si právě kvůli Undisclosed Desires nechal vyrobit mix kytary a kláves, jen aby nemusel stát před publikem pouze s mikrofonem, což ho prý děsilo. Evidentně se z toho dostal, protože u Follow Me neváhal procítěně padat na kolena nebo roztleskávat dav, který mu zobal z ruky. Pompéznost a kýč ruku v ruce s megalomanií a žánrovým chameleónstvím, takový Muse byli, jsou a budou. Hudební vývoj se během jejich aktivní kariéry změnil/zvrtnul a oni mu ve svých skladbách nastavili mírně pokřivené zrcadlo. Nic se nemění ani na tom, že většina skladeb zní naživo lépe než na deskách. Platí to i o novinkách jako Animals nebo dokonce ukolébavce Explorers. Čtyřčlenná kapela (již tradičně s Morganem Nichollsem) stále dokáže vykouzlit neuvěřitelně bohatý zvuk. O Bellamyho kytarové genialitě se toho namluvilo hodně (a zřejmě ještě namluví), což ve finále působí dojmem, že hraje hlavní i rytmickou kytaru s jednou rukou ve vzduchu, ale pozadu nezůstává ani basák Wolstenholme a bubeník Howard, jehož drtivé útoky na bicí v průběhu Knights of Cydonia byly jako vždy strhující. Potěšilo i tradiční harmonikové intro z Tenkrát na Západě. Největším překvapením večera byl ale bouřlivě přijatý Sunburn. První skladba ze Showbizu, o které jsem nedoufal, že bych ji někdy slyšel živě. A vida, tady je, mezi Explorers a tradiční vypalovačkou Time Is Running Out. Ani skladba z antických dob Muse, kdy jejich vlasy připomínaly barvy semaforu a členové kapely nabírali kaviár maximálně tak na houbičky, nijak nenarušila ucelený dojem z koncertu.
Vtipná byla i ruleta, která rozhodovala o tom, jestli v závěru hlavního setu uslyšíme New Born nebo Stockholme Syndrome. Nakonec se kulička zastavila u druhého songu, a tak jen pár minut poté, co se arénou proháněly laserové obrazce a zněl ten nejbrutálnější pop, nastoupila metalová hymna a zbourala halu. V závěru se pyramida snesla dolů, zakryla kapelu a na chvíli ukončila koncert. V pauze zazněla druhá část dvouskladby 2nd Law Isolated System, doprovozená speciální projekcí. Následně ze zákulisí vylezl Bellamy a společně s basákem odpálili Uprising, zatímco Howard zůstal schovaný pod pyramidou, zastoupený vtipnou kung-fu projekcí. Když se pak v průběhu skladby pyramida vznesla vzhůru, odhalila i bubeníka převlečeného do červené bojové teplákovky à la Kill Bill. Koncert zakončila dvojice Starlight a Survival, která jen potvrdila, jak moc se kapela baví. Když se Bellamymu zdálo, že publikum není dostatečně slyšet, neváhal mikrofon vystrčit směrem k první řadě. Survival dokázala, že se jako závěrečná skladba uplatní znamenitě. Soft operní intro se přelilo do kytarového pekla, operních vokálů a nechybělo ani tradiční závěrečné „vypuštění páry“, které na chvíli zahalilo pódium. Celý koncert umocnil i vychytaný zvuk, kdy byla čistě slyšet každá Bellamyho kytarová exhibice a neztrácely se ani vokály, což nebývá v O2 aréně běžné, tedy – v prvních řadách bylo slyšet výborně. Díky projekcím a celé show si ale koncert musela užít celá hala.
Za dvě hodiny bylo hotovo, kapela se naposledy rozloučila, Bellamy se naposledy pokusil o pár českých slovíček a dav se za zvuků demontáže podia pomalu rozcházel. Publikum na ploše bylo pestré, ale snad na všech tvářích svítil spokojený úsměv. Muse dospěli do finálního stádia a stali se jednou z největších kapel, které současný hudební svět nabízí. Je zvláštní, že většina jejich kritiků hovoří o tom, jak jim sláva způsobila „zatmění“ v hlavě a že jsou to namyšlené popové fifleny, když jejich současný koncertní projev je mnohem méně uzavřený a chladný, než býval dříve. Muse o své postavení jen tak nepřijdou, a i kdyby si Bellamy na kytaru namontoval celej mixážní pult a zpíval s mikrofonem zachyceným na hlavě (jako Gwen Stefani), sežrali byste jim to stejně. A to je Ma-ma-ma-mad-mad-MADNESS.
Muse (uk)
22. 11. 2012, O2 Arena, Praha
foto © Kryštof Havlice
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.