Články / Rozhovory

Myshkin: androgynní idiot a permakultura

Myshkin: androgynní idiot a permakultura

Barka Fabiánová | Články / Rozhovory | 06.08.2013

Jednou z hlavních hvězd letošního festivalu Habrovka byla americká písničkářka Myshkin. Ještě před tím zahrála například na Open Micu v dejvické kavárně Potrvá, kde sklidila zasloužený ohlas. Den před zahájením festivalu „bloumající veřejnosti“, který se letos konal už pojedenácté, jsme se sešly na zahradě kostela sv. Františka. V místě, kde se Habrovka tradičně koná, Myshkin prozradila, proč se nerada konzervuje v jednom stylu nebo co ji dovedlo k permakulturní „terapii“.

Proč sis zvolila pseudonym Myshkin?
Myshkin jsem si vybrala, protože to je postava, která stojí stranou cest moci, je vždy čestná a ve své nevinnosti i okouzlující. (Můj život je občas stejně dramatický jako ruský román.)

Myshkin se jmenuje postava z Dostojevského Idiota. Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že se jedná o mužské jméno?
Vždycky jsem byla androgynní, takže jsem o tom vlastně ani moc nepřemýšlela.

Máš nějaké hudební vzdělání?
Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně muzicírovalo. Každý na něco hrál. Sestra mě naučila prvních pár akordů a když mi bylo patnáct, tak mi na rok půjčila kytaru. V té době jsem začala skládat první písně a víc zpívat. S rodinou jsme společně zpívali pořád, zpívala jsem i ve sborech a brala hodiny zpěvu. Taky jsem studovala divadelní školu.

Pomohlo ti divadlo v tom, jak se chovat před publikem?
Určitě ano. A taky v tom, jak se dostat do písničky, osvojit si její příběh a ovládnout prostor na pódiu.

Je vidět, že si vystoupení užíváš. Máš velmi emotivní projev, pohybuješ se, podupáváš si…
(smích) No jo, ty moje podivné pohyby…Baví mě psát na dané téma

Kromě hudby sis pro svá alba navrhla také obaly. Takže radá bruslíš i kolem výtvarného umění...
Ano, umění jsem sice nikdy nestudovala, ale vždycky mě bavilo zkoušet různé výtvarné techniky. Hodně jsem pracovala s kolážemi, to asi nejvíc. Prostě tvořit s papírem, nůžkami a lepidlem. Později jsem zkoušela Photoshop a další programy.

Vznikají texty na základě vlastních zkušeností nebo raději čerpáš ze svého okolí?
Nahrávky vycházejí z mé hlavy, zachycují emotivní stavy a tak. Na druhou stranu mám i alba, která nejsou tak bouřlivá, jsou více o vnějším světě. Sbírám příběhy, které slyším kolem sebe. Ráda vyprávím historky lidí, které znám, ale sem tam i některou z knih, které jsem četla.

Zpracováváš i zážitky z cest?
Přesně. Baví mě, když lidi chtějí, abych psala o určitých tématech. Když jsem cestovala po Austrálii, stalo se mi, že mě někdo požádal, abych napsala píseň o jeho předkovi, který se do Austrálie dostal s první vlnou vězňů. Něco mi vyprávěl, něco jsem si dohledala, přečetla o tom zajímavou knížku. Pak jsem všechno spojila dohromady a vznikla skladba.

To je super…
Bavilo mě to.

Žila jsi na různých místech zeměkoule. Poznamenalo tě to?
Určitě. Hudebně a i v pohledu na svět. Hodně jsem se stěhovala a poznávala různá místa, která jsem si zamilovala.

Když člověk poslouchá tvoje alba, najde na nich dost rozdílných stylů. Máš nějaký oblíbený?
Vlastně jsem nikdy neměla potřebu věnovat se jen jednomu stylu, ráda experimentuju. Zaujalo mě toho hodně. Něco jsem slyšela a chtěla to hned vyzkoušet. Když jsem žila v New Orleans, proposlouchala jsem se historií americké hudby, protože z ní se zrodilo množství stylů. Jazz, R’n B, soul, americké dechovky. Fakt mě bavilo se tím probírat, zkoušet si, jak by co znělo, jak to udělat, aby to znělo tak, jak má. Když jsem začala nahrávat Rosebud Bullets, hodně jsem poslouchala arabskou hudbu, zpěváky a říkala si, jak to dokážou takhle zazpívat? No a taky cikánskou hudbu. Prostě mě to vtáhlo.

A v Portlandu? Tam je spíš folková scéna, ne?
V Portlandu frčí indie rock, ten jde mimo mě, já začala poslouchat elektroniku. Ta mě zaujala. Začala jsem se jí víc zabývat, hodně jsem z toho využila i na posledním albu. Nechtěla jsem ale čistě elektronickou desku, protože dávám přednost instrumentaci a živým hudebníkům. Mám ovšem ráda prolínání akustické hudby s elektronickou.

Vraťme se ke psaní písní a příběhům v nich. Předposlední dvě alba Corvidae a hlavně Sigh Semaphore jsou politická. Jak se stavíš k politice?
Moje rodina, která pochází z Holandska, byla poznamenaná druhou světovou válkou. Možná proto jsem se vždycky zajímala o mírový aktivismus. Tahle alba vznikla za bushovské éry. Snažila jsem se, aby byl můj hlas víc slyšet. Řekla jsem si, že lidi možná více zaujmu písněmi, protože cítím, že příběhy mají moc a pomáhají lidem lépe chápat, co se děje.

Taky jsi zpracovávala příběhy žen. Převážně válečné příběhy.
Přesně tak. Moc se to neřeší, ale někdo by je měl vyprávět. Tak proč ne já.

Co pro tebe znamená svoboda?
Svoboda? To je pro mě schopnost žít si svůj život, cestovat, milovat, koho chci, přežívat, jak dokážu, a abych tím nikomu neubližovala. A taky napomáhat vývoji. To byla taky jedna z věcí, na kterou jsem se zaměřila v posledních pěti letech. Opustila jsem Portland a přestěhovala se do hor v Jižním Oregonu. Tam jsem se zaměřila na vzájemné učení se, sdílení dovedností a zkušeností s lidmi, kteří mají rozdílné názory na permakulturu. Způsob, jak si vytvořit systémy, které můžou podpořit naší společnost bez poškozování krajiny a vzájemného ubližování si.

Bylo snadné opustit život v civilizaci a na pět let odejít do hor?
Můj život byl v té době „velký třesk“. Ptala jsem se sebe sama: A co teď? Objevila se příležitost. Mám to zkusit? Rozhodla jsem se do toho jít. A bylo to dobře. Bylo to poprvé po patnácti letech muziky na plný úvazek, kdy jsem si vzala dovolenou. Byla jsem unavená. A přestávka mi rozhodně prospěla.

Chtěla jsi zkusit něco úplně jiného...
Chtěla jsem dělat něco fyzického, nezabřednout v hudebním průmyslu, což může být opravdu vyčerpávající. A výsledek je, že si podium víc užívám, cítím se šťastná a už mě věci neštvou tak jako dřív. Cítím, že se něco změnilo.

Místo v horách, kde žiješ, jsi pojmenovala Nest (Hnízdo). Vystavěla jsi ho sama, pokud se nepletu.
Ano, je to kus země, kde se sešli přátelé. Postavila jsem hliněnou stavbu s pomocí několika přátel a dobrovolníků. Stavěli jsme z vepřovic, které jsou kombinací jílu, půdního podloží a hlíny. Přidali jsme k tomu písek, místní půda je totiž hodně jílovitá, slámu a vodu. Míchali jsme to nohama, dokud se nevytvořila dostatečně těstovitá hmota, a stavěli. Jde o techniku, kterou lidé používají po celém světě. Někdy jsou cihly vyrobeny a sušeny na slunci, někdy se staví z monolitické hmoty.

Takže ekologická stavba?
Ano, je to velmi ekologické. Použili jsme pouze přírodní materiály, takže časem vše opět splyne se zemí. Je to ekologické bydlení, nemůžeš tam používat ani plastové připínáčky, znehodnotilo by to stěny. Když máš hliněné stěny, musíš použít pouze přírodní věci. A je to úsporné. V létě je tam chladno, v zimě se drží teplo.

Nest je i nahrávací studio.
Stavěli jsme to už se záměrem nahrávacího studia. Dokončila jsem tam poslední desku Diamond Lust. S ní jsem začala v Portlandu, přidala i několik nahrávek, na kterých jsem dělala v New Orleans, v Nestu pak dokončila úpravy a vše se nahrálo.

Jak jsi se dozvěděla o Habrovce?
Loni mi napsal Jan, jeden z organizátorů, ale už se to nestihlo. Letos mi napsal znova, a tak jsem kývla a bylo to. Muzikanti si musí pomáhat.

Info

Myshkin (usa)
www.myshkinsrubywarblers.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Aneta Jochim, Petra Kašparová (Místo pro pět): Náš vzor jsou Tiny Desk koncerty

Jarmo Diehl 23.11.2020

Místo pro pět je koncertní série, kterou inspirovala tíha izolace během první vlny pandemie a pět retro židlí ze starého kinosálu. Co zakladatelky chystají?

Martin Zavadil (Dramox): Chceme, aby lidé mohli trávit více času s divadlem

su 18.11.2020

V době omezeného přístupu ke kultuře odstartovala digitální platforma Dramox, která na svém webu nabízí ke shlédnutí představení od desítek českých divadel.

Market: Sami za sebe

Michal Pařízek 13.11.2020

Pět chlápků, pět tracků a spousta odboček. O vlastním tempu, různosti představ a spolupracích na bázi přítelství, bez ohledu na příslušnost ke “scéně”.

Anna Mašátová (Nouvelle Prague): Měli bychom rozšířit své aktivity

Jarmo Diehl 11.11.2020

Anna Mašátová nově šéfuje i jedinému českému showcase festivalu Nouvelle Prague. Jaké to bylo, ale i jaké to bude do budoucna, s jakou nadějí se dívá do dalšího roku?

Lukáš Linhart (Life for Mires): Nespoutaná příroda je zdrojem inspirace

Aneta Martínková 10.11.2020

Tým projektu Life for Mires se snaží na území národního parku Šumava obnovit a chránit vysychající mokřady. I s Lenkou Dusilovou.

Vstupní prohlídka: Nichi Mlebom

redakce 08.11.2020

Rakouský hudebník se přestěhoval do Brna a rychle se stal součástí tamníalternativní scény.

George Cremaschi: Žít v Česku je fantastické

Anna Baštýřová 04.11.2020

PIO je spolek, který George vede spolu s Petrem Vrbou, je volným sdružením vynikajících hudebníků. Z jejich dílny vycházejí nesmírně zajímavé projekty.

Marek Hovorka (Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava): Otevřít netušené obzory

Aneta Martínková 27.10.2020

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos proběhne online. Jak si udělat festival v obýváku? Řekl nám to jeho ředitel Marek Hovorka.

Douška vydavatelská: Indies Scope

redakce 26.10.2020

Majitel Indies Scope Milan Páleš nám prozradil, na co se těší i co nového objevil.

Vstupní prohlídka: Homes

redakce 18.10.2020

Homes je dvaadvacetiletý slovenský popový talent, songwriter & producent, kluk s kytarou, laptopem a intimními písněmi.