„Na Jižák a zpátky do centra města Praha“ aneb Orion jako průvodce po vlastním hoodu

Před vstupem do hotelu postává nesourodá skupinka novinářů, sponzorů a přátel. Očekávání jsou nejasná a jediné, co víme, je, že nás za chvilku vyzvedne autobus na komentovanou projížďku Prahou s Orionem v roli průvodce. Před nástupem do minibusu dostane každý účastník plechovku s nápisem Teritorium III, Oriho nové desky, která na sebe nechala čekat šestnáct let od vydání Teritoria II. „Pijete můj oblíbený drink. V podstatě je to Negroni, akorát s Henessy,“ hlásí Orion, jakmile se rozjedeme. „Co bych vám tak řekl k Václaváku? Vyrazili jsme od Hotelu Jalta, na který žádný extra vzpomínky nemám, tady pod sochou jsme se scházeli na bruslích, byla nás celá parta, a jak jsme tady divoce brzdili, tak to dělalo takovej rámus, že turisti uskakovali do stran, jak se lekli. Jo a v tomhle křoví rostl durman, tak jsme tam na něj chodili a přidávali ho do jointů.” Je jasné, že tohle bude improvizovaná jízda plná historek, z nichž některé jsou dojemné, jiné divoké a část z nich nepublikovatelná.

Nikoho nepřekvapí, že se vydáváme směr Jižák. „Škoda, že městu trvalo tak dlouho, než nainstalovali na Nuselák zábrany sebevrahům. Bydlel jsem přímo pod mostem a viděl pár lidí letět dolů. Kdyby to nainstalovali dřív, mohli zachránit dost životů.” U Kongresového centra se téma stáčí zpátky ke kolečkovým bruslím, magistrála se plní a projíždíme kolem budovy, ve které sídlí ČEZ. „Ještě než to dostavěli, tak jsme tady točili klip na Rok PSH. Všechno bylo domluvený, ale když jsme měli natáčet, tak zničehonic přišel člověk, co se tvářil jako stavbyvedoucí a řekl, že se natáčet nebude. Potom, co nám při pohledu na techniku nesežral, že jsme studenti, nás vzal do svojí buňky, ukázal na foťák v letáku s tím, že takový by si přála jeho manželka. Z kapsy jsme vytáhli odpovídající částku a šlo se natáčet.”

„Tady opatrně, ale s tímhle rejdem by ses tam měl vejít,“ naviguje Orion řidiče minibusu po ulicích Jižáku plných zastavěných aut. „Tak támhle jsem bydlel. Tam jak je vidět zbytek teploměru v okně, to byl můj pokoj. Táta tam žije doteď.“ Posádka se začne dožadovat, ať nám táta aspoň zamává. Po krátkém telefonátu se ukazuje, že není doma, protože si odskočil na pivo. Máváme tak alespoň na hospodu, kde by měl sedět. Při zastávce na benzínce si bereme další plechovku a s Karlem Veselým a Vojtou Tkáčem konstatujeme, že se drink zdá silnější, než bysme čekali. Mike Trafik vysvětluje peripetie kolem masterování desky, kterou má na starosti sound engineer v New Yorku ověnčený dlouhou řadou nominací na Grammy a Oscary, kterému právě zemřela matka. Zastavujeme na Císařském ostrově, celá posádka už je v ráži a Orion ukazuje dům u slepého ramena Vltavy, kde bydlel. „Tyhle okna byly moje. Akorát dřív měl ten dům ještě velkou zahradu, místo, který je teď parkoviště. Na zahradě se pásl poník, a když jsem chtěl na nějakou holku udělat dojem, tak jsem jí řekl, že půjdem ke mě domů, že mám na zahradě poníka. A tady ve slepém ramenu se v zimě zas shromažďovaly labutě, na balení holek to bylo skvělý místo.”

Postupně se vracíme do centra, padá ještě několik bonmotů a na poslechovku míříme do Žufánkova baru v hotelu, od kterého jsme vyrazili. Projížďka Prahou přišla v rámci snahy představit desku i jinak, než je zvykem. A netradiční bude i distribuce desky v den vydání. Ale co se chystá, stejně to, jak deska zní, si musíte zjistit sami.