Články / Reporty

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar | Články / Reporty | 09.12.2019

Sestavit koncertní večer tak, aby jednak zahalil sál do celistvé atmosféry a aby se současně odvíjel určitým směrem a prohluboval se až ke svému konci, není snadné. Je to o to složitější, když závěru vévodí postmetalová veličina Cult of Luna.

Úvodní role se ujímá letos debutující, ale rychle rostoucí jméno (nejen) londýnské scény A. A. Williams. O téhle kapele se tvrdí, že jejich tíživost si nezadá s poklidností, ale ve skutečnosti je její zvuk daleko pestřejší. Trojčlenné obsazení nijak nebrání postrockové odvaze, protkané chmurným darkfolkovým písničkářstvím, v němž nezaniká jemné ťukání paličkami o činel, připomínající sypající se špendlíky, a zároveň z něj září kytary ostré jako potácivé paprsky světla ve tmě. Z té posmutnělosti roste něco osvobozujícího. Tónina, v níž se odehraje celý večer.

Belgičtí Brutus letos v Česku zahráli třeba na Besedě u Bigbítu, kde podali fenomenální výkon. V Akropoli startují vzdušně a záhy začínají nezkrotně pulzovat. Především díky bubenici a zpěvačce Stefanii Mannaertové. Když se opírá do bicích, vypadá to, jako by toužila roztřískat obrovský činel, na němž se zrcadlí světlo z reflektorů. Spouští kopákové hromobití, zatímco ostatní bubny rezonují v matematicky přesných rytmech. Jen se zdá, že ať se oddává zpěvu sebevíc, celá kapela nemůže povyrůst o ten malý, ale zásadní kousek. Zatímco na Besedě se zdálo, že se jejich zvuk už nikdy nevytratí z krajiny, v Akropoli zůstává v táboře pod vrcholem, který tady patří přeci jen někomu jinému.

Rozsvěcí se pečlivě naaranžovaná, až divadelně pojatá scéna, chvíli připomínající ohněm planoucí vikinský koráb, chvíli okultní chrám a když velké plátěné plachty zalije ostré bílé světlo, nosná konstrukce vypadá jako sestavená z kostí. Cult of Luna jsou pověstní svým perfekcionistickým koncertním pojetím, kdy světla oslňují stejně mocně, jako omračuje jejich hudba. Stage zalévá krvavě rudá, z ní vystupuje šestice stínů a když se reflektory rozblikají, ustrnou siluety v extatických polohách, zatímco se do kostí vžírají otřesy dvou bicích souprav.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Cult of Luna celou dobu spíš mohutní v kmeni, než aby se jejich větve upínaly do čím dál větší výšky. Při Nightwalkers nechávají skladbu zesílit v atmosférický metalgaze a zkreslený zvuk putuje prostorem podobně jako stovky jemných paprsků světla, aby se v následující I: The Weapon mohl zkřivit do neforemného kvílení. Johannes Persson napíná ruce nad dav, jako by z něj potřeboval načerpat energii pro stahující se growlová mračna v Lights on the Hill nebo pro řízné samply In Awe Of. I s nimi v zádech ale kapela nevystupuje ze sludgeové povlovnosti.

Zvuková tíže nedovoluje žádný spěch, naopak obaluje nohy jako nejhustší bahno. Vláčení jím si vyžaduje spočinutí v podobě Passing Through s hlasem čistším než na albu a se zvonkohrou vybízející k hypnagogickému stavu, po němž čeká poslední probuzení. The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště. Sál se třese a Persson stojí pevně postavený na aparátu v hustou mlhou zahaleném světle, připomínajícím záři úplňku, jako bájný titán, mohyla, kult... Cult of Luna.

Info

Cult of Luna (se) + Brutus (be) + A. A. Williams (uk)
7. 12. 2019 Palác Akropolis Praha

foto © Kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.