Články / Reporty

Náboženství: Island (Árstíðir)

Náboženství: Island (Árstíðir)

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 16.12.2019

Dobíhám na poslední chvíli a už u vstupu si sundávám boty a nasazuju druhou vrstvu pletených ponožek. Do koncertní části mého nejmilejšího hudebního svatostánku, Soukostela ve Vernéřovicích, se totiž chodí na boso. „Start je za dvě minuty. Hraje se pětačtyřicet minut pak je čtvrthodinová přestávka a pak dalších pětačtyřicet minut.“ Dva poločasy mě trochu zaskočí, ale nemám čas nad tím přemýšlet, protože v horním patře se právě rozeznívají první tóny Árstíðir. Tady něco začíná na čas? vysílám udivený pohled na místní, co míchají svařák v obřím hrnci za barem. „To nejsou žádný pankáči, to jsou virtuózové,“ smějou se.

Severská mše je takřka vyprodaná. Sedící návštěvníci zabalení v dekách jsou k sobě namačkaní a lidským teplem dohřívají, na co kamna nestačí. Pro mě je tenhle koncert rande naslepo, Árstíðir vidím a slyším prvně. Pětice Islanďanů přináší do kostela klid a předvánoční náladu usebrání se a vytržení z hektického shonu. Celé turné je koncipované jako vánoční a jeho poslední zastávkou je štědrovečerní koncert na domácí půdě v Reykjavíku.

Pod klenutým stropem Soulkostela rozeznívá kapela jednotlivé nástroje od kytary po violoncello, největší kouzla ale dělají se svými hlasy. První polovina setu je jemná a tichá, jako opatrné našlapování po zledovatělé pláni. Střídají se vokální tradicionály s vánočními písněmi a vlastní tvorbou. Nostalgie pomalu vzlíná ke stropu, posluchači se pohupují v pomalém rytmu. Mezi songy mluví Árstíðir o genezi skupiny s lehkým exkurzem do národní mentality. „Mollové písně s nádechem zármutku jsou naší tradicí, zpíváme je na Vánoce, narozeniny, i když povzbuzujeme náš tým při fotbalovém utkání“ a já přemýšlím, jak zvláštní je vidět dvoumetrového vikinga s dlouhými blond vlasy, který zpívá tak tklivě a jemně, až se z toho fanynkám v předních řadách rozplétají svetry.

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling. Církev poetiky smutku a ovčí vlny. Na diváky ale tahle magie funguje a z kapely nespustí oči a takřka nikdo se nehne z místa, jednak protože by to bylo logisticky komplikované, druhak by to narušilo sdílenou atmosféru.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Po pauze, kterou vyplní zvuky ptačího zpěvu, se posluchači spořádaně vrací do sedu na deky a matrace. Druhou část zahajuje instrumentální souhra houslí a violoncella, což je chvilkové osvěžení od předchozích sborových slavností. Z tichých ploch se další poločas posune do dramatičtějších pasáží, ale ani buben, který se na závěr objeví, ledy neprorazí. Ale to by vlastně nebylo pro jejich projev, jenž staví na spektru jemnosti a intimity, žádoucí. Po otázce „Jste připraveni na vánoční náladu?“ se potichoučku vytrácím na bar. Tónům, které s jemnocitem uctívají vikinské tradice, ale neuteču ani tam.

U dalšího svařáku přemýšlím, co mi na jejich projevu nesedí. Hudba Árstíðir je totiž mimořádně profesionálně podaná, jak instrumentálně, tak vokálně. Kostel, Vánoce, všechno do sebe zapadá, ale já nemůžu napsat, že bych tím byla úplně pohlcená. Všechno se spojilo v patos absolutní správnosti a přejemnělosti, občas oscilující na hranici kýče, bez tahu na branku. Na poslední songy se vracím zpátky do patra. Potlesk zvedá lidi ze země a kapela se loučí a capella songem. Potlesk, přezutí z bačkor, nákup vinylu a rychle domů. Kostel se jako mávnutím proutku vylidní. Jen cynické osazenstvo ještě chvilku zůstává. Na Islandu se říká, když se ti nelíbí počasí, hodinu počkej. Tohle opatrné našlapování po zemi ohně a ledu ale ovládlo konstantní bezvětří.

Info

Árstíðir (is)
14. 12. 2019 Soulkostel, Vernéřovice

foto © Lucia Banáková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.