Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 02.04.2022
Když v roce 1959 poprvé vyšla Hvězdná pěchota spisovatele Roberta A. Heinleina, způsobila nemalý poprask a vysloužila si razítko „fašistická“. Podobně tomu bylo i o osmatřicet let později, kdy se knihou nechal inspirovat režisér Paul Verhoeven a stvořil kult – a spoustu lidí naštval, což jde holandskému filmaři lépe než cokoliv jiného. V obou případech se ale rozčilovali ti, kteří nedokázali nahlédnout pod slupku militaristické brakové science fiction.
Heinleinova kniha – a Verhoevenův snímek se toho, s patřičnou dobovou aktualizací, drží – je totiž umně podanou satirou i filozofickou úvahou v jednom. Text se tváří jako paján na vojensky strukturovanou civilizaci, v níž jedinou cestou, jak získat plnohodnotné občanství, je služba v armádě, která o vlastní nadřazenosti nad nepřátelskou „hmyzoidní“ rasou ani v nejmenším nepochybuje. V druhém plánu je pak kritikou toho, co popisuje, kritikou, která neztratila nic ze své pichlavosti ani po šedesáti letech.
Jakkoliv mnohé věci zastaraly, např. podoba vojenských technologií a válčení obecně působí z dnešního pohledu úsměvně, onen kritický osten zůstává stále stejně ostrý. Hlavní postava, Johnny Rico, není žádný Orwellův Winston, který si začíná uvědomovat chyby systému, naopak. Vojenskou ideologií je důsledně indoktrinován už od školy a navzdory rodičům nadřadí svou touhu přidat se k armádě všemu ostatnímu. Jeho očima pak vnímáme výcvik, bojová nasazení a nakonec i věrnou oddanost státu, byť se to neobejde bez váhání a pochyb. V mechanickém světě rozkazů to postavě propůjčuje lidskost a uvěřitelnost.
Heinlein nevytváří komplexní obraz společnosti, ta se do mikrosvěta armády dostává zřídkakdy. Ostatně, oni běžní lidé do světa aspirantů na občanství ani nepatří. A vertikální společenské uspořádání je dostačujícím vodítkem i symbolickým prostředím, do kterého Heinlein svou vizi zasazuje.
Hvězdná pěchota je klasika, kterou překryla její filmová adaptace, a nové vydání nakladatelství Argo ji tak u nás může vrátit do oběhu. Je to potřeba. Varování, které kniha přináší, je univerzálně platné. A ona kontroverze, která tolika „čtenářům“ leží v žaludku, je nutná. Chce-li autor varovat, neměl by kázat – měl by provokovat a jít proti srsti.
Robert A. Heinlein - Hvězdná pěchota (Argo, 2021)
web nakladatelství
foto © se svolením biblio.com
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.