Jiří Přivřel | Články / Recenze | 07.10.2021
Otázka, s čím přijdou Low tentokrát, se s blížícím datem vydání novinky Hey What vkrádala na mysl obzvláště naléhavě. Předchozí deska Double Negative z roku 2018 totiž působila, jako by se po dokončení práce hudebním studiem přehnali čtyři jezdci apokalypsy. V sutinách nalezenou nahrávku se pak někdo (pro Low už tradiční vydavatelství Sub Pop) přesto rozhodl vydat se všemi ruchy, šumy a utrpěnými šrámy, přes které jen chvílemi bylo slyšet samotnou hudbu. Verš „It’s not the end, it’s just the end of hope“ se tehdy vryl do paměti posluchače a zůstal v ní dodnes.
Manželé z Duluthu v Minnesotě, Alan Sparhawk a Mimi Parker, zahájili hudební kariéru v první polovině devadesátých let minulého století. On kytara, ona základní bicí souprava, zpěv na střídačku nebo společně a basák, na jehož pozici docházelo k občasným personálním změnám, aby se dvojice aktuálně obešla bez něj. Pro pomalé tempo a tichý projev se na Low ihned uchytila žánrová nálepka slowcore a postupem času také statut kultovní kapely. To vše bez jakýchkoliv výstředností, zkrátka slušná rodina, kde láska k Bohu stojí na stejné úrovni jako láska k hudbě. A společné písně představují rodinné stříbro. Pro ty, kteří nejsou příznivci zkratek, se nabízí vzít to oklikou přes debut I Could Live in Hope z roku 1994.
Low v průběhu let vydali deset dalších studiových alb a řadu vedlejších nahrávek. V notovém zápisu se začalo objevovat více not než pomlk a v závislosti na spolupracujícím producentovi překračovali hranice žánru. Na albu Things We Lost in the Fire (2001) v produkci Steva Albiniho dokázalo i ticho křičet, na Great Destroyer (2005) s Davem Friedmannem koketovali s elektronikou a přidali na volume, na Invisible Way (2013) pod dohledem Jeffa Tweedyho se zase folkově ukáznili. Každý si své Low objevil s jinou deskou a od toho se nadále odvíjel vztah ke kapele. I přes zmíněné proměny bylo jejich tvorbu vždy možné považovat za sázku na jistotu.
Veškeré jistoty však vzaly za své s deskou Double Negative, na které nebylo slyšet nic typického z jejich dosavadní čtvrtstoletí trvající tvorby. O generaci mladší producent BJ Burton zapůsobil jako manželský poradce či párový terapeut, jehož hlavním cílem bylo oživit sice dokonalý a pro mnohé příkladný vztah, do kterého se ale nenápadně začala vkrádat rutina. Low tehdy na Burtonovu experimentální hru se zvukem přistoupili a pokračují v ní i na albu Hey What. Pod povrchem stále zůstávají jednoduché písně, které je v případě potřeby možné zahrát na akustickou kytaru u rodinného krbu nebo přátelům v církevním sboru, na nahrávce se ale posluchač kytarovky opět nedočká. Namísto toho si Low s BJ Burtonem hrají se syntezátory, efekty a mašinkami, točí knoflíky a zkoušejí, co to se zvukem udělá. Výsledkem je rozostřenost a nejednoznačnost. Hudba tak věrně zrcadlí realitu – kdo před stavem světa zavírá oči, Hey What ho z blažené letargie dokonale vytrhne.
I v klidném tempu, kterým se většina z deseti písní nese, je totiž něco znepokojujícího a toto nervní chvění je všudypřítomné na celé ploše alba. Skladby se plynule přelévají jedna do druhé, čehož se docení zejména při poslechu vinylové desky, a tvoří tak spolu vícevětý celek. Ve chvílích, kdy by u Low přeci jen hrozilo až možná trapné opakování se, pozvedá píseň produkce. Ve skladbě Hey Mimi Parker dvakrát po sobě zpívá tutéž sloku, v druhé polovině se však její éterický bezeslovný vokál mazlivě prolne s ambientními plochami. S podobným kompozičním mustrem zachází i následující Days Like These, v níž Alan Sparhawk převezme nejen mikrofon, ale jím několik krátce zahraných čistých kytarových akordů zapůsobí jako čiré zjevení, jako Boží oko na jinak mračny obtěžkaném nebi.
O delší instrumentální pasáž se dvojice opře i v závěrečné skladbě The Price You Pay (It Must Be Wearing Off). Posluchače, který by si snad už trochu toho pocitu bezpečí zasloužil, po společném unisono zpěvu nepoloží do přílivu poklidných ambientních vlnek na mírně se svažující břeh, ale vystaví ho napospas dronovému tsunami. Low s BJ Burtonem nečekali na tajný příjezd mýtických jezdců na koních, tentokrát je do studia vyloženě přizvali. Saze z krbu letí komínem, vitráže praskají, pilíře katedrály se bortí a konec světa je na spadnutí. Je náhoda, že jsme v televizi podobné obrazy sledovali přesně před dvaceti lety? K tomuto závěru směřovala celá deska Hey What a vlastně i celá dosavadní tvorba Low. Tečka, po které doznívá tichý aftertaste, v němž se po pocitu zkázy a zmaru ozve příslib nových příležitostí. V tuto chvíli je to konec, ale naděje je zpátky ve hře. Kéž by zrcadlení mezi hudbou a realitou bylo obousměrné.
Nahrávka Hey What posluchače nezaskočí tolik jako její předchůdkyně. Mohlo by se zdát, že Low zase hrají na jistotu, ale možná nás jen za ty tři roky naučili svému novému jazyku. Low potvrzují, že s producentem BJ Burtonem našli společnou řeč a natrefili na stříbrnou žílu, která ještě může vydat netušené poklady. Své v tuto chvíli dořekli, avšak otázka, s čím přijdou příště, visí ve vzduchu už teď.
Paulína Janičíková 21.05.2022
Naplnenie, ktoré prichádza po uvedomení si vlastnej osobnostnej esencie, je stelesnené v záverečnej skladbe a sprievodnom klipe Gentle...
Veronika Tichá 15.05.2022
Přestože jsou texty poměrně negativní, nevyzařuje z nich beznaděj, ale všechny emoce se dostávají ven a nebojí se být divoké, průbojné a drsné.
Michal Pařízek 08.05.2022
Theon Cross je členem Sons of Kemet nebo Seed Ensemble, v posledních letech shodně nominovaných na Mercury Prize, spolupracuje s Nubyí Garcia, Mosesem Boydem nebo rapperem Kanem.
Michal Pařízek 26.04.2022
Dionysus působí zcela jinak, aniž by Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance.
Tomáš Kouřil 19.04.2022
S novou nahrávkou vytanou vzpomínky na druhou půli nultých let. Sociální sítě neexistovaly, na koncerty se chodívalo na kapely, ale i jen tak potlachat...
Filip Švantner 11.04.2022
Helms Alee... To nie je len nostalgia za skvelým katalógom Hydra Head a za časmi, keď hardcoreové kapely zo Seattlu vydávali jeden nadčasový album za druhým.
Jiří V. Matýsek 02.04.2022
Hvězdná pěchota je klasika, kterou překryla její filmová adaptace, a nové vydání nakladatelství Argo ji tak u nás může vrátit do oběhu.
Jiří Přivřel 01.04.2022
Hudební inspirace řekou jako omílané téma? V tomto případě to rozhodně neplatí.
Ema Klubisová 17.03.2022
Na prvý pohľad pôsobí Glitch Princess ako syntéza ranej tvorby Grimes, estetiky Chromatics a minimalistickej výpravnosti ambientu.
Veronika Tichá 15.03.2022
VDYD vydávají první album s názvem Carousel a s ním novou nálož zasněných kytarových riffů a jemných melodií s texty plnými nostalgie, smutku, ale i radosti a naděje.