Články / Reporty

Nadrobno nasekaní Black Midi

Nadrobno nasekaní Black Midi

Akana | Články / Reporty | 07.10.2019

Jak to máte vy? Dáváte přednost muzikantům, kteří na vás mluví, smějí se, provokují, anebo takovým, co sotva něco zabručí, zavřou se do své bubliny a jedou si po vlastní ose? Pravda, je to případ od případu, ale osobně mám v oblibě spíš první skupinu. Black Midi jsou extrémními zástupci té druhé. Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto: ukazovák zpěváka a kytaristy Geordieho Greepa, pokynutí od bubeníka Morgana Simpsona, nic víc. Jenže u těchhle mladíčků z města nad Temží to z nějakého důvodu funguje. Žeru jim to a nemám ani na chvíli pocit, že jim je publikum ukradené. Vše, co bylo třeba, napěchovali do mimořádně intenzivního a pohlcujícího hodinového setu, v němž brzy přestalo záležet na tom, kterou skladbu ze zatím poměrně skrovného repertoáru hrají, i když takové 953 nebo Ducter samozřejmě vzbudily přeci jen o něco bouřlivější reakce.

Díky předkapele se mi zase jednou otevřelo okénko do míst, kam se běžně nepodívám, v tomto případě do domácí hiphopové scény. Experimentálnější pojetí žánru v podání Atlantik ale zachutnalo i mně. Čtyři MCs rapující do zvukově i rytmicky zajímavých a bohatých podkladů, anonymně ztracení v kouřovém šeru, případně dramatické světlopalbě. Pokud to můžu posoudit, docela úspěšně se vyhýbají otravným žánrovým manýrám a aniž bych tu hledal přímou podobnost, cítím půdu před lety prokypřenou Ondřejem Anděrou a jeho WWW.

Black Midi prosvištěli sklepním prostorem v Underdogs' jako kulový blesk a zůstala po nich jen spálená země. Žádný přídavek, tuhle hru kapela nehraje. Jejich hudba je výbušná, přerývaná a při vší hráčské sofistikovanosti živelná, svobodně expandující mimo hranice dané studiovými nahrávkami. Možná nesilnější úsek nastal poté, co Geordie Greep přerval strunu na kytaře a její výměna a frontmanovo opětovné zapojení do hry se stalo naprosto přirozenou součástí improvizace celé kapely vrcholící rytmicky strhující smrští. Jindy zase pobavila citace písně For Whom the Bell Tolls od Metallicy, nicméně jinak tu na žádné estrádní skopičiny nebylo místo.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Greep obstarával většinu vokálů s pozoruhodnou jistotou i výrazovou šíří (on skutečně umí zpívat, takový člověk na naší scéně chybí), ale některé party přenechával druhému kytaristovi Mattu Kwasniewski-Kelvinovi (řev) a basáku Cameronu Pictonovi (deklamace). Nicméně zpěv u Black Midi přeci jen stojí trochu ve stínu nespoutané instrumentální vichřice. Pod pódiem se hned od začátku srotil aktivní moshpit roztápěný především hardcoreově odsypávajícími pasážemi. Ale díky tomu, jak jsou skladby Black Midi rytmicky rozlámané, hned zuřivé, hned zase zklidněné a vzápětí epilepticky cukající, mohl se v něm uplatnit i jedinec se slabší výdrží. Chvíli běsnění, chvíli jen nervní trhání údy.

Myslím, že Black Midi by s tím, co hrají, docela dobře zapadli na alternativní scénu osmdesátých let. Zejména z nahrávek jsou patrné vlivy nové vlny, krautrocku nebo i jazzu, celé je to ale neúprosně propasírované skrze HC-punkovou a noiseovou mřížku a nasekané pořádně nadrobno. A právě tahle divočejší stránka kapely naživo pochopitelně vyvěrá na povrch nejmocněji. V davu jsem zahlédl tričko Idles a říkal si: jasně, z těchhle končin se určitě rekrutuje hodně fanoušků Black Midi, jakkoli jsou jejich skladby rozbitější a celkově mnohem hůře zaškatulkovatelné. Každopádně koncertem v Underdogs' tahle kapela potvrdila nejen svou originalitu, ale i zdravé sebevědomí, vyhranost a ohromný zápal pro věc. Čert vem, že za celou hodinu ani necekli. Můj horký kandidát na objev roku se rozžhavil doběla.

Info

Black Midi (uk) + Atlantik
5. 10. 2019 Underdogs', Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.