Články / Reporty

Nadrobno nasekaní Black Midi

Nadrobno nasekaní Black Midi

Akana | Články / Reporty | 07.10.2019

Jak to máte vy? Dáváte přednost muzikantům, kteří na vás mluví, smějí se, provokují, anebo takovým, co sotva něco zabručí, zavřou se do své bubliny a jedou si po vlastní ose? Pravda, je to případ od případu, ale osobně mám v oblibě spíš první skupinu. Black Midi jsou extrémními zástupci té druhé. Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto: ukazovák zpěváka a kytaristy Geordieho Greepa, pokynutí od bubeníka Morgana Simpsona, nic víc. Jenže u těchhle mladíčků z města nad Temží to z nějakého důvodu funguje. Žeru jim to a nemám ani na chvíli pocit, že jim je publikum ukradené. Vše, co bylo třeba, napěchovali do mimořádně intenzivního a pohlcujícího hodinového setu, v němž brzy přestalo záležet na tom, kterou skladbu ze zatím poměrně skrovného repertoáru hrají, i když takové 953 nebo Ducter samozřejmě vzbudily přeci jen o něco bouřlivější reakce.

Díky předkapele se mi zase jednou otevřelo okénko do míst, kam se běžně nepodívám, v tomto případě do domácí hiphopové scény. Experimentálnější pojetí žánru v podání Atlantik ale zachutnalo i mně. Čtyři MCs rapující do zvukově i rytmicky zajímavých a bohatých podkladů, anonymně ztracení v kouřovém šeru, případně dramatické světlopalbě. Pokud to můžu posoudit, docela úspěšně se vyhýbají otravným žánrovým manýrám a aniž bych tu hledal přímou podobnost, cítím půdu před lety prokypřenou Ondřejem Anděrou a jeho WWW.

Black Midi prosvištěli sklepním prostorem v Underdogs' jako kulový blesk a zůstala po nich jen spálená země. Žádný přídavek, tuhle hru kapela nehraje. Jejich hudba je výbušná, přerývaná a při vší hráčské sofistikovanosti živelná, svobodně expandující mimo hranice dané studiovými nahrávkami. Možná nesilnější úsek nastal poté, co Geordie Greep přerval strunu na kytaře a její výměna a frontmanovo opětovné zapojení do hry se stalo naprosto přirozenou součástí improvizace celé kapely vrcholící rytmicky strhující smrští. Jindy zase pobavila citace písně For Whom the Bell Tolls od Metallicy, nicméně jinak tu na žádné estrádní skopičiny nebylo místo.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Greep obstarával většinu vokálů s pozoruhodnou jistotou i výrazovou šíří (on skutečně umí zpívat, takový člověk na naší scéně chybí), ale některé party přenechával druhému kytaristovi Mattu Kwasniewski-Kelvinovi (řev) a basáku Cameronu Pictonovi (deklamace). Nicméně zpěv u Black Midi přeci jen stojí trochu ve stínu nespoutané instrumentální vichřice. Pod pódiem se hned od začátku srotil aktivní moshpit roztápěný především hardcoreově odsypávajícími pasážemi. Ale díky tomu, jak jsou skladby Black Midi rytmicky rozlámané, hned zuřivé, hned zase zklidněné a vzápětí epilepticky cukající, mohl se v něm uplatnit i jedinec se slabší výdrží. Chvíli běsnění, chvíli jen nervní trhání údy.

Myslím, že Black Midi by s tím, co hrají, docela dobře zapadli na alternativní scénu osmdesátých let. Zejména z nahrávek jsou patrné vlivy nové vlny, krautrocku nebo i jazzu, celé je to ale neúprosně propasírované skrze HC-punkovou a noiseovou mřížku a nasekané pořádně nadrobno. A právě tahle divočejší stránka kapely naživo pochopitelně vyvěrá na povrch nejmocněji. V davu jsem zahlédl tričko Idles a říkal si: jasně, z těchhle končin se určitě rekrutuje hodně fanoušků Black Midi, jakkoli jsou jejich skladby rozbitější a celkově mnohem hůře zaškatulkovatelné. Každopádně koncertem v Underdogs' tahle kapela potvrdila nejen svou originalitu, ale i zdravé sebevědomí, vyhranost a ohromný zápal pro věc. Čert vem, že za celou hodinu ani necekli. Můj horký kandidát na objev roku se rozžhavil doběla.

Info

Black Midi (uk) + Atlantik
5. 10. 2019 Underdogs', Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.