Články / Sloupky/Blogy

Nahoře v Labi, dole v Severu II: Vzpomínka na babí léto model 2010

Nahoře v Labi, dole v Severu II: Vzpomínka na babí léto model 2010

Jirka Imlauf | Články / Sloupky/Blogy | 16.02.2013

Před měsícem jsem tady za­čí­nal tim, že přišel ká­moš podz­im, ale tenkrát mís­to sebe poslal babí lé­to, do­razil teprve teď. Od tý do­by, co by­dlim napro­ti parku, vim, že oprav­dovej podz­im nepřichází každej rok ste­jně. Někdy jsou už touh­le dobou stromy bez listí a ve hře je otáz­ka, proč se desátej měsíc ne­jmenu­je listopad, jo, to jo, zvířa­ta jsou v říji, ale ty holý stromy máme na očích. Jenže – tře­ba letos je to ji­nak.

Tenhle park – vlast­ně jedinej oprav­dovej park v cen­tru měs­ta – je teď barevnej jako voskovky v oma­lovánkách, listí se dolů nechce, snáší se jenom nes­měle a ráno pořád není potře­ba brát si čepi­ci. Li­di by ale asi chtěli, aby přiš­lo ně­co ex­trém­ního, čim dál víc jich slyšim řikat, že letos bude oprav­du krutá zi­ma, pani! Sran­dovní je ta třetí os­oba: No řikaj, že... V rádiu mluvili o tom, že... Udělali a zdražili, postavili a zavíraj... Pořád máme poc­it, že rozho­du­je něk­do jinej, ne my. Tenhle me­te­oro­log­icko-​jazykověd­nej úvod je asi danej tim, že v tomh­le světě aut jsem out: jezdim jenom měst­sk­ou do­pravou, a tam je tohle všech­no k za­slech­nutí. So­ci­olog by už mohl ser­iózně přiz­nat, že míra nas­ra­nos­ti je v ústeckým MHD nejvyšší v re­pub­lice. Ne­jhorší na tom je, že člověk má od přírody velký nadání se přizpů­sobo­vat, takže za chvíli vy­padá stejně jako ty nekom­pro­mis­ní chláp­ci v ko­cov­ině a pani s igelitka­ma. Já mám as­poň pa­pírovou. Non­stopy i ulice jsou přec­paný, ve vz­duchu plu­je kouř a neúspěch pirát­ský strany ve volbách. Ústí mod­el 2010.

A ještě jed­nou piráti. Mu­mie je fakt ex­perimen­tál­ní pros­tor, něk­terý situ­ace se nedaj vymyslet, při­jdou samy. Beru stu­den­ty do ki­na, vol­ba padne na film Piráti na vl­nách (The Boat that Rocked). Sto­jim na ste­jným místě, kde jsem s kapelou v no­ci před­tim nestíhal se španělk­ou zběsilý tem­po jed­ný nový pís­ničky – přes­ně tady zk­oušíme – a uvádim ten film. Sto sedm­nác­tilete­jch lidí s iPo­dama v kapse, bram­bůrka­ma v hrsti a s chutí vzít ro­ha. Asi ten film znáte, zábavná sto­ry o pirát­skym rádiu, který v roce ’66 vysíla­lo z lo­di a brit­ská vlá­da se jim to snaži­la za­trhnout. Tak zkusim připome­nout dvacet let od vysílání Rá­dia Stalin v Praze, stu­den­ti se zas­mějou to­mu jménu a mně se vy­baví, jak jsme pod Stalinem kdysi hráli a zabouch­li jsme před tim for­da i s klíčka­ma vevnitř drsňákovi Růžičkovi. Drátem ho pak otevřel René Bre­jla. V tom fil­mu jsou kromě jine­jch tři důležitý mís­ta, který je v sedmnác­ti
do­brý vidět. V je­denác­tý min­utě za­zní vě­ta: Všech­ny vlády svě­ta nes­nášej svo­bod­ný li­di, pak v hod­ině a ně­co ra­da sukničkáře pan­icovi: Buď jem­nej, ale pevnej, a na samot­nym kon­ci fil­mu řve Philip Sey­mour Hoff­man: Ro­ken­rol!!! Jsem sen­ti­men­tal­ista, dost mě to bere, ale hlavní přek­vapení jsou ti stu­den­ti. Baví je to taky, reagu­jou na do­bre­jch místech a ke­jvaj hlavou při stare­jch Kinks. To jsem nečekal. Ve­dle na baru ten chlap, co přišel čis­tit trubky, míchá čaj stře­doškol­ský učitelce češtiny, a ta mu ně­co řiká o stát­ních ma­tu­ritách. Tohle jsou Čechy mod­el 2010.

V pátek večer po­tom v rám­ci fes­ti­valu Kult na ste­jným místě rak­ouskej post-​rock Pendler. Sam­ply v plný parádě, tři li­di, který si stří­davě pro­hazu­jou ba­su, ky­taru a klávesy, tro­jh­lasy. Chytrá a dost pochmurná pro­jekce, není to nu­da. A jak to u týh­le hud­by be­jvá, myšlenky se za­toulaj daleko, ty mo­je... Řeknu tady všechno, jenom tohle ne. Do­brej kon­cert, ale sedí nás tam de­set. Řikáme si, že to vlast­ně ani není di­vný, není to ska ani sran­da punk, kterej tady letí ne­jvíc, ve městě, kde senát­ní vol­by vyhrál ko­mouš.

Děláme s Vokurk­ou rozhovor do míst­ního in­ter­ne­tovýho rá­dia Gem, fun­gu­jou teprv pár měsíců, v malým domku na kra­ji města, dlouho to v dešti hledáme, když to po­tom na­jdem a vpad­nem dovnitř, něk­do tam má pořad o Smash­ing Pump­kins, tý star­odávný prapo­di­vný kapele, s Adore jsem strávil jed­ny celý prázd­niny. Jsme přek­vapený, čekali jsme tech­naře a tady něk­do roze­bírá text Ava Adore. Jsou to hod­ný klu­ci, ce­jtíme, že maj re­spekt, a tak jim řikáme, že hrát dlouho není žád­ná zás­luha. A vůbec – dlouhověkost kape­ly je zabi­ják, proč nehra­jem teprv tři roky?

Doděláváme všech­no možný k nový de­sce, obal, web, tri­ka... Jmenu­je se to Ho­tel Palace, po­dle jed­no­ho míst­ního pod­niku s pochyb­nou pověstí, vždy­cky sm­rděl průserem, ste­jně jako celý tohle měs­to. Hádáme se u návrhu na plakát, grafik Lukáš nechce nápis, co si li­di přečtou z trole­jbusu, ať si to při­jdou prohlíd­nout zblíz­ka, ste­jně na nás při­jdou spíš ti, co nezabíraj na křik: Jsme tady! Je to plakát lump, v neděli bude viset.

Ve starý hospodě v kopcích nad Ústím hra­je rá­dio Zpověď klau­na, ten název se hodí i pro tenhle text, viet­namskej hospodskej si tu písničku po­bruku­je s Novákem a nese mi lampičku: „Ať na to líp vidíte, pane, chodí sem takhle ještě je­den.“ Ně­jak mě tenhle ří­jen bere, snad ho neveme čert, tohle jsou Čechy čoveče, mod­el 2010.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #89: Někdo jiný, někde jinde?

Michal Pařízek 07.10.2022

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

Šejkr #88: Zůstaň tu tak dlouho, jak chceš…

Michal Pařízek 23.09.2022

„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Šejkr #87: Pěna dní

Michal Pařízek 09.09.2022

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.

Šejkr #86: Nepopsaný papír

Michal Pařízek 26.08.2022

Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.

Brutal Assault 2022: pohlednice z dovolené

redakce 21.08.2022

Nastal čas na rekapitulaci toho nejlepšího, nejhlasitějšího, nejcivilnějšího i nejpompéznějšího. Headlineři, klubovky, jistoty, nečekané objevy.

Šejkr #85: Kde se to zastavuje?

Michal Pařízek 12.08.2022

Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné.

Šejkr #84: „Je jedno, že spíš, ono si ťa to počká…“

Michal Pařízek 29.07.2022

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.

Šejkr #83: Zázrak na letisku

Michal Pařízek 15.07.2022

„Když něco považuješ za zázrak, tak se toho jen tak nevzdáš,“ říká Michal Kaščák v rozhovoru pro bulletin festivalu Pohoda a moc dobře ví, o čem mluví.

Pohoda Festival 2022: To nejlepší

redakce 11.07.2022

Festival, na který jezdíme velmi často a ne pouze po jednotlivcích? Letos se vypravili i nováčci, vedle nich jsme oslovili i kamarády z řad médií nebo hudebníků, které jsme na…

Šejkr #82: Otevřete si okno

Michal Pařízek 01.07.2022

„Dunaj s Bittovou, Nick Cave, Mňága. Během dvou dní. Devadesátky jsou zpět. Když si nezapomenu vzít léky, bude to pěkný týden,“ nechal se Jindřich Šídlo, smál jsem se dvacet minut.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace