Jirka Imlauf | Články / Sloupky/Blogy | 16.02.2013
Před měsícem jsem tady začínal tim, že přišel kámoš podzim, ale tenkrát místo sebe poslal babí léto, dorazil teprve teď. Od tý doby, co bydlim naproti parku, vim, že opravdovej podzim nepřichází každej rok stejně. Někdy jsou už touhle dobou stromy bez listí a ve hře je otázka, proč se desátej měsíc nejmenuje listopad, jo, to jo, zvířata jsou v říji, ale ty holý stromy máme na očích. Jenže – třeba letos je to jinak.
Tenhle park – vlastně jedinej opravdovej park v centru města – je teď barevnej jako voskovky v omalovánkách, listí se dolů nechce, snáší se jenom nesměle a ráno pořád není potřeba brát si čepici. Lidi by ale asi chtěli, aby přišlo něco extrémního, čim dál víc jich slyšim řikat, že letos bude opravdu krutá zima, pani! Srandovní je ta třetí osoba: No řikaj, že... V rádiu mluvili o tom, že... Udělali a zdražili, postavili a zavíraj... Pořád máme pocit, že rozhoduje někdo jinej, ne my. Tenhle meteorologicko-jazykovědnej úvod je asi danej tim, že v tomhle světě aut jsem out: jezdim jenom městskou dopravou, a tam je tohle všechno k zaslechnutí. Sociolog by už mohl seriózně přiznat, že míra nasranosti je v ústeckým MHD nejvyšší v republice. Nejhorší na tom je, že člověk má od přírody velký nadání se přizpůsobovat, takže za chvíli vypadá stejně jako ty nekompromisní chlápci v kocovině a pani s igelitkama. Já mám aspoň papírovou. Nonstopy i ulice jsou přecpaný, ve vzduchu pluje kouř a neúspěch pirátský strany ve volbách. Ústí model 2010.
A ještě jednou piráti. Mumie je fakt experimentální prostor, některý situace se nedaj vymyslet, přijdou samy. Beru studenty do kina, volba padne na film Piráti na vlnách (The Boat that Rocked). Stojim na stejným místě, kde jsem s kapelou v noci předtim nestíhal se španělkou zběsilý tempo jedný nový písničky – přesně tady zkoušíme – a uvádim ten film. Sto sedmnáctiletejch lidí s iPodama v kapse, brambůrkama v hrsti a s chutí vzít roha. Asi ten film znáte, zábavná story o pirátskym rádiu, který v roce ’66 vysílalo z lodi a britská vláda se jim to snažila zatrhnout. Tak zkusim připomenout dvacet let od vysílání Rádia Stalin v Praze, studenti se zasmějou tomu jménu a mně se vybaví, jak jsme pod Stalinem kdysi hráli a zabouchli jsme před tim forda i s klíčkama vevnitř drsňákovi Růžičkovi. Drátem ho pak otevřel René Brejla. V tom filmu jsou kromě jinejch tři důležitý místa, který je v sedmnácti
dobrý vidět. V jedenáctý minutě zazní věta: Všechny vlády světa nesnášej svobodný lidi, pak v hodině a něco rada sukničkáře panicovi: Buď jemnej, ale pevnej, a na samotnym konci filmu řve Philip Seymour Hoffman: Rokenrol!!! Jsem sentimentalista, dost mě to bere, ale hlavní překvapení jsou ti studenti. Baví je to taky, reagujou na dobrejch místech a kejvaj hlavou při starejch Kinks. To jsem nečekal. Vedle na baru ten chlap, co přišel čistit trubky, míchá čaj středoškolský učitelce češtiny, a ta mu něco řiká o státních maturitách. Tohle jsou Čechy model 2010.
V pátek večer potom v rámci festivalu Kult na stejným místě rakouskej post-rock Pendler. Samply v plný parádě, tři lidi, který si střídavě prohazujou basu, kytaru a klávesy, trojhlasy. Chytrá a dost pochmurná projekce, není to nuda. A jak to u týhle hudby bejvá, myšlenky se zatoulaj daleko, ty moje... Řeknu tady všechno, jenom tohle ne. Dobrej koncert, ale sedí nás tam deset. Řikáme si, že to vlastně ani není divný, není to ska ani sranda punk, kterej tady letí nejvíc, ve městě, kde senátní volby vyhrál komouš.
Děláme s Vokurkou rozhovor do místního internetovýho rádia Gem, fungujou teprv pár měsíců, v malým domku na kraji města, dlouho to v dešti hledáme, když to potom najdem a vpadnem dovnitř, někdo tam má pořad o Smashing Pumpkins, tý starodávný prapodivný kapele, s Adore jsem strávil jedny celý prázdniny. Jsme překvapený, čekali jsme technaře a tady někdo rozebírá text Ava Adore. Jsou to hodný kluci, cejtíme, že maj respekt, a tak jim řikáme, že hrát dlouho není žádná zásluha. A vůbec – dlouhověkost kapely je zabiják, proč nehrajem teprv tři roky?
Doděláváme všechno možný k nový desce, obal, web, trika... Jmenuje se to Hotel Palace, podle jednoho místního podniku s pochybnou pověstí, vždycky smrděl průserem, stejně jako celý tohle město. Hádáme se u návrhu na plakát, grafik Lukáš nechce nápis, co si lidi přečtou z trolejbusu, ať si to přijdou prohlídnout zblízka, stejně na nás přijdou spíš ti, co nezabíraj na křik: Jsme tady! Je to plakát lump, v neděli bude viset.
Ve starý hospodě v kopcích nad Ústím hraje rádio Zpověď klauna, ten název se hodí i pro tenhle text, vietnamskej hospodskej si tu písničku pobrukuje s Novákem a nese mi lampičku: „Ať na to líp vidíte, pane, chodí sem takhle ještě jeden.“ Nějak mě tenhle říjen bere, snad ho neveme čert, tohle jsou Čechy čoveče, model 2010.
Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.