Native: Vždycky to rozseknou někde, kde to nejméně čekáte!

Jsou koncerty, po kterých toho ze samé euforie namluvíte tolik, že vyčerpáte aktivní slovní zásobu svou i svého okolí. A pak jsou koncerty, po nichž lze jen těžko najít slova. Mermomocí se snažíte vystihnout pocity a jediné, co vám pro to zbývá, jsou rozšafně a bezmocně rozhozené paže pokoušející se aspoň vizuálně vyjádřit velikost prožitku. Když jsem si ráno sedala k počítači s cílem popsat středeční trojkoncert Odeur de Violettes, britských Shield Your Eyes a Native z americké Indiany, náhlý nedostatek slov mě přiměl zamýšlet se nad možností demonstrativně se místo psaní vyfotit v póze s vytřeštěným pohledem, za nějž by mě možná zavřeli do ústavu pro choromyslné. Házet vinu za tento chorobný stav duše mohu jen a pouze na NAAB, kteří se (coby pořadatelé) stali původci mé indispozice.

Ač jediným opravdovým překvapením večera měli být Native, jelikož jsem se s nimi setkávala poprvé, nakonec se ukázalo, že překvapením se stala všechna tři vystoupení. Mohl za to určitě prostor klubu Slávie, na nějž nejsem zvyklá, mohl za to zvuk, který byl nečekaně dokonalý, ale především za to mohli interpreti samotní. Vytřeštěný výraz.

Odeur de Violettes (aka laví), křehká květinka českého hardcoru. Ačkoli znám repertoár nazpaměť, bezpočtukrát jsem slyšela všechny songy ve všech fázích vzniku i zániku, při každém živém provedení žasnu. A nakonec jsem ohromená i tím, že mě ještě stále dokáže překvapit. Jestli za to mohl perfektní zvuk, při němž „zapojená“ laví zněla výjimečně i dobře, nebo snad její momentální rozpoložení, které ze známých songů vykřesalo tolik niternosti, kolik se v nich jen dá nalézt, nevím – ale u závěrečné I Wish the Moment You’re Inking Me Never Ended (kterou prohlašuji za její nejlepší píseň) jsem roztávala pod náporem nostalgie, a kdyby záhy neskončila, asi bych uronila i slzu.

Vystoupení Shield Your Eyes se stalo dalším důkazem, že kapela může být sebelepší, ale když nevyhovuje zvuk, nezachráníte to ani hostujícím Beethovenem. Což mě odkazuje k našemu prvnímu setkání před rokem, při němž prostor ani jeho zvukové dispozice nebyly natolik vyhovující, aby zabránily rozporuplnému pocitu, který jsem si odnesla. Ve středu jsem si domů odvážela láskyplnou náruč z prvotřídního hudebního požitku. Ač je téměř nemožné SYE zaškatulkovat či výstižně popsat, v průběhu celého setu jsem neustále nalézala adjektiva jako „geniální“, „dokonalý“, „perfektní“, „impozantní“, spojující se s výrazy jako „virtuozita“, „perfekcionismus“ apod. Tihle tři mágové se potkali snad jen proto, aby lidem pod pódiem a u repráků udělali ze života peklo. Při koncertu jsem nabyla pocitu vydání na milost a nemilost spletitému tobogánu šílenství, kde za každou zatáčkou čeká moment ponechávající vás ve stavu nadšené konsternace. Nakonec je člověk vyvržen na tvrdou dlažbu studené garáže – SYE na závěr naservírovali syrovou punkovou variaci na psychedelii 60. a 70. let a jedincům pod pódiem nezbylo, než se vzpamatovat a nevěřícně sledovat jejich triumfální odchod ze stage. Tváří se, jako by neuměli do pěti počítat, ale pak vám nelítostně předloží hudební matfyz a očekávají, že na konci vylezete s červeným diplomem.

A pak se zjevili američtí Native ze stáje kalifornského labelu Sargent House, kterýžto už nabyl v jihočeských hardcorových vodách až ikonické hodnoty. Native jsou zjev na hudební scéně, stejně jako předchozí dva interpreti, zcela ojedinělý, a tudíž lze jen těžko říct, kam s nimi. Není to čistá matematika, není to čisté hardcore, na často odkazované indie mají příliš špinavý zvuk a nasraně ukřičený zpěv, ale provedete-li podrobnou analýzu, najdete tam tohle všechno zabalené do mladistvé dravosti a živelnosti. Čtyři postavičky na pódiu rozmístěné v nezvyklém rozložení, kdy na zpěváka v zásadě nevidíte a zbytek kapely je vám předložen v neomezeném výhledu. V jejich hudbě se lze těžko vyznat, natož ji zaškatulkovat. Každý kytarový riff, úder paliček do bicích, každý začátek a konec vokálu jim spolknete i s navijákem a necháte se jimi vláčet přes půlku klubu ve snaze dupnout si s nimi přesně na dobu a v momentě, kdy se vaše noha skoro dotýká podlahy, zjišťujete, že se rytmus nějakým záhadným mechanizmem změnil. Let’s count again! Vždycky to rozseknou někde, kde to nejméně čekáte! Po půlce koncertu se člověk nachází ve stavu, kdy se s dostatečně výstižnou slovní zásobou vytrácí i schopnost artikulace a jediným přiléhavým vyjádřením je táhnoucí se niterné „aaaaaa“, ztrácející se v potřebě rychle a divoce pokyvovat hlavou a zběsile diktovat neúprosně drtivý rytmus.

Jeden z koncertů, díky němuž jsem mohla škrtnout další kapelu z nikdy nekončícího „need-to-see“ listu a po němž mám vždycky vztek na svět a osud, že mě neučinily neomezeně movitou a nemůžu skoupit merch do posledního artefaktu. Jeden z koncertů, po kterém jsem nemohla spát, a schopnost jazykem vyjádřit pocit, který se ve mně v průběhu akce formoval, přichází až po pár dnech. Ale díky bohu aspoň za to!