(ne)klid v Ji.hlavě

Zkušenosti přicházejí s věkem. A to platí jak pro lidi, tak pro filmové přehlídky. Na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava chodím třináct let a stejně jako se proměnila jeho podoba, se s každým rokem mění i můj názor na to, kdy byl nejlepší. Zažil jsem tady všechno možné. Požár divadelního stanu, větrem rozmetanou výzdobu v ulicích, z únavy jsem usnul v narvaném sále přímo pod projekčním plátnem. A stejně tak jsem kdysi jásal, jak jindy zcela klidné město zažívá kulturní šok a v ulicích je neutuchající mumraj. Zářil jsem, když se z hudebního programu stala špičkově dramaturgicky připravená sekce, když se bílá čára vedoucí návštěvníky po festivalových místech roztřepila jako mycelium, jak najednou potkávám na úplně nové sekci i malé děti. A přes to všechno jsem letos uvítal, že poslední MFDF bylo takové víc... v klidu.

Možná za to mohl větší důraz na využívání rezervací, štíhlejší program, možná na první dva dny přijel menší počet návštěvníků. Ano, v prvních dnech mi bylo mezi asi dvěma desítkami diváků skvělého dokumentu o Irminu Schmidtovi a Can nebo poloprázdné sekci Fascinace trochu smutno. Každému festivalu přeci jen více sluší zaplněná místa. Ale s blížícím se víkendem se situace začala měnit. Na projekce žádaných filmů jako Světloplachost nebo Útěk do Berlína či Inspirační fórum o umělé inteligenci se každý už nedostal. Na přednášku Petra Jana Juračky nakonec přišlo tolik lidí, že to dvakrát přesáhlo kapacitu sálu. A i tehdy se zdálo, že je ve frontách o něco větší řád a klid. Online rezervace letos zafungovaly lépe než loni, a to i když pomineme fakt, že se návštěvníkům v jeden den podařilo shodit celý web MFDF.

Zhruba od čtvrtka potom Ji.hlava dostála tomu, co se jí každý rok úspěšně daří. Rozproudit život v tepnách našeho malého krajského města, ale tentokrát s větším respektem k jeho omezeným absorpčním schopnostem. Všiml si toho nakonec i youtuber a letošní propagátor festivalu Jan Špaček ve svých nekonvenčních instagramových vstupech. Jihlava prostě není velkoměsto a ten mix opakovaných setkání i anonymity davu má svoje kouzlo.

Ta nejkomornější část akce – stage experimentální hudby, se letos bohužel nekonala a můžeme jen doufat, že se šéfovi hudební části Ji.hlavy Pavlu Klusákovi podaří najít náhradní prostor za kostelík Svatého Ducha. Vybudoval v něm totiž poměrně skrytý, ale špičkový „mikrofestival“ experimentální hudby. Zato hudební stan šlapal výborně. V souvislosti s tím, že jedním z důležitých témat byla umělá inteligence, nočním parties dominoval digitální hyperpop. Na Metastavy byl naprostý nával, Mat 231 zase předvedl strhující set, při kterém dřevěná podlaha stanu vydržela nápor v mlze kmitajících těl jen s podivem. V Jihlavě se možná začínají objevovat opravdu dobré akce i mimo festival, ale lidi... těch s ním přijede nejvíc. A s nimi i atmosféra.

Té dosáhl i s lehčí nohou na plynu. Nebyl největší ani nejnašlapanější, naopak se zdál spíš skromný. Tím ale možná ještě více vylezlo jeho vnitřní kouzlo. Nabízí se proto otázka, jak moc to vlastně vadí. Jestli se trocha té pohody k hřejivě barevným parkům, mrazivým večerům a brzkému smrákání přeci jen nehodí. Možná to cítí i produkční tým kolem zakladatele Marka Hovorky, na příští rok by totiž rád změnil formát, na nějž jsme doteď byli zvyklí, a akci hodlá prodloužit na deset dní. Jaký to bude mít vliv na návštěvnický komfort nebo na zaplněnost sálů? Trocha toho mačkání k festivalu přeci taky patří. Nechme se překvapit.