Jakub Béreš | Články / Reporty | 07.08.2023
Letošnímu koncertnímu roku, i vlivem covidem odsunutých turné, dominují ty největší popové stars. The Eras Tour, Renaissance World Tour, The After Hours til Dawn Tour… A zatímco festivaly všech velikostí těžko lákají nové diváky, vítězové hudebního průmyslu berou vše. Nůžky mezi úspěšnými a těmi ostatními dosahují maxima, a tak si The Weeknd postavil vlastní festivalový svět – dystopické stříbrné město, obří sochu a krvavý měsíc na konci nekončícího mola, na kterém doprovázela hudebníka mezi deseti tisíci diváky skupina tanečnic v bílé. Stage design v podání Es Devlin byl znovu v naprostém souladu s osobností umělce.
The Weeknd debutoval v roce 2011 podvratnou deskou House of Ballons. Temné požitkářské příběhy a sexuální napětí v každém beatu, jeho nástup na alternativní scénu byl raketový a spolu s hudebníky jako Lana Del Ray nebo Drake ovládli internet, rodící se Instagram i odcházející MySpace. Nová citlivost. V tomhle ohledu měl The Weeknd své publikum naprosto v hrsti, s pozicí ikony se ale nespokojil a rozhodl se namířit k těm největším cílům. Přestože už před pandemií patřil k těm nejúspěšnějším globálním hvězdám, až úspěch hitu Blinding Lights, Superbowl a memy z něj udělaly toho na absolutním vrcholu. Několikrát přesouvaný pražský koncert tak z pražské o2 areny mířil do Letňan.
„… Scared? Don’t worry! We’ll be there to hold your hand and guide you through this painless transition…,“ otevírá hlasem Jima Carreyho The Weeknd aktuální desku Dawn FM. Stejnojmenný úvodní singl otevřel i nedělní koncert. Věčný hédonista sice nasadil nekompromisní tempo zkrácených songů napříč kompletní diskografií, celou dobu nás ale držel za ruku a nikoho nenechal za sebou. Svou nedostupnost ředil komunikací s publikem, a když zhruba ve třetině koncertu odložil stříbrnou masku ve stylu kultovního MF Dooma, bylo jasné, že před námi nestojí ten starý nedostižný The Weeknd zahalený v oblaku kouře z minulé dekády, ale popstar v bílých rukavičkách, která jde vstříc svým fanouškům. Lovesong Out of Time odzpívaný společně s prvními řadami nebo písně zpívané přímo do kamery tuhle proměnu dovršily.
Pro někoho možná trochu chladná show v kontextu toho, s jakým sebevědomím The Weeknd pokouší pop. V kulisách futuristické dystopie byla všechna pozornost namířena na jediného muže, a i když ego umělce převyšovalo monstrózní stage, k povýšenosti měl daleko. V prvním dílu seriálu The Idol postava ztvárněná The Weekndem dává rady začínající hvězdě: „Když Donna Summer vyjde na stage, nikdo nepochybuje, že umí šukat. Nikdo o tom nesmí pochybovat ani u tebe…“ Se stejným nasazením se po stagi pohyboval celou dobu také The Weeknd, ať už šlo o starší sebedestruktivní skladby pro „OG fans“ či taneční hity Starboy nebo Can’t Feel My Face.
Jeho energie fungovala o něco méně u skladeb s rockovým aranžmá, v takových případech si pomáhal ohnivou show. Dostat přes třicet písní do dvouhodinového vystoupení a zabavit šedesát tisíc návštěvníků není vůbec lehký úkol, navíc pro kanadského R’N’B zpěváka v centru střední Evropy, kde se historicky daří spíše kytarám. To, že se The Weeknd ztrácel mezi žánry a jeho místy ADHD show plná rychlých střihů útočila příliš vyzývavě na všechny smysly, je stále akceptovatelná daň za úspěch.
Jestli něco The Weeknd pochopil naprosto přesně, tak to, jak pracovat s fanoušky. Mix neproniknutelnosti a bohatým životem zničeného umělce, který je zároveň smutným klukem se srdcem na dlani funguje jako magnet. Když zpíval song How Do I Make You Love Me?, bylo slyšet, jak sám zoufale touží po něčem víc. S touhle emocí se nelze neztotožnit. Enigmatický a v masce, na svém Instagramu už ale pod svým jménem Abel Tesfaye... Zlomený, stejně na vrcholu. Vysokou úroveň si udržel celý večer.
Jiří Přivřel 05.12.2023
Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.