Nejlepší texty Full Moonu 2024: Cepín v hlavě (Kid A Mnesia)

Betonové plochy mnoha brutalistních staveb svou neprostupnou jednotvárností něco odhalují. Tvrdost, pevnost, odkaz šílených válečných konfliktů s důrazem na materiál pro stavbu bunkrů i zvláštní tvárnost své tekuté podoby. Jako by tyto vlastnosti zachycovaly zhroucené iluze modernistických představ a víry v pokrok. Když se před čtyřmi lety blížilo dvacetileté výročí vydání desky Kid A, frontman Thom Yorke a (téměř) stálý výtvarník Radiohead Stanley Donwood zvažovali, jak přelomový moment, kdy kapela vykročila od tradičního formátu hudby rockové kapely po úspěchu nahrávky OK Computer směrem k více elektronickému zvuku, ztělesnit a oslavit. V jejich představách se postupně utvořila obrovská červená konstrukce z lodních kontejnerů podobná brutalistickým monumentům, zvláštní vetřelec, který by přistál u klasicistní budovy Victoria & Albert Museum v Londýně. „Tento ohromující ocelový plášť měl být zasazen do městské kostry Londýna jako cepín do hlavy Trockého. Vyčnívající do šedé anglické oblohy. A pak bychom ho mohli poslat do celého světa: do New Yorku, Tokia, Paříže… protože by byl vyroben z přepravních kontejnerů,“ píší „instruktor řízení na půl úvazku“ Yorke a „regulátor příruby“ Donwood na blogu herní konzole PlayStation.

Zvláštní místo na sdílení uměleckých záměrů dvou zavedených umělců, kteří ovlivnili nezávislou scénu posledních třiceti let, říkáte si. Jejich červený objekt nikdy plac před Victoria & Albert Museum a šedavé londýnské nebe, ani nic jiného na světě, neproťal. Byl rok 2020 a většinu světa zastavil covid. Připomínka jménem Kid A Mnesia Exhibition (do výstavy proniklo i album Amnesiac z roku 2001) se přesunula zcela do virtuálního prostoru. Na podzim 2021 vyšla zdarma na platformě Epic Games a na konzoli PlayStation. Jestliže alba Kid A a Amnesiac ztělesňovaly vyčerpání kapely, kreativní blok Thoma Yorkea, odosobněnost a jakési rozčarování z vlastního úspěchu, procházka výstavou v podobě něčeho blízkého počítačové hře může dobře připomínat pandemickou osamělost.

Podobně jako brutalistní stavby fascinují přímostí a mlčenlivou, mírně děsivou vznešeností, Kid A Exhibition zachycuje ve fragmentech roztříštěnost (jak jinak i vzhledem ke skládání textů na Kid A pomocí metody nůžek a lepidla) naší hypermediální reality. Komodifikaci všeho, které se nevyhne nikdo, nadto ikona alternativního rocku, ztělesňují – nezáměrně – všechny ty digitální předměty ve Fortnite, Rocket League nebo Fall Guys s motivy Radiohead, které se k příležitosti uvedení virtuální výstavy v titulech patřící momentálně pod Epic Games, objevily. V galerii skupiny přitom (nebo navzdory tomu?) lze vidět mimo jiné i její typické logo Modified Bear v trojici nesoucí nápisy sex, práce, smrt a medvídci jen postupně komiksovými bublinami odevzdaně konstatují „Hm, stejně je to jedno“ (Um Like Whatever).

PIXEL WAREHOUSE – PACKT LIKE SARDINES IN A CRUSHD TIN BOX (AMNESIAC)

Vcházím do ztemnělé místnosti. Uprostřed se vznáší veliký kvádr, kde problikávají fragmentárními obrazy a v doprovodu monotónního, na kost ohlodaného beatu bloumám po místnosti, která je proměnlivá a nestálá podobně jako míhající se bílé pruhy na té hranaté virtuální obrazovce, pokoj reaguje na moje kroky, pohybem můžu regulovat tok obrazů, brzy odhalím místa, na které když stoupnu, scéna se náhle změní, na ocelovém můstku krychle začne vysílat jakousi plazmatickou hmotu do zvuků modulovaného a extrémně zpomaleného, v uších drhnoucího hlasu, nebo na jiném místě se neklid pokoje na chvílí zmírní a před očima se rozplývavě míhají bílé linie postavy s rohy ukrývající hlavu do dlaní, jen aby se s dalším mým krokem rozplynuly v neutuchajícím podpovrchovém šumu toho sálu.

Toto není hra, přivítá vás nápis u vstupu do zvláštní galerie Radiohead. „Varování, které upravuje očekávání? Snobské kulturní distancování se? Nebo ironické pomrkávání k otázkám, co je hra? Je to jedno,“ komentoval úvod New Yorker ve svém výběru nejlepších her roku 2021, kam Kid A Mnesia Exhibition zařadil. Tak jako tak s úvodním prohlášením asi můžeme souhlasit, není tu jasný cíl, bloumání galerií vede vždy ke stejnému konci, role hráče je tu pasivní, nijak neinteraguje s herním systémem – jdi a dívej se. Uvítací text ještě v duchu návštěvy výstavních prostor připomene, že si můžete dát na čas a že některá místa budou dávat smysl, jiná naopak. Kid A Mnesia Exhibition tím využívá možnosti virtuálních světů, které se mohou snadno vzdálit od našich běžných představ prostoru, fyziky, pohybu… Některé počítačové hry tyto cesty vedoucí záměrně proti co největšímu realismu objevují například v duchu obrazů s optickými klamy a paradoxy Giovanniho Piranesiho nebo o dvě století mladšího Mauritse Eschera. Tituly jako Antichamber nebo Superliminal narušují navyklou perspektivu, staví labyrinty z opakujících se chodeb, mění prostor nemožnými způsoby nebo zvětšují a zmenšují objekty podle jejich umístění do pozadí nebo popředí.

Podobně Kid A Mnesia Exhibition přetváří skladby ze dvou použitých desek Radiohead: deformuje je, natáčí naši perspektivu, rozkládá, moduluje. V jednotlivých místnostech zpravidla zní zlomky, jednotlivé písně člověk pozná jen díky povědomým motivům, tu basové lince, onde syntezátorovému šumění nebo tepajícímu, bublavému rytmu jako v průchodem podzemím mezi kořeny v lokaci nazvané v plánku výstavy Downbrow. Postupně se tu do zdí vypaluje text skladby Pulk/Revolving Doors o různých druzích dveří, snadno uchopitelné metafoře životních rozhodnutích. Zároveň ale chůzí stále stíhaná slova na virtuálním betonu jako by ukazovala honbu za popisy a vysvětleními, aniž bychom některými ze skutečných dveří prošli. Ve sluchátkách se přelévá prostorový zvuku, jaksi skutečnější než běžný stereo poslech, protože naše uši obklopí jinak s každým sklouznutím myši či páčky gamepadu. Pouze v srdci Kid A Mnesia Exhibition zazní tři skladby tak jako na desce. Některými dveřmi se na výstavě nelze vrátit.

EMPTY BASEMENT – HOW TO DISAPPEAR COMPLETELY (KID A), PYRAMID SONG (INSOMNIAC), YOU AND WHOSE ARMY (INSOMNIAC)

Obrovskou kovovou pyramidu, jejíž masivní stěny obtéká červené světlo podílející se na jejím zlověstném mlčení, samozřejmě hned obejdu s pocitem osvojeným z jiných, tradičních her, že za ní něco je, abych hned objevil schůdky vedoucí dovnitř, stěny tu mají barvu zapadajícího slunce, potom zase sytě rudou a naposledy nočně šedivou doplněnou odstíny cigaretového popela, prochází se tu býčí postava na tenkých nožkách, ale já jdu dál do jasného proudu zeleného světla, který vede do mondénní chodby obložené dřevem a pak zase dál, až se ocitnu mezi odhalenými nosníky v tmavé místnosti, černobíle tu svítí jen centrální skica, a když minu nápis oznamující, co mě čeká, už tak mé nehmotné virtuální tělo se ještě vznese a já se mohu jen rozhlížet, jak se ten obraz rozplývá na tisíce pixelů utvářejících nejprve rozmázlou dýmovou šmouhu, a člověk by se chtěl rozplynout jako ony, když posléze už jen mečivý hlas Thoma Yorkea doprovází změť černo-bílých bodů, jejich rej při vzdalování uklidňuje a smiřuje lehkostí levitace, která ale hned ústí v uvěznění v rudé svírající se komoře, jakési laboratoři umělé gravitace, kde se zakřivuje prostor a vše končí ve tmě a trhaném tanci siluet rohatých bytostí vrcholícím ve fraktálu stoupajícím ve své nekonečnosti k nedosažitelnému nebi, a to zůstává pořád jen temné.

Stěny první místnosti, která následuje za oficiálním vchodem, lemují závratně rychle tekoucí různé vizuální materiály Radiohead a zejména ty z období příprav desek Kid A a Amnesiac. Objevují se vlastně napříč celou virtuální výstavou. Tady jsou ale prezentované víc napřímo, méně vtělené do prostředí a jednotlivých videoherních „součástek“. Jejich frenetický pohyb shora dolů připomíná nezastavitelný tok obrazů, jimž jsme vystaveni při každodenním zběsilém scrollování různými platformami. Protože jsme oproti nim zde ale nepatrní naproti od našich kapesních displejů, může se snáz udělat špatně a zatočit hlava.

Výstava – byť vybudovaná v prostředí určeném tvorbě počítačových her Unreal Engine – nakonec možná stvrzuje, že Radiohead jsou monumentem nezávislého rocku, důležitým činitelem ve vývoji populární hudby. Vybudovali si muzeum jedné etapy, které promlouvá mnoha jazyky, od sterilního bílého prostoru a nekonečného schodiště, po epileptické streboskopové pasáže nebo magickou místnost se vznášejícími se stránkami textů, jež se dá kdykoli navštívit, strávit v něm hodinku a vrátit se do reality, která nedává smysl jiným způsobem než nemyslitelnou fyzikou a podivnými prostory. Kid A Mnesia Exhibition by představovala důstojné rozloučení jedné důležité kapely, o to víc v rockovém žánru plném dinosaurů, kteří se až moc často stávají parodií sebe samých.

Kromě odosobnění a vyčerpání z masivního úspěchu předchozí desky Kid A nakoukl svým tlumeným zvukem mimo jakoukoli opulentnost do rodícího se světa internetového individualismu, těsného sepětí člověka a počítače jakožto bodů v nekonečně rozprostírající se globální síti. Deska OK Computer zachycuje svět linearity, její následovník už je ale roztříštěný, útržkovitý, ztišený. V roce 2000, kdy ostatně vyšel, už Radiohead byli jednou z prvních velkých kapel, která stále masivněji rozšířený internet použila k propagaci, když umožnila webům vtělit na své stránky jednoduchou aplikaci přehrávající desku a ukazující některé vizuální materiály. Thom Yorke se zase vyjádřil k úniku desky na službu Napster před vydáním slovy, že právě tato platforma, odkud proudily nelegální digitální kopie do osobních počítačů, „podporuje nadšení pro hudbu způsobem, na který hudební průmysl už dávno zapomněl.“ Jako by skupina bezděčně nahlédla – i s lehce patrnou paranoiou – do právě rodícího světa. Našeho světa. Jeho odrazy ohromují i na virtuální výstavě. Jsme tu všichni sami, a přesto sdíleně.