Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Zuzana Krišková | Články / Rozhovory | 02.01.2020

Skupina Rafani má v současné době čtyři členy (Ondřej Brody, Jiří Franta, David Kořínek a Luděk Rathauský) a dvě výstavy v Praze. V době svého vzniku v roce 2000 vytahovaly na světlo nepříjemné momenty z dávnější historie jako odsun Němců nebo méně dávné jako neonacismus. Při tom se stylizovali do podoby drsných mačo chlápků v uniformách, které nejsnáze potkáte v hospodě u piva. Verze Rafanů pro rok 2018 je zdánlivě umírněnější, ale pořád ještě naštvaná a citlivá na to, co se zrovna děje. Aktuálně chtějí upozornit na absurditu digitální éry. Ta se zhmotňuje v jejich výstavě v Nodu, kam se dostane jen turista, který zaplatí za jednu noc průměrnou taxu 1200 korun. Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě.

Jak vlastně fungujete jako skupina?
Každý pondělí máme rafanský, tam vneseme návrhy, čím se budeme zabývat, když to proleze konsenzem, tak na tom začneme pracovat a dál do toho vstupujeme. Autorství je v samotný režii. V tom počtu, co teď jsme, nemůže být koncensus úplnej, ale jde o to, aby neměl moc obroušený hrany. Pak se to nivelizuje. My neradi diskutujeme čtrnáct dní o jedný soše, stačí nám deset minut. To souvisí i s tím, že se scházíme víc jak patnáct let. Po takový době dospějete do bodu, kdy si nepotřebujeme moc věcí vysvětlovat. Třeba když se někomu zdá, že je něco málo rafanský, tak už všichni víme, co to znamená. Jinak témata si vybíráme podle toho, co se děje. Zajímáme se o svoje prostředí. Umělec by měl číst knihy, poslouchat hudbu, koukat na filmy, zajímat se o politiku, ekonomii.

To by měl dělat každý člověk, nejen umělec.
Mělo by to být normální, ale není. Díky tomu reagujeme na věci, které nás ve společnosti rozčilují. Ten náš aktivismus, se kterým jsme často spojovaní, je zjednodušení, je to snadnější na pochopení. Výstava Art Apartment in the Heart of the City je taky označovaná jako aktivismus, někde psali: „Zasáhli terč“. Aktivismus ale není náš zájem. Nás zajímají struktury. To je strašně velkej rozdíl. Aktivismus se snaží věci měnit. K tomu musíte komunikovat s lidmi, přesvědčovat je. Dříve nebo později skončíte u nějakých reklamních strategií. Jak manipulovat lidmi už je vymyšlený. Vytvoříte reklamu, i když reklamu na dobro, ale je to pořád kapitalistickej narativ. To nás moc nezajímá. To je příliš neavantgardní, zpátečnický. Hovoří to jazykem, aby tomu rozuměla i bába Dymáková.

Dřív jsme byli hodně politický, ale postupně člověk zjistí, že i když jsi v médiích, tak to nic nezmění. Dopad je minimální. Pro nás je lepší pracovat s galeriemi a s jazykem umění. Před dvěma lety jsme dělali v Polsku takovou efemérní práci, kdy jsme sepsali esej prodchnutý současnými zly, jako jsou hypotéky, ekonomika růstu, nesvoboda času a bylo to doplněný příkazy. Sešli jsme se v galerii, byl tam herec, který to četl. Pak jsme se rozešli do čtyř světových stran se sluchátkem v uchu a na ulici, kde jsme zrovna byli, jsme plnili to, co nám přikazoval. Lidi v galerii to vůbec neviděli a lidi na ulici neslyšeli text. Tím jsme naplňovali současný fundamentalismus. Zároveň nás na tom zajímá propojení, nebo naopak oddělení veřejnýho a institucionálního prostoru. To je i princip bytu v Nodu. Vztah veřejného a soukromého.

Jak vznikla myšlenka na předělání galerie na Airbnb byt? Nabízelo se to díky umístění galerie v centru?
Vznikla situace, kdy jsme měli mít v jeden čas dvě výstavy v Praze. Nechtěli jsme obě dělat stejným způsobem. Vzali jsme problém Airbnb. Problém turistů. Praha bude vždycky turistická. Jde jen o to, jaký regulátory si vymyslíme. Zároveň je to kauza, která zmizí s dalšími politiky. Regulace je hodně oblíbený termín politiků. Jakmile něco regulujeme, jdete proti trhu a soukromé vlastnictví je nedotknutelný. Kurva, proč by mělo být nedotknutelný? Nikdo nemluví o znárodňování, ale o regulaci sociálních sítí. Na celým světě existuje jedna a je vlastněná pár lidmi. Jen tím, že se tam přihlásíte, tak jim nesete peníze. Když chcete cestovat, musíte použít Airbnb, protože na hotel nikdo nemá. Všichni chceme cestovat. Chceme jet na dovolenou, koupit si zmrzku, jít na pláž.

Jde hlavně o obecnější mechanismy, které tu fungují a my na ně přistupujeme, protože nám nic jiného nezbývá.
My nekritizujeme samotné Airbnb, spíš se snažíme poukázat na to, že tady existuje nějaký dilema. Hlavní apel je proti monopolizačním tendencím digitálních platforem. Digitálnímu kapitalismu, který směřuje jenom k monopolům a jakákoliv konkurence je okamžitě skoupena gigantem, ať je to Amazon, Facebook nebo Airbnb. Jsme vlastněni pěti globálními společnostmi, které o nás sbírají ve velkém data. Ty se přeprodávají k dalším marketingovým účelům. Přispívají k algoritmizaci našich životů, prediktivnímu systému. Musíme si zvyknout na tenhle novej druh kapitalismu. Nebude hodně firem, ale pár, který ovládají svět a to je strašně děsivý. My všichni, jako úplný dementi, jsme dali do všech těch sítí data, který oni pak dál zneužívaj.

UMĚNÍ PRZNĚNÍM
Co ten samotný byt uvnitř galerie?
Uvnitř je normálně umělecká výstava, ve který bydlej lidi, který si to zaplatěj. Nemůžou tam mít děti nebo zvířata, ale můžou dělat večírky. Udělali jsme tam úplnej mix věcí, který už byly hotový, tím jsme si trochu uprázdnili ateliér. Ale jsou tam i věci, který nebyly nikdy vystavený. Důležitá je ta kombinace toho, co je výstava a co je byt. To znamená, že tam leze Ikea a občas se to srazí. Třeba knihovna, která je z části Ikea, ale je udělaná na symbolu černýho kruhu, kterej je pro nás důležitej. To, co je v tom bytě, vypadá sice jako dekorace nebo design, ale je to umění.

Jak vznikají díla, třeba sochy, to asi neděláte všichni dohromady?
Děláme je kolektivně, od nápadu. Každej něco umí, něco si necháváme vyrobit. Třeba ty sochy zápasníků z Kampy. Profesionálně vyrobenej model jsme dodělávali przněním, ničením, deformací, tlakem. Ono je to u těch soch tak, že máme nějakou představu, pak se to procesuálně dotváří. U některých věcí nemusíme být ani všichni. Horizontalita, to, že všichni mluví do všeho, to fakt úplně nenávidíme. Proto máme na Kampě na pyramidě: „Vůdce je jenom jeden.“ Není to ani jeden z nás. To bychom se mohli dohadovat pořád dokola. Jako v časopise. A dám tam tuhle fotečku nebo tady tuhle fotečku? Musí tam bejt fotoeditor co řekne: „Držte hubu.“

Zmínili jste výstavu O nevyvratitelnosti na Kampě. Nějak mi to místo na vás nesedí. Většinou tam jsou výstavy starší generace umělců, případně někoho dávno mrtvého.
My to tam máme z jejich pohledu asi trochu prokopnout blíž k současnýmu umění. Chtějí to směřovat k mladýmu umění, i když to s náma jde asi těžko. Pro nás to byla výzva. Zároveň to bereme, že je to galerie jako každá jiná. Každou výstavu děláme na míru do toho prostoru. Tam jsme dělali úplně nový věci, šestnáct stolů, plus všechny nový sochy. Pro nás je důležitej ten výsledek, ne to, kde to je. V něčem se nám líbil ten moment určitý neadekvátnosti. My si opravdu děláme, co chceme, a když chceme vystavovat v prdeli, tak budeme klidně vystavovat v prdeli. Bylo jasný, že se takzvaná výtvarná scéna zblázní. Všichni kolegové jsou teď strašně explicitně levicový. Jsou věci, který se nesmí. Všichni kádrujou. Tenhle moment pro nás byl taky elektrizující a zábavnej. Že ty kádrováci budou mít zas co kádrovat: „Jé, Rafani se zbláznili“. Hodněkrát už jsme šli proti trendu. Když tady byl postkoncept a všichni se oháněli textem. My jsme s ním taky předtím dost zacházeli a v téhle fázi se ho zbavili. Byli jsme analfabeti v postkonceptuální době.

Zároveň s koncem textu jste začali používat zvuk…
Když jsme opustili text, tak jsme hudbou začali vyplňovat prostor. Víceméně ten hluk je noisová, efektová, hodně analogová hudba s digitálními zdroji. Slova nahradil hluk, kterej vytěsňoval nějakej náš pocit. Hráli jsme loni na Brutal Assaultu a taky jsme v Arše dělali předkapelu Merzbowovi. To pro nás bylo daleko nejvíc. Pojali jsme to performativně. Je to podobný jako ten náš sochařský přístup. K hudbě se chováme dost podobně. Moc nás nezajímá výsledek, kterým bychom chtěli někoho uchvátit, aby to bylo krásný nebo aby to vypadalo jako něco. Zajímají nás struktury, který vytvořej něco, co je jedinečný. S těma sochama je to podobný. Bez nějakýho očekávání krásnýho výsledku něco vznikne destrukcí nebo bujením a vypadá to tak, jak to vypadá. Ale tak jsme se rozhodli. V hudbě nectíme žánry, zapojíme nějaký krabičky, který už máme trochu osahaný, stanovíme si nějaký pravidla, ty naplňujeme a zvuk se vytváří. To není hudební přístup. Tímhle způsobem přistupujeme k hudbě, jako ke kolektivnímu způsobu tvorby. Pravidla a restrikce jsou důležitý. Z toho může něco vzniknout a nemusí. I nuda je důležitá.

Jak dlouho už hrajete?
Už poměrně léta. Nemyslíme si na hudební kariéru, ale užíváme si to, vzhledem k tomu, že tam můžeme působit vizuálně. Nejsme kapela. Uvědomujeme si, že nejsme dobří hudebníci, ale vizuálně to můžeme vytrhnout z toho, co tam běžně je. Když tohle, ten náš noise, pustíš někde v galerii, tak se toho lidi děsej, ale když to spustíš na Brutal Assault, tak seš za důchodce: „Co sem chodíte, to je nic tohle.“ Tak jsme tam zvolili ambientnější a performativnější hraní. Prostě umělci hrajou, ale víš, že se nemůžeme měřit s ostatníma. Tam si člověk uvědomí vlastní limity. Je to podobný jako s kresbou nebo malbou. Asi v tom nejsme úplně dobrý, ale některý kapely taky nebyly dobrý ničím jiným, než že byly jiný. Tím, že něco nedodržujeme, si můžeme svobodně hrát, jak nás napadne. Od umělců se většinou očekávají takový ty djský věci, že zahrajete a pustíte k tomu vizuál. To neděláme, jen minimalisticky nebo strukturálně. Hlavně používáme kruh, kterej tepe a ztrácí se až do abstrakce.

DĚTI JAKO DEKLARACE ŠTĚSTÍ
Stejně jako jste se zbavili textu, zbavili jste se v jednu chvíli i vlastní historie, vše jste začernili, přestali používat webovky…
Ty pořád nemáme, ale ne proto, že bychom pořád chtěli všechno začerňovat, to už dávno neděláme. Nás jako poměrně mladý kapitalisty stejně spíš zajímají stránky jako e-shop. Ať si tam lidi naše věci kupujou, to je od toho, aby se to kupovalo. Když jsme přestali používat text, tak jsme se dostali k vyjádření přes videa jako prostředek, jak něco popsat bez slov. Když už jsme s tím začali pracovat, začne vás to zajímat. Chtěli jsme zfilmovat román Patrika Ouředníka Ad acta. Teď je to odložený, kvůli penězům. Budeme zkoušet kratší film.

O čem?
O dvojitých hranicích, jak byla za komunismu akce Kámen. To je hlavní páteř filmu, ale asi to bude celkově spíš o manipulaci násilím, který není zjevný. I v současnosti kolektivně pácháme nějaký zlo, akorát ho dneska ještě nevidíme. Když jsme byli malí, tak jsme byli vystaveni kolektivnímu zlu, kterýmu jsme dobrovolně sekundovali. Tím myslím banánovej nebo salámovej socialismus. Je tam taková hodně osobní linka, která souvisí s tím, že jsem jako dítě našel s ostatníma prachy mladejch lidí, kteří chtěli zdrhnout v roce 1987 na západ a pak za to seděli. Tehdy jsme byli hrozně pochváleni od ředitele. Mysleli jsme si, že děláme dobro, ale vlastně jsme páchali zlo, aniž bychom si to uvědomovali. To je věc, nad kterou přemýšlíme, kterou máme v hlavě. Někdy používáme ve svých akcích děti, který jsou lehce zmanipulovatelný. Děti jsou symbol klišé, politickýho kýče ad absurdum. Čím více totalitární stát, tím víc potřebuje dětí k deklaraci štěstí. Když se máte špatně, tak musíte konat dobro ve jménu budoucnosti dětí.

Ještě k výstavě na Kampě. Je tam video, kde si lejete na hlavu pivo v krajině nebo třeba před Transgasem. Jde tam o to, co je úplně zjevný, nebo to má jiný poselství?
My ti nemůžem všechno prozradit. Pivo a Češi. Jedeme určitý linie. Tam není důležitý, jestli je to před Karlštejnem nebo nějakou hrobkou. Je to klasika. Všichni nadávají. Politika. Pak jdete do hospody a lejete pivo. Ještě je tam krajinářská rovina, kdy jezdíme českou krajinou a vybíráme si ty krásný momenty z tý naší kotliny, a když se nám něco líbí, tak uděláme kompozici jako malíři, krajináři a tam vykonáme náš akt. Tyhle akce děláme rádi a dlouho. Třeba jsme rok chodili každej den na Prahu 1 a zabrali jsme si na celej rok prostor Václavskýho náměstí, kde se demonstruje u sv. Václava, a tím jsme ho apolitizovali.

To tenkrát skončilo nějak špatně. Lidi vám nadávali…
Ale ne špatně, krásně to skončilo. To byl lakmusový papírek doby. Ještě k Transgasu, všichni to fedrujou na facebooku, kterej je zlo lidstva. Pořádají se tam akce, ale tyhle věci se musí řešit jinak. Tlakem, politicky skrze lobby. Tak se do toho musí jít. Nás děsí to prázdno. O tom je ta výstava na Kampě. Že všechno je v jedný rovině, všechno je na horizontalistickejch systémech domluv. Všichni jsme si rovni, ale takhle to není. Podporujeme, aby se neboural. Ale ty demonstrace nic neznamenají, člověk tam jde, pak jde domu a je ukojen tím, že vykonal dobrý čin. A co dál? Nic. Jdete hajat. Takže pivo na hlavu. Vy jdete bojovat, ale nic se nestane. Ve výsledku jde jen o váš dobrý pocit. Můžeme zde použít bonmot Bridget Jonesové: „To je hrozné, co se děje v Čečensku.“ Přitom ani neví, kde to je.

Jak se v tom případě tváříte na páteční stávky za klima?
To je super, až kantovská záležitost. Fridays for future je skvělý, že je tam to future, že stávkujou mladý lidi, který podle nějakejch prognóz, ať jsou pravdivý nebo ne, umřou. My jsme zažili naprosto svobodnou společnost. My nejsme hysterický z toho, že za dvanáct let bude průser, ale oni v tom průseru budou. Nesmí to dopadnout jako Occupy. Musí se to překlenout v něco jinýho. Jestli se z toho stane rutina, přestane je to bavit. Teď jde o to, jestli je ta věc užitečná, jestli jde svět změnit, protože demonstrace neznamenají vůbec nic. To je hrozně důležitý si uvědomit. Většina těch věcí není o nějaký udržitelnosti. To není o tom, že se přestane jíst hovězí, jezdit autem. To je o tom vyvíjet tlak metodama, který jsou na bázi reálný politiky. Kapitalismus je v tomhle dost vitální a neobrubitelnej. Průmysl se dostal do pasti růstu. Neustále se musí vyrábět další zboží. To se nedá spotřebitelsky vůbec ovlivnit, i když se postavíš na hlavu. Jde tu ale zároveň i o sociální status. Tady má kdejakej žebrák, kdejaká chudoba, včetně nás, auto. Auto v Praze je vám definitivně k ničemu. To samozřejmě nejde aplikovat na všechno. Ale jakmile se nějaká věc-auto stane v zemi, kde je většina chudá, sociálním statusem, tak je to blbý. Většina z nás jsou chudý lidi. Že si tady budeme pít flat white z Berlína, do prdele, já si sám pražim kafe, ten náklad na to je čtyři koruny. To je absurdní. Od minulýho týdne to má i název. Environmentální stres. Těhle stresů z konce světa už bylo během našeho života několik. Ten náš konec byl vymezen jaderným koncem, kdy jsme jako děti žili v masce, pak se to překulilo v meteorit 2000.

Tomu snad nikdo nevěřil.
No, já sem měl strach. Luděk tomu rozhodně věřil. Nám se to líbilo, jak se rozpadne planeta. Dávalo to smysl, že jsme výspa civilizace, která zanikne. Každá generace potřebuje svůj armagedon, aby zdůraznila svojí vlastní důležitost. Každá ho má a každá generace je vždycky těsně před zánikem. V dějinách se to pořád děje. Žádná generace z toho není vyjmutá. Konečná katastrofa, kterou zapříčinilo nějaký vlastní jednání, ať to je špatný modlení, špatná životospráva nebo špatněj vztah ke zdrojům. Tlačí to na fundamentální vývoj. Kant sám nevěřil v boha, ale byl hrozně rád, že v něj věří jeho pekař, protože ho neošidí. Návštěva farmářskýho trhu je politickým aktem. Je to prodloužená ruka předraženýho butiku z centra. Asi na to jdou zase peníze z kultury, jak to bylo v některých městských částech. Co je kulturního na konzumu? Sýr z Francie je zločin… Už vím, kam si půjdeme vylejt pivo na hlavu.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #96.

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace