Články / Profily/retro

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák | Články / Profily/retro | 02.01.2020

Women of the World take over
Because if you don't the world will come to an end
And we haven't got long

(Ivor Cutler, 1983)

Doma jsme se s tátou Yoko Ono smáli. Lennon byl mytologická bytost, člověk, který částečně přebývá na velkém plakátu pověšeném na dveřích obýváku a částečně žije v mlze na začátku filmu Imagine. Napůl na VHS kazetě, napůl na papíře, ve skutečnosti všude. Narodil jsem se šest let po jeho smrti, cesta k mýtu nemohla být přímější. Vznášel se v našem bytě jako duch. Ale Yoko Ono? To byla čarodějnice dávno před tím, než to konečně přiznala na remixové desce Yes, I'm a Witch z roku 2007. Byla jako nádor. Nechala si do studia přivézt postel a Lennona z ní komandovala. Polykala šachové figurky a nutila k tomu i jeho. Ležela mu u nohou jako pes a sváděla jej jako siréna. Místo líbezného zpěvu se ale z jejího hrdla ozýval pekelný vřískot. Yoko Ono zničila Beatles. Co všechno jsme ještě od nich mohli slyšet, nebýt Yoko Ono? Popkultura neměla většího nepřítele.

Dějiny píšou vítězové a ženy zatím vítězkami nejsou. Yoko Ono jako ničitelka všeho krásného tedy přetrvává, alespoň v českém kontextu. Stačí si přečíst recenze na její poslední desku Warzone. Václav Hnátek na iDnes.cz hned v titulku píše o zprznění slavné Imagine a ignoruje fakt, že Ono je spoluautorkou písně. Podle něj „poplivala hudební odkaz svého manžela“ a nazývá ji „profesionální vdovou“. Josef Vlček si při vzpomínání na výročí vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band pro Český rozhlas Plus neodpustil poznámku, že Yoko sice už chodila na natáčení, nebyla ale ještě „tak oprsklá“. A diskuze ke zmíněným článkům je lepší vůbec neotvírat. Nálož misogynie, rasismu a sexismu se vymyká všemu, co jsme zvyklí vídat ve veřejné debatě. Jako by Yoko Ono byla povolený terč, na který se může pálit jakýmikoliv zbraněmi.

OBTÍŽNÝ HMYZ?
Ženy sice zatím opravdu vítězkami nejsou, nebude to ale dlouho trvat a definitivně převezmou moc. Potom přepíšou historii populární hudby. A Yoko Ono bude královnou, držitelkou klíče od brány do paralelního vesmíru, ve kterém je její debutové album s Plastic Ono Bandem stejně důležité jako první deska The Velvet Underground. Ve kterém je ona tím člověkem, pod jehož dohledem vznikl noise rock, rocková improvizace, performance, hardcore a hnutí riot grrrl. A bude uznávaná jako první žena, která se nenechala umlčet. Dívat se na dokumentární film Bed Peace z roku 1969 skoro bolí: John Lennon moudře vypráví o světovém míru a novináři naslouchají. Jakmile se ale ozve Yoko Ono, tváří se, jako by zabzučel obtížný hmyz. Ona se ale umlčet nenechala. Ani během mírové kampaně, ani v průběhu své kariéry.

Říká se, že když se Ono v roce 1966 seznámila s Johnem Lennonem, vůbec netušila, kdo jsou nějací Beatles. Je to samozřejmě jenom jedna z mnoha vybájených historek, těžko si představit člověka ze západního světa, který by v té době Beatles neznal. A Yoko Ono už dávno byla západní člověk. Narodila se sice v Tokiu, už v sedmi letech, tedy v roce 1940, ale poprvé nahlédla do New Yorku. Bombardování Japonska na konci války prožila opět v Tokiu, po válce se celá rodina definitivně vrátila do NYC. Byla umělkyní celou svou podstatou, vyznávala něco, co o dvě dekády později Cosey Fanni Tutti z kapely Throbbing Gristle označovala za „život jako umění“. Teprve New York jí pomohl vyjádřit vlastní osobnost: seznámila se tehdy s beatnickou scénou a s uměleckým prostředím happeningů a performancí. K něčemu podobnému se později přimotal Bob Dylan, ten ale od začátku označoval jakékoliv konceptuální umění za podvod. Yoko Ono se v něm naopak našla.

Jejím prvním důležitým průvodcem po uměleckém New Yorku byl skladatel La Monte Young, později jeden z klíčových členů uměleckého hnutí Fluxus a asi nejvýraznější postava poválečné avantgardní hudby. Yoko Ono jej požádala, aby kurátoroval sérii koncertů v jejím loftu. A La Monte Young vyhověl. V bytě Yoko Ono tak vystoupila celá řada zásadních skladatelů tehdejší avantgardy: Terry Riley, Henry Flynt, Richard Maxfield. O pár let později se Ono ještě na chvíli vrátila do Japonska – dvakrát se vdala, porodila dceru Kyoko a udržovala kontakty s experimentální scénou. Při jednom ze svých happeningů vystoupila s Johnem Cagem, kterého vedle Marcela Duchampa považovala za svůj zásadní inspirační zdroj.

V té době taky pomáhala pokládat základy umění performance, a to rovnou dílem, které je zpětně považováno za jedno z jejích nejvýraznějších. Cut Piece z roku 1964 má jednoduchý průběh. Yoko Ono se posadí na pódium, nabídne návštěvníkům z publika nůžky a postupně si na sobě nechává stříhat šaty. Tohle dílo opravdu obývalo jiný svět než písně Beatles. Yoko Ono svůj Cut Piece zopakovala v roce 2003 a dodala, že právě teď, tedy po paranoie spojené se zářím 2001, by si lidé měli důvěřovat víc než kdykoliv předtím. Svoje umělecká východiska zveřejnila v knize Grapefruit. Točila krátké filmy, zapalovala obrazy (John Cage jí později poradil, že když obrazy poleje zpomalovačem hoření, budou v plamenech déle), nechávala ostatní šlapat na svoje umělecká díla. Jako jediné ženě jí bylo nabídnuto členství ve zmíněné umělecké skupině Fluxus. Yoko Ono odmítla, chtěla si zachovat nezávislost, což je ostatně něco, po čem toužila celý život.

„Pokaždé, když neříkáme to, co chceme říct, umíráme,“ píše Yoko Ono v knize Grapefruit a jasně tak naznačuje, na jakých základech je postavená celá její tvorba. „Můžu vám připadat malá, ale v hlavě mám celý vesmír.“ Po seznámení s Lennonem, který se prý omylem dostavil na jednu z jejích výstav a byl nadšený pozitivní atmosférou instalace, se myšlenky Yoko Ono začínaly protínat s populární kulturou. Nejprve se její charakteristický hlas objevil v jednom verši parodické písně Bungalow Bill z bílého alba Beatles z roku 1968, pak na stejnou desku společně s Lennonem natočila experimentální koláž Revolution 9. Více než osmiminutovou kompozici inspirovanou musique concrète, Edgardem Varèsem nebo Karlheinzem Stockhausenem prý každý správný fanoušek Beatles slyšel jenom jednou – aspoň tak mi to říkali doma. Lepší ohlas neměla ani experimentální albová trilogie Unfinished Music, na které Ono samplovala třeba tlukot srdce dítěte, o které přišla při potratu. Deskám postaveným na smyčkách se dostalo určitého uznání až zpětně. Opravdové dveře do světa populární hudby ale Yoko Ono rozkopla až v roce 1970, tedy v roce, kdy se rozpadli Beatles.

JENOM JEDEN ŽIVOT
„Každý, kdo dělá avantgardní hudbu, se od začátku vystavuje posměchu a nepřátelství,“ psal v recenzi na debutovou desku Yoko Ono/Plastic Ono Band slavný kritik Lester Bangs a předvedl tak zároveň asi největší míru pochopení pro umělkyni, se kterou jinak fanoušci popu neměli slitování. Rána po rozpadu Beatles byla ještě příliš čerstvá a touha po pomstě intenzivní – časopis Esquire otiskl na obálce ilustraci obří Yoko Ono s rozcuchanými vlasy, jak si na vodítku táhne miniaturního Johna ve formě brouka. Důvtipné. Jiní ale pochopili. Kim Gordon označila debut Yoko Ono za „jednu z nejradikálnějších nahrávek vůbec“ a s narážkou na to, že Ono pochází z uměleckých kruhů, o ní mluví jako o „svém mainstreamu“. Zvuk alba je dodnes elektrizující. Nepravděpodobná studiová sestava, ve které se kromě Yoko Ono, Lennona nebo Ringa Starra objevil i legendární freejazzový trumpetista Ornette Coleman, jede jako mašina z budoucnosti. Pustit si dnes úvodní skladbu Why s frenetickým bicím rytmem, vykolejenou kytarou a především nelidským řevem Yoko Ono, je jako zas a znovu nabíhat do elektrického oplocení. V roce 1970 musela znít jako zaříkávání černé magie – kdo se ale nebál, byl bohatě odměněn. Příznačně pojmenovaná skladba Greenfield Morning I Pushed an Empty Baby Carriage All Over the City pracuje s tichem a dynamikou způsobem, který byl na počátku sedmdesátých let revoluční. A skladba AOS, natočená se zmíněným Colemanem, by mohla klidně sloužit jako slabikář pro newyorskou no wave scénu 80. let – není divu, že Kim Gordon Yoko Ono obdivovala a v roce 2012 s ní dokonce natočila společnou desku.

Sólové nahrávky Yoko Ono vycházely zpočátku ve stejný den jako sólovky Lennona. Původně partnerská hříčka je dnes neúprosným paradoxem. Lennonovo album Imagine z roku 1971 totiž stárne čím dál hůř. Titulní skladbu už nikdo nemůže seriózně poslouchat a Jealous Guy je jasné dno jeho kariéry. Z téhle desky přežilo jenom pár skladeb – určitě je mezi nimi závěrečná dylanovka Oh Yoko!. Deska Fly vydaná ve stejné době naopak roste, s každým dalším rokem od vydání má za sebou další řadu nástupců, kteří v jejím zvuku hledají návod na vystoupení z bezbarvosti současné retrománie. Album, původně natočené jako soundtrack k jejímu stejnojmennému filmu, osciluje mezi halucinogenním krautrockem (za šestnáctiminutovou Mindtrain by se nemuseli stydět ani Can), psychedelickým blues (Midsummer New York) nebo až děsivě upřímným cvičením v ohýbání vlastního hlasu ve skladbě Don't Worry Kyoko (Mummy's Only Looking for Her Hand in the Snow). Půlminutová miniatura Toilet Piece pak zní přesně tak, jak by člověk čekal – jako splachování záchodu.

Nic z toho ale nebylo prvoplánové. Experimentování pro Ono neznamenalo vynucené překračování jakýchkoliv hranic, ale prosté naplnění cíle, který si vytkla v knize Grapefruit – říkat to, co chceme. Na následujícím albu Approximately Infinite Universe se sama svým citátem řídí. Skladba Winter Song je konvenční klavírní balada s jemným vokálem a bez formálních experimentů, zato s hodně jímavým a osobním textem. „I know you now for a thousand years/ Your body still feels nice and warm to me/ The sun is old, the winter's cold/ The lake is shining/ Like a drop of Buddha's tears.“ Je to jedna z nejkrásnějších písní v diskografii Yoko Ono.

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátých let zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, v kontextu těch předchozích možná nejradikálnější. A to přesto, že zní ze všech alb nejpřístupněji. Yoko Ono tu dotáhla k dokonalosti svůj sound inspirovaný jazzem i barokním popem, jako by chtěla ošálit posluchače a odvést jejich pozornost od průlomových feministických textů. Ve Woman of Salem vypráví o čarodějnických procesech na konci 17. století a v refrénu dělá backvokály sama sobě – už tady slyšíme hrdé ztotožnění se s čarodějnicí jako silnou ženou, která si nenechá nic diktovat. Stejné odhodlání Yoko Ono předvádí ve skladbě Angry Young Woman o ženě, která opustila svého muže a své děti, protože si uvědomila, že má jenom jeden život a nemusí ho nikomu obětovat. Bezmála countryový doprovod se slide kytarou je jenom dalším formálním výstřelkem, který oproti očekáváním skvěle funguje.

Všechny zmíněné desky ze začátku 70. let vyšly loni v reedici díky práci labelu Secretly Canadian a nemohly najít lepší kontext než trumpovskou Ameriku živenou nenávistí k ženám a menšinám. „Nikdy v historii nebyla lepší doba k poslouchání ženy, která vší silou řve,“ řekla pro Pitchfork Merrill Garbus z projeku Tune-Yards. „U Yoko Ono jsem vždycky hledala hlubokou feministickou moudrost a uměleckou odvahu,“ říká ve stejném článku zpěvačka Anohni a hudebnice a aktivistka Kathleen Hanna se k ní přidává: „Yoko je mnohými považována za první punkovou zpěvačku.“ Její vliv je dnes nedozírný. Nikdy nepřestala nahrávat, její aktuální album Warzone zaplněné novými verzemi starších angažovaných songů mluví jasně – její hudba byla vždy nadčasová a společnost pořád řeší ty stejné problémy jako v šedesátých a sedmdesátých letech. Na jednu stranu na tom není co oslavovat. Na druhou stranu můžeme být vděční, že pořád máme takhle silný hlas. Ten navíc za půl století předal svoji sílu tisícovkám následovnic. Kdo dnes následuje Lennona?

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #93.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Jan Škop 22.04.2020

Einstürzende Neubauten a jejich vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu.

Track týdne: Soccer96 - I Was Gonna Fight Fascism (ft. Alabaster dePlume)

Jiří Špičák 02.04.2020

Jako správný politický track má groove: vzpomeňte si na kultovní revolucionářský motorik Crest milovaných Stereolab a hned vám bude jasné, kde se pohybujeme a kde skončíme.

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.