Někdy není pozdě, jindy jo (Nikdy není pozdě)

Papírově to vypadalo na jasnou záležitost. Scénář naškrábala umanutě prostořeká Diablo Cody (Juno, Jennifer’s Body), za kamerou stanul slovutný Jonathan Demme (Mlčení jehňátek, Philadelphia) a před ní pak Meryl Streepová, které navíc sekundují Kevin Kline či rocková legenda Rick Springfield. Jenže ani sebenabitější sestava nemusí být zárukou oscarové podívané.

Rozjezd je slibný. Potkáváme Ricki Rendazzo, vyžilou rockerku z Horní Dolní, která se před lety na všechno (a na všechny) vykašlala a nadrzo si odjela plnit svůj sen o dráze hudební megastar. Přehnaná očekávání však tváří v tvář realitě narazila. Místo vyprodaného světového turné skončila svérázná pěnice v kalifornském pajzlu, kde s rázovitou kapelou hraje pro partu ztracených duší coververze Rolling Stones, Pink a Lady Gaga. Přes den pak sedí za kasou v supermarketu, aby měla na činži. Na druhou stranu se na nikoho neohlíží a pořád kráčí po cestě, kterou si sama vybrala. Pak ale zazvoní telefon a ona se znenadání ocitá „doma“ po boku ztrápeného potomka. Zúčtování s bolestnými hříchy minulosti může začít.

Ve druhé půli bohužel vyprávění zcela rezignuje na dramatickou rovinu a rodinné trable postav. Spíš než břitkou a uštěpačnou slovní přestřelku film s každým dalším hrábnutím do strun připomíná rockovější verzi muzikálu Mamma Mia!. Streepová zahraje cokoliv, to víme dávno. Lekce hry na kytaru brala u samotného Neila Younga, bizarní háro jí sekne a s vlastní dcerou (hubatá Mamie Gummarová) jim to na plátně báječně štymuje. Jenže když se z příběhu vyklube fádní a předvídatelná limonáda, přichází veškerá herecká snaha vniveč.