Není tě slyšet, musíš křičet (Letní filmová škola 2023)

Upršený úterek v Hradišti opět výrazně připomněl Karlovy Vary. Jak řekl milý pan taxikář, který nás večer zachránil před ještě větším promoknutím: „To já vím, že v těch Karlových Varech se to pořád motá, ale tady to nebývá.”

Právě při dešti je krásně vidět, jak Filmovka možná trochu bezděčně počítá se sluncem a horkem. Ve vzpomínkách na Facebooku mám z minulých let samé prosluněné fotky. Studené nápoje, modrá obloha, povalování na trávě, lidi ve slunečních brýlích, celodenní pouliční párty, kterou po setmění doprovází zvuk cimbálky z Vinného stanu.

Úterý ale probíhalo ve znamení přikrčeného přebíhání mezi kinosály a kavárnami, kolem stánků, které byly buď rovnou zavřené, nebo aspoň působily sklesle a uplakaně. Ve frontách, kde panuje vesměs prosluněná pospolitost, vládla vlhká, do sebe uzavřená zachmuřenost. Lidé zababušení do ručníků a choulící se pod deštníky, protože na LFŠ většina front na filmy stojí pod širým nebem, si pro sebe sumírovali stížnosti, jimiž v suchu a bezpečí kina zahrnou na sociálních sítích pořadatele, kteří nejen že dělají všechno blbě, ale i to slunce někam zašantročili. A koncert cimbálky byl pro nepřízeň počasí zrušen.

Když se ve vás nahromadí frustrace, chce se vám křičet. Mně teda určitě. Na druhou stranu jsem typickou obětí slušňácké výchovy, takže se snažím nekřičet jen tak někde, abych náhodou nerozrušila slušné občany. Proto mi v takových chvílích vyhovují filmy, kde se vykřičí aspoň jejich hrdinové a s nimi v zastoupení tak trochu i já. V tomhle ohledu často vzpomínám na scénu z Fosseho Kabaretu, v níž Sally dotáhne slušňáckého Briana pod viadukt, kde mu ukáže, jak se dá při přejezdu vlaku krásně vykřičet.

Letos jsem na filmy, kde by postavy dostaly příležitost pěkně se vykřičet, nějak neměla štěstí. Když nepočítám němé Cikány, kdy z plátna křičí jen vypjaté výrazy tváří trpících hrdinů, skutečný křik si hrdinové, respektive hrdinky užili jen dvakrát. V čečenském filmu Klec hledá ptáčka se mohly dvě hlavní hrdinky, dospívající kamarádky, z plna hrdla vykřičet, kdykoli jen vyběhly za vesnici. Rozlehlá pustá krajina zdánlivě bez konce může působit děsivě, ale zase dává příležitost vypustit ze sebe přetlak emocí. Takové scény je osvobozující i jen sledovat na plátně.

Podruhé si hlavní postava nejen mohla, ale i musela zakřičet ve filmu Tmání dlouholetého dramaturga VR sekce Letní filmové školy Ondřeje Moravce. Což bylo o to zajímavější, že tou hlavní postavou je vlastně „divák”. Filmy ze sekce virtuální reality se dost vzpírají popisu, minimálně je obtížné používat na ně výrazy, které patří k „normálním” filmů. Dá se ještě mluvit o divákovi, když jste daleko spíš účastníkem filmu a někdy dokonce jeho aktérem? Ondřejův film je tak trochu nahlédnutím do jeho mysli, která se léta potýká s klinickou depresí. A taky možností vyzkoušet si hlasovou terapii, která samotnému autorovi pomáhá. Abyste Tmáním prošli, musíte používat hlas jako ovladač.

Někdy stačí jen silně vydechnout nebo udělat pšššt. Jindy ale musíte opravdu křičet, opakovaně a intenzivně. Abyste si představili, v čem spočívá zvláštnost takového zážitku. Spolu s dalšími devíti lidmi sedíte v malé místnosti, každý ve své otáčecí židli. Obsluha vám pomůže s nasazením brýlí a sluchátek, vy si vyberete a spustíte jeden z deseti filmů a od té chvíle se ocitáte ve svém zvláštním časoprostoru. Nicméně když i jiní lidé vyberou právě Tmání, slyšíte je taky křičet, protože sluchátka netěsní dokonale. Jejich hlasy přicházejí z toho jejich zvláštního časoprostoru, který v tom vašem nemá místo. Bylo to opravdu zvláštní. A hrozně zajímavé. Při odchodu se mě jeden pán ptal: „Co to bylo za film, jak jste u něj všichni křičeli?” Pokud byste si chtěli taky zakřičet a nemáte poblíž vhodný viadukt, zkuste Tmání. Po Filmovce máte možnost do 30. září v pražském muzeu NaFilm.

A jaký je ušní červ na dnešní den? Přece Město od skupiny Precedens.