Články / Recenze

Neobyčejná pokora Dirtmusic

Neobyčejná pokora Dirtmusic

Michal Pařízek | Články / Recenze | 27.09.2019

OHODNOŤTE DESKU

Ve stínu pádišáha. Snílkovi jménem Karel May se nezdálo pouze o Divokém západě, ale také o Orientu. Schéma nepřemožitelného hrdiny bojujícího proti zlu a nespravedlnosti fungovalo v Osmanské říši mezi Turky, Kurdy a Škipetary stejně dobře jako ve Skalistých horách mezi Apači. Pozoruhodné je, nakolik jsou Mayovy romány z konce devatenáctého století, tedy doby stále bujícího kolonialismu, korektní. Jeho hrdina se nad své místní soudruhy nijak nenadřazuje, přestože si je svého vzdělání a původu vědom, naopak se místní kulturou nechá snadno okouzlit a svému okolí se pokorně podřizuje. Také dvojice hudebních nomádů Chris Eckman a Hugo Race čerstvě propadla Orientu, pod hlavičkou projektu Dirtmusic se nechávají dlouhá léta inspirovat prostředím a hudbou dalekých krajů. Jejich nové album Bu Bir Ruya vzniklo v Istanbulu. Je vzrušující, neklidné a jejich nejsilnější vůbec.

„Scéna world music je zcela zkreslena západním a kapitalistickým úhlem pohledu. Chtějí, abychom vystupovali pouze s tradičními a akustickými nástroji, opravdu neradi vidí, když experimentujeme s elektronikou nebo se snažíme hrát moderně. Jsou dost omezení a věnují pozornost jen tomu, co se děje v jejich někdejších koloniích. Belgičané mají rádi konžskou kulturu, Britové zase indickou nebo pákistánskou a Američané pochopitelně afroamerickou. Lidé z Turecka nemají s Evropou přímý kulturní vztah, západní svět naši hudbu objevuje jen velice pomalu.“ Turečtí šamani Baba Zula letos oslavili dvacet let existence, v minulosti spolupracovali s mnoha osobnostmi západní hudby, včetně Alexandera Hackeho z Einstürzende Neubauten nebo Toda Ashleyho (Cop Shoot Cop, Firewater), a jejich leader Murat Ertel je v rozhovoru pro magazín Rhythm Passport přímočarý a neúprosný. Právě on se stal hlavním partnerem Dirtmusic, album Bu Bir Ruya vznikalo v jeho istanbulském studiu a elektrifikovaný strunný nástroj saz v jeho rukou, spolu s perkusemi Ümita Adakaleho, do značné míry určil zvuk nahrávky. „Svět objevuje tureckou hudbu prostřednictvím lokálních psychedelických nahrávek ze šedesátých let,“ říká Ertel a pokračuje: „To byla hudba našeho dětství a je pro nás stále velmi důležitá. Není to tak, že bychom se rozhodli hrát psychedelickou hudbu, byla to otázka přirozenosti.“

Dirtmusic nezřídka provází podivné společenské okolnosti, které často pomohou určit tón jejich alb. Předešlá Troubles a Lion City vznikala v malijském Bamaku v době eskalujících občanských nepokojů, tak zuřivých, že hudebníci spoustu dní nemohli studio vůbec opustit. Novinku zase nahrávali v Istanbulu na sklonku roku 2016, tedy v době, kdy se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan tvrdě vypořádával s účastníky nezdařeného politického puče. Ve stejné době, kdy sebevražedný atentátník zabil bombou u stadionu místního fotbalového klubu Beşiktaş přes čtyři desítky lidí. Tísnivá atmosféra je na albu zřetelně zachycena, opojné psychedelické plochy díky ní získávají nervní či snad až výhružný efekt. Turecko dnes nepatří mezi nejsvobodnější země na světě, což Ertel beze zbytku potvrzuje: „Začíná být opravdu nebezpečné se do kultury vůbec zapojit. Spousta deníků a magazínů byla zrušena, novináři jsou ve vězení a mnoho spisovatelů a hudebníků na obžalobu čeká. Není to jen otázka Istanbulu, děje se to na celostátní úrovni. Samozřejmě pokračujeme, dnes je hudba mnohem důležitější než kdy jindy.“

Filozofie Dirtmusic je jasná, jejich zájmem není vnější vlivy absorbovat a uzpůsobit svému stylu, ale právě naopak. Své návyky podřizují okolním vlivům, doširoka otevírají své hudební uvažování místnímu prostředí a vlastním komfortním zónám se vzdalují cíleně a často. Jak bylo řečeno, na Bu Bir Ruya se zásadním způsobem podepsal ostrý zvuk sazu Murata Ertela, který de facto přebral veškeré sólové party a neuvěřitelně dobře si notuje s psychedelií nasáklými plochami Eckmanových a Raceových kytar i jejich prací se samply. Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná, základem je samozřejmě otevřená mysl a disciplína, se kterou zacházejí s vlastním hudebním egem. Přece jen jde o rozené frontmany. Když si Eckman a Race při nahrávání předešlých alb velmi dobře rozuměli s africkými hudebníky, dalo se to snadno pochopit, jejich rokenrolové „vzdělání“ totiž vychází z velmi podobného genového fondu. Právě proto překvapí, jak snadno a přirozeně se na nové desce pohybují v orientálních melodiích a rytmech a kolik prostoru poskytují ostatním hudebníkům, nejenom Ertelovi. Ve vynikající Love Is a Foreign Country převzala hlavní pěvecký part vycházející hvězda tureckého undergroundu Gaye Su Akyol, v následující Safety in Numbers exceluje Brenna MacCrimmon, spolupracovnice Baba Zula.

Karel May se do Orientu (na rozdíl od Ameriky, kde nebyl nikdy) podíval až dávno po napsání svých nejznámějších knih z této části světa a zapůsobil na něj jinak než očekával – jeho romány najednou zvážněly, svého hrdinu Karu ben Nemsího nechal nejdříve nakazit tyfem a poté projít jakousi katarzí, ve které se vzdal svých bojových identit. (Což čtenáře natěšené na hrdinské příběhy příliš nedojalo.) Orhan Pamuk ve svém úchvatném románu Černá kniha píše: „Aby člověk mohl být sám sebou, musí v sobě umět nacházet pouze svůj vlastní hlas, vlastní příběhy, vlastní myšlenky.“ Porozumět sám sobě je jistě důležité, ale cesta, která k této skutečnosti vede, se může často lišit. Kouzlo a síla Dirtmusic tkví v tom, že své vlastní příběhy nechávají vyprávět ostatní jejich jazykem, a díky tomu dochází k sebepoznání. Takovou pokoru nenajdeme často ani v romantických příbězích.

Recenze vyšla v magazínu Full Moon #81.

Info

Dirtmusic - Bu Bir Ruya (Glitterbeat, 2018)
Bandcamp kapely

živě: Dirtmusic (aus/tr/us)
3. 10. 2019 Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...

Barevné spektrum Hiromi

Karolina Veselá 06.12.2019

Kolosální Rhapsody in Various Shades of Blue skrývá další písně – objevuje se motiv z Coltraneovy Blue Train a středovou část zabírá rocková balada Behind Blue Eyes od The Who.

Téma smrti a konečnosti (Pixies)

Jaroslav Myšák 28.11.2019

Vykročení mimo tradiční pole působnosti na sebe strhává pozornost, přesto některé skladby působí nedotaženě.

Smutek, co vám udělá radost (Wilco)

Jakub Lang 25.11.2019

Wilco dokázali vyzdvihnout meditativní stránku vlastní tvorby, která je více nebo méně přítomná po celou jejich pětadvacetiletou existenci.

Baterie temných nomádů (Koonda Holaa)

Jiří Vladimír Matýsek 24.11.2019

Koonda Holaa je stvoření z jiného časoprostoru, který tím naším jen tak mimochodem proplouvá, vyzbrojen jen kytarou a baterií efektů.

Třikrát a dost? (Temples)

Veronika Myšková 20.11.2019

Hot Motion uvádí stejnojmenná písnička, která zní podobně jako předchozí singly, včetně prvků garážového rocku typických pro The Horrors či The Black Keys.

Temné stránky, chyby, pochyby i strachy (Beth Hart)

Jiří Vladimír Matýsek 19.11.2019

Finále v podobě tandemu Thankful a I Need a Hero spolehlivě patří k tomu nejlepšímu, co Beth Hart coby autorka a interpretka vytvořila.

Život přichází (The Comet Is Coming)

Jakub Koumar 18.11.2019

The Comet Is Coming si pohrávají s kosmickými zvuky a afrofuturistickým vizionářstvím Sun Ra (Lifeforce I), s nimiž si King Shabaka měl tu čest zahrát.

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.