Články / Recenze

Neobyčejná pokora Dirtmusic

Neobyčejná pokora Dirtmusic

Michal Pařízek | Články / Recenze | 27.09.2019

OHODNOŤTE DESKU

Ve stínu pádišáha. Snílkovi jménem Karel May se nezdálo pouze o Divokém západě, ale také o Orientu. Schéma nepřemožitelného hrdiny bojujícího proti zlu a nespravedlnosti fungovalo v Osmanské říši mezi Turky, Kurdy a Škipetary stejně dobře jako ve Skalistých horách mezi Apači. Pozoruhodné je, nakolik jsou Mayovy romány z konce devatenáctého století, tedy doby stále bujícího kolonialismu, korektní. Jeho hrdina se nad své místní soudruhy nijak nenadřazuje, přestože si je svého vzdělání a původu vědom, naopak se místní kulturou nechá snadno okouzlit a svému okolí se pokorně podřizuje. Také dvojice hudebních nomádů Chris Eckman a Hugo Race čerstvě propadla Orientu, pod hlavičkou projektu Dirtmusic se nechávají dlouhá léta inspirovat prostředím a hudbou dalekých krajů. Jejich nové album Bu Bir Ruya vzniklo v Istanbulu. Je vzrušující, neklidné a jejich nejsilnější vůbec.

„Scéna world music je zcela zkreslena západním a kapitalistickým úhlem pohledu. Chtějí, abychom vystupovali pouze s tradičními a akustickými nástroji, opravdu neradi vidí, když experimentujeme s elektronikou nebo se snažíme hrát moderně. Jsou dost omezení a věnují pozornost jen tomu, co se děje v jejich někdejších koloniích. Belgičané mají rádi konžskou kulturu, Britové zase indickou nebo pákistánskou a Američané pochopitelně afroamerickou. Lidé z Turecka nemají s Evropou přímý kulturní vztah, západní svět naši hudbu objevuje jen velice pomalu.“ Turečtí šamani Baba Zula letos oslavili dvacet let existence, v minulosti spolupracovali s mnoha osobnostmi západní hudby, včetně Alexandera Hackeho z Einstürzende Neubauten nebo Toda Ashleyho (Cop Shoot Cop, Firewater), a jejich leader Murat Ertel je v rozhovoru pro magazín Rhythm Passport přímočarý a neúprosný. Právě on se stal hlavním partnerem Dirtmusic, album Bu Bir Ruya vznikalo v jeho istanbulském studiu a elektrifikovaný strunný nástroj saz v jeho rukou, spolu s perkusemi Ümita Adakaleho, do značné míry určil zvuk nahrávky. „Svět objevuje tureckou hudbu prostřednictvím lokálních psychedelických nahrávek ze šedesátých let,“ říká Ertel a pokračuje: „To byla hudba našeho dětství a je pro nás stále velmi důležitá. Není to tak, že bychom se rozhodli hrát psychedelickou hudbu, byla to otázka přirozenosti.“

Dirtmusic nezřídka provází podivné společenské okolnosti, které často pomohou určit tón jejich alb. Předešlá Troubles a Lion City vznikala v malijském Bamaku v době eskalujících občanských nepokojů, tak zuřivých, že hudebníci spoustu dní nemohli studio vůbec opustit. Novinku zase nahrávali v Istanbulu na sklonku roku 2016, tedy v době, kdy se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan tvrdě vypořádával s účastníky nezdařeného politického puče. Ve stejné době, kdy sebevražedný atentátník zabil bombou u stadionu místního fotbalového klubu Beşiktaş přes čtyři desítky lidí. Tísnivá atmosféra je na albu zřetelně zachycena, opojné psychedelické plochy díky ní získávají nervní či snad až výhružný efekt. Turecko dnes nepatří mezi nejsvobodnější země na světě, což Ertel beze zbytku potvrzuje: „Začíná být opravdu nebezpečné se do kultury vůbec zapojit. Spousta deníků a magazínů byla zrušena, novináři jsou ve vězení a mnoho spisovatelů a hudebníků na obžalobu čeká. Není to jen otázka Istanbulu, děje se to na celostátní úrovni. Samozřejmě pokračujeme, dnes je hudba mnohem důležitější než kdy jindy.“

Filozofie Dirtmusic je jasná, jejich zájmem není vnější vlivy absorbovat a uzpůsobit svému stylu, ale právě naopak. Své návyky podřizují okolním vlivům, doširoka otevírají své hudební uvažování místnímu prostředí a vlastním komfortním zónám se vzdalují cíleně a často. Jak bylo řečeno, na Bu Bir Ruya se zásadním způsobem podepsal ostrý zvuk sazu Murata Ertela, který de facto přebral veškeré sólové party a neuvěřitelně dobře si notuje s psychedelií nasáklými plochami Eckmanových a Raceových kytar i jejich prací se samply. Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná, základem je samozřejmě otevřená mysl a disciplína, se kterou zacházejí s vlastním hudebním egem. Přece jen jde o rozené frontmany. Když si Eckman a Race při nahrávání předešlých alb velmi dobře rozuměli s africkými hudebníky, dalo se to snadno pochopit, jejich rokenrolové „vzdělání“ totiž vychází z velmi podobného genového fondu. Právě proto překvapí, jak snadno a přirozeně se na nové desce pohybují v orientálních melodiích a rytmech a kolik prostoru poskytují ostatním hudebníkům, nejenom Ertelovi. Ve vynikající Love Is a Foreign Country převzala hlavní pěvecký part vycházející hvězda tureckého undergroundu Gaye Su Akyol, v následující Safety in Numbers exceluje Brenna MacCrimmon, spolupracovnice Baba Zula.

Karel May se do Orientu (na rozdíl od Ameriky, kde nebyl nikdy) podíval až dávno po napsání svých nejznámějších knih z této části světa a zapůsobil na něj jinak než očekával – jeho romány najednou zvážněly, svého hrdinu Karu ben Nemsího nechal nejdříve nakazit tyfem a poté projít jakousi katarzí, ve které se vzdal svých bojových identit. (Což čtenáře natěšené na hrdinské příběhy příliš nedojalo.) Orhan Pamuk ve svém úchvatném románu Černá kniha píše: „Aby člověk mohl být sám sebou, musí v sobě umět nacházet pouze svůj vlastní hlas, vlastní příběhy, vlastní myšlenky.“ Porozumět sám sobě je jistě důležité, ale cesta, která k této skutečnosti vede, se může často lišit. Kouzlo a síla Dirtmusic tkví v tom, že své vlastní příběhy nechávají vyprávět ostatní jejich jazykem, a díky tomu dochází k sebepoznání. Takovou pokoru nenajdeme často ani v romantických příbězích.

Recenze vyšla v magazínu Full Moon #81.

Info

Dirtmusic - Bu Bir Ruya (Glitterbeat, 2018)
Bandcamp kapely

živě: Dirtmusic (aus/tr/us)
3. 10. 2019 Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.

Vnitřní dítě Jacoba Colliera

Karolina Veselá 04.11.2019

Během následujících dvou let vydá nové čtyřalbum, projekt padesáti skladeb nesoucí název Djesse. Ten evokuje Collierovy iniciály, ale prý jde o náhodu.

Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky

Jakub Šíma 02.11.2019

Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti.

Kdo tady co posral? (Mucha)

Adéla Poláková 29.10.2019

Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud.

Nejsem mladý a nejsem starý (TaxiWars)

maxim 27.10.2019

Oproti předchozím deskám TaxiWars je Artificial Horizon lehčí, více se tančí, více se fouká kouře na parket, ubylo hřmotnosti, důrazu, aniž by kapela ztratila groovy.

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

Vojtěch Březík 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

Jonáš Sudakov 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

Jakub Koumar 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.