Články / Reporty

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

Akana | Články / Reporty | 07.09.2019

Sebeironická vypravěčka i zuřivá punkerka. Ultrasympatická bytost, s níž byste moc rádi strávili noc. A spíš než co jiného tím mám na mysli courání po putykách, tlachání o všem možném a vymýšlení lumpáren. Omšelou zkratkou: holka do nepohody. Když Courtney Barnett s přidrzlým úsměvem a vrabčím hnízdem na hlavě nakráčí na pódium, máte zase aspoň na chvíli pocit, že kytara, basa, bicí a pár akordů jsou vším, co potřebujete ke štěstí, že „rock and roll is here to stay“. Charisma.

To nechybí ani dámské trojici Dives z Austrálie, která pro svou slavnější krajanku čtvrteční večer v Lucerna Music Baru otvírala. Prostor, na kterém skupina operuje, jsem si na základě okamžitých asociací vykolíkoval jmény Breeders, Sleater-Kinney nebo Warpaint, občasná rytmická škobrtnutí vyvažovaly neoposlouchané nápady v melodiích, efektních dvojhlasech i struktuře písní, jejichž různorodost byla asi největším plusem vystoupení. Když se v roce 2019 nemusíte stydět, že jste vyrostli na devadesátkovém indie rocku, není to špatný pocit. Support jako ze škatulky.

Courtney Barnett je ovšem jinačí živel. Pódium si podmanila s rošťáckou samozřejmostí, publikum ani nepřehlížela, ani nezdržovala historkami, kytary střídala s každou druhou písní, rockerské macho pózy si užívala s přesně odměřenou dávkou nadhledu, rytmické riffování s gustem prokládala disonantním mučením nástroje. Spoluhráči – basák kohákovsko-mascisovské vizáže Bones Sloane a bubeník Dave Mudie – působili na pozadí jejího dovádění skoro staticky, což byla samozřejmě jen iluze. Energie, s jakou podbíjeli songy, se nedá nakamuflovat a ve trojici už vůbec ne. Podobně zavádějící může být typicky ledabylá intonace, s jakou Australanka servíruje svoje pichlavé reflexe. Na textech jí záleží a tím, že se přitom netváří, jako by na nich stál osud lidstva, jim jenom brousí ostří.

fotogalerie z koncertu zde

Za vyzdvižení stojí skvostná dramaturgie základního setu. Napínavě gradující zahájení (Hopefulessness), punková prémie (Nameless, Faceless plus I'm Not Your Mother, I'm Not Your Bitch), nepodbízivý singalong (Depreston), novinky (Everybody Here Hates You), vypjaté i zadumanější pasáže, všechno logicky a přirozeně směřovalo k euforickému finále v podobě největšího šlágru Pedestrian at Best. Přídavek, v němž zazněla i ukázka z předloňského společného alba s Kurtem Vilem Let It Go, jako by už nedokázal zážitek podstatným způsobem obohatit, čímž neříkám, že by něco pokazil. Prostě jen přihrál argument těm, kteří dávají přednost celistvým, nenastavovaným koncertním blokům.

I když je Courtney Barnett pořád ještě relativně čerstvou štikou v písničkářské branži, k jejím budoucím studiovým počinům vzhlížím s lehkými obavami z opakování. Ty ale při živém kontaktu zahanbeně mizí. Zdá se, že ten příslovečný song na tři akordy tady asi opravdu bude věčně. Dokud ho někdo bude psát s takovým ostrovtipem a hrát s takovou chutí a nenuceností jako Courtney Barnett.

Info

Courtney Barnett (aus) + Dives (aus)
5. 9. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Valdemar Bednarz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.