Aneta Kohoutová, Šimon Macek | Články / Reporty | 03.08.2023
Dvě duše v jednom těle, dvě časové roviny a dva pohledy na festival, který se dá prožít přebíháním z jednoho projekčního místa na druhé a odškrtáváním filmových bludišťáků nebo vnořením se do osmihodinové projekce jednoho snímku.
ANETA: Cesta do sprchy je lemovaná zapomenutým spodním prádlem, ledabyle pohozeným na švédských bednách a florbalových brankách v úzké chodbě základní školy Sportovní. Na nástěnkách visí přehledy sportovních výkonů jednotlivých žáků. Všechno je pečlivě změřené, zaznamenané a připravené k otevření traumat a pocitů nedostatečnosti ze základní školy. V podobně exponované situaci je i parta gruzínských třicátníků, kteří si po třinácti letech dávají sraz se svými bývalými spolužáky na půdě jejich základní školy ve filmu Velká přestávka. Všechny postavy, včetně školníka, jsou dostatečně záhadné a podezřelé, aby udržely diváka v pocitu napětí, že teď se prostě něco musí stát. A tak se stane všechno a vlastně nic. Stejně jako v ZŠ Sportovní probdělou noc střídá slunečné ráno, a co spojilo šustění spacáků v jedné třídě, se zase přirozeně rozpadá do trajektorií filmových sálů.
Přebíhání – čekání – stopáž – únava – výdrž: časové jednotky letošní Filmovky, jejichž společným jmenovatelem je trpělivost. Zastřešující koncept směřující k otázce, která se posledních pár let vznáší nad filmovým srdcem Slovácka. Kolik návštěvníků je už moc? Kolik metrů má mít ideální fronta před projekcí? Kolik stupňů je potřeba, aby se roztekla zmrzlina? Filmovka se snaží být festivalem pro všechny, takže se tam ve finále nikdo nevejde. Moudro odposlechnuté z kavárny, které mi leží v hlavě. Tenhle povzdech není jen osobním pocitem, ale šumí nad dekami v parku, ve frontách i v plných sálech. Samozřejmě že se jenom neneguje, ale skloňují se i vize a možnosti pro další ročníky, od zavedení rezervačního systému přes navýšení kapacit promítacích míst až po zvýšení počtu projekcí daných filmů.
OSTROVY ČASU
Máte pocit, že už to nemůže dojít dál, ale dojde, uvádí Radomír Kokeš film Adam a Eva, ve kterém Suzanne Marwille hraje dvojroli dvojčat, kteří se převléknou jeden za druhého a tím započnou řetězec schválností balancujích na hranici incestních radovánek. Zároveň mám ale pocit, že tahle věta skvěle shrnuje moje obavy z dalšího směřování festivalu, zvláště v době protkané myšlenkami nerůstu. Nad schodištěm do ZŠ Sportovní vítá ubytované nocovatele citát české sportovní legendy a diktátora vlasových trendů Jardy Jágra. Hokejová šedesát osmička hlásá, že „vše má nějaký důvod, nic není vyloženě špatně“. A tak i přes nánosy čekání je pořád strašně důležité, že si tolik lidí našlo cestu na tenhle festival, že se v narvané sportovní hale promítá brazilský film Valentina, který s teenagerovským nadhledem ukazuje překážky, se kterými se potýkají transgender studující osoby, že Rajko Grlič otevírá křehké téma traumatu bývalé Jugoslávie nebo že spousta návštěvníků se díky odpoledním projekcím ve Hvězdě poprvé setkává s českým němým filmem. Těch filmových i zážitkových – že – by mohlo být jako facek, které rozdají Bud Spencer a Terence Hill v sekci půlnočních Italských delikates.
ŠIMON: Poslední ročníky rozhodně přidaly k Filmovkové zkušenosti mírný stres s názvem „dostanu se tam?“. Tak trochu se tím testuje oddanost režisérovi, žánru nebo konkrétnímu filmu, na který člověk míří – a že jsou návštěvníci LFŠ často hodně oddaní.
Mně osobně tentokrát z téhle nutnosti vysvobodil Lav Diaz, který na festivalu představoval svou filmografii. Jeho černobílé melancholické opusy vyprodávají sály jen výjimečně, a stávají se tak jistotou a útočištěm pro ty, kterým nevadí potulovat se dlouhé hodiny po sešeřelých džunglích a nořit se do rozvodněných řek, které hýbají nánosy teskné historie Filipín. Diazovo dílo je v médiích známé především svou monumentální stopáží. Čtyři hodiny jsou pro něj spíš rozcvička a bezstarostně se pouští až na hranice osmi nebo deseti hodin. Není to ale bezúčelné zaobírání se formou. Diaz se intenzivně zajímá o sociální otázky spojené se společenskou situací na Filipínách. Jeho postavy prozrazují traumata tvořená staletími kolonizace a tyranie fašistických diktatur a komplikovaná dramata se značí v drobných detailech, na které je potřeba si počkat. Při sledování dlouhých statických záběrů vyplněných převážně každodenními činnostmi nelze než přistoupit na to, že jsme ve filmu jednoduše přítomni spolu s jeho postavami. Čas tak dovoluje přiblížit se vnitřnímu světu a situaci každé z nich. Pomalé tempo je klíčem k porozumění.
ANETA: Tak se zdá, že all you need is Lav. Pro mě je pomalé tempo mnohdy klíčem spíš do říše vlastních snů a myšlenek. Na Diazův „kraťas” Rod, zvíře (187 minut) jsem šla jen kvůli následující diskuzi se samotným režisérem. Chtěla jsem poznat člověka, který je vystudovaným ekonomem, ale číselné systémy ve svých filmech rozkládá na pocity. Užila jsem si jeho historky o tom, jak si ve tři ráno zahraje na kytaru a napíše několik scén pro následující den, a když ho nic nenapadne, tak si prostě všichni udělají barbecue nebo zazpívají karaoke a natáčení se přesune na jindy. Jeho pojetí svobody oprošťuje film, ale i proces jeho vzniku, od časových konvencí a spěchu. Kdyby čas byl báseň schovaná pod kořeny mangrovníku, šeptal by ji prales do houpacích sítí. Tenhle pocit byl příjemným ostrovem bezčasí uprostřed hemžícího se Hradiště.
NA HRANICI BOLESTI A ZENU
ŠIMON: Souhlas a i spát na filmu je vlastně zážitek. V několika diskuzích a rozhovorech se mi potvrzuje, že v tom nejsem sám a že dobře načasovaný šlofík může zážitek z filmu ještě obohatit. Neplatí to snad jen tehdy, když člověk sleduje Buda Spencera a Terence Hilla v jedné z jejich třaskavých „peckovaček”, jak je se zjevným potěšením nazývá dramaturg Jiří Flígl. To, že se na Filmovce můžou zaskvět i filmy obecně cinefily spíše odmítané a shazované, je její nespornou zásluhou a platilo to i pro tenhle klenot (nebo spíš kousek bižuterie). O půlnoci ve sportovní hale tak několik dobře mířených facanů probudilo snad každého unaveného ospalce.
ANETA: Nestoudná půlnoční studnice italských filmových matláků stála hodně daleko mimo Diazův čas i prostor. Místo obrazových metafor a hlubokých jinotajů patřilo plátno totální přímočarosti. I když musím říct, že setkání se Spencerem a Hillem na velkém plátně mě dojalo. Za těma fazolema na cibulce se skrývají hodně dobře vypointované archetypy postav rozličného morálního i fyzického základu. Takový Tom a Jerry v riflových zvonáčích. Samozřejmě nelze opomenout ani zbytek filmů z téhle sekce, který vyniká svou hravostí a bezostyšným vykrádáním ostatních akčních filmů a jejich transformace do nižší rozpočtové hladiny. Zkrátka je to taková pizza podle Jirky Babicy, ze které se nakonec stanou špagety. Když nemáte helikoptéry, dáte tam loď, když vám chybí Rambo, uvážete šátek kolem hlavy tomu nejsvalnatějšímu z komparzistů. Nadšení srovnatelné s půlnočním brakovým ponorem zažívám ještě při luštění křížovek, které vychází každý den jako příloha Filmových listů. Svůj slovník tak rozšiřuji o pojmy jako horlitel pro krásu a citoslovce konejšení na čtyři.
ŠIMON: Do mého slovníku zase přibyl „polykač kilometrů” ze skvělého němého filmu z prostředí automobilových závodů. Přesně tenhle humor a charisma, dané nejen jazykem ale i celkovou náladou, která krystalizuje na jednotlivých projekcích, je důvod proč na Filmovku pořád stojí za to jezdit. Zapsalo se mi třeba to, jak se vždy vlídný a pokorný Rajko Grlić po poslední debatě loučí s lehkým chorvatským přízvukem a slovy „nečekal jsem, že tu budu moct tři dny takhle kecat a kecat” nebo jak Lav Diaz říká kapsli s vonnou esencí, kterou dostává jako součást svého ocenění, „jed na fašisty”. Ať už to jsou krátké okamžiky nebo hodiny prodlévání, Filmovka je zaručeným zdrojem vzpomínek.
ANETA: Jsem ráda, že z téhle studny vylovili dramaturgové i postavu českého spisovatele a scenáristy Jana Procházky, jehož psané tvorbě vdechnul filmový život převážně režisér Karel Kachyňa. Když se při úvodu ke snímku Kočár do Vídně předčítá Procházkův barvitý popis první scény, zavírám oči, cítím vůni mlžného lesa a slyším tíživé skřípění kol. Lehká ruka je něco, co mi v současném českém filmu pořád chybí. Poněkud těžkopádně zní taky další citát na zdi v ZŠ Sportovní, který patří běžci Emilu Zátopkovi: „Právě na hranici bolesti a utrpení se muži od chlapců oddělují.“
Letošní Filmovka moji hranici utrpení a bolesti řádně otestovala, v tom dobrém i nepříjemném, lidském i filmovém. Dlouhá čekání možná oddělila určitou část návštěvníků, kteří nemají trpělivost Lava Diaze, na druhou stranu ti, co vydrželi, zažili svůj Dotek zenu a přerod ve filmové samuraje. V kontextu času je pro mě Letní filmová škola hlubinný vrt, jehož obsah, frekvence i intenzita dokáže každý rok překvapit.
Letní filmová škola
28. 7. – 3. 8. 2023
Uherské Hradiště
web festivalu
foto © Anna Marie Křížová
prof. Neutrino, Jiří Přivřel 26.09.2023
Po Soulkostele, kalvárii v Ostré a kostele svaté Kunhuty v Polomu došlo na další sakrální prostor, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.
Kryštof Kočtář 25.09.2023
Teze, antiteze, syntéza? I tak by se dalo nahlížet na koncert Xiu Xiu na brněnské Flédě, na který nebyli sami.
Michal Pařízek 22.09.2023
O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“
Eva Karpilovská 20.09.2023
Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.
Kristina Kratochvilová 20.09.2023
Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.
Jan Starý 19.09.2023
Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.
Kristýna Břeská, Ondřej Vraštil 19.09.2023
Ve barokní Valdštejnské lodžii jsme tři dny putovali mezi kostelem, čestným dvorem památky Lodžie, maringotkami v majestátním parku Libosadu, šapitó a divadelními sály...
Michal Pařízek 18.09.2023
Pořadatelé chorvatského Shipu na to šli podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.
Lucia Banáková 17.09.2023
Kráľovná avantgardného popu sa vrátila po dvadsiatich piatich rokoch. A hoci by fungovali aj superlatívy, Björk existuje kdesi mimo pozemského toku informácií.
Kryštof Kočtář 13.09.2023
Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz.