Články / Recenze

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Libor Staněk | Články / Recenze | 21.08.2020

„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář, jehož tvrzení lze bezezbytku přenést i do současnosti. Básnická skladba Pustina z roku 1922 je vrcholným dílem tzv. modernismu, v němž se Eliot pokusil o nemožné: chtěl v ní obsáhnout dosavadní literární tradici a po vzoru Homéra či Danteho stvořit dílo, které by alespoň zčásti nastínilo celistvé poznání lidské zkušenosti. Tam, kde filozofie selhala, měla právě básnická forma pomocí metafyzického až mystického rázu ozdravit rozbitý a vyprahlý svět po první světové válce. Že to byl pokus marný, dosvědčuje další Eliotova slavná báseň Dutí lidé, jejíž úryvek mimo jiné zazněl v dnes již legendární scéně Coppolova filmu Apokalypsa (1979): „Jsme dutí lidé / jsme vycpaní lidé / opíráme se o sebe / hlavu vycpanou slámou Běda! / Naše vyschlé hlasy / když šeptáme spolu / jsou tiché a bez významu / jako vítr v suché trávě / nebo krysí nožky na rozbitém skle,“ cituje holohlavý Marlon Brando, hrající zde zešílevšího amerického plukovníka Waltera E. Kurtze, jehož suchý přednes je metaforou pro chaos, zmar, ale i nudu vyvěrající z euroamerické civilizace.

Symbióza básníka a kritika

Eliotova genialita zároveň spočívala v tom, že vedle básnického talentu zdědil i talent kritický. „Není jiný básník, který by tak změnil kritické myšlení doby jako Eliot, a není literární kritik, který by měl zároveň básnickou autoritu T. S. Eliota,“ napsal Eliotův vrchní překladatel do češtiny Martin Hilský. A právě na Eliotovu kritickou činnost spojenou s jeho intelektuálními výboji, zahrnující krom literatury i texty politické, filozofické a náboženské, se zaměřuje kniha T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník. V rozsáhlém výboru z jeho esejistiky a publicistiky (navazujícího na knihu O básnictví a básnících Martina Hilského z roku 1991) přesto nejvíc vyčnívají Eliotovy kritické a interpretační sondy zkoumající díla evropských literárních velikánů. Eliotův časový záběr je obrovský, sahá od Vergilia k Williamu Shakespearovi a Charlesi Baudelairovi, ale neopomíjí ani své současníky Ezru Pounda či Jamese Joyce. Eliot přitom nepodává žádnou ucelenou literární teorii (i když je mnohdy označován za strůjce interpretační teorie tzv. Nové kritiky) ani u něho nenajdeme ryze teoretické či systematické nároky. Jak uvádí Hilský v knize Modernisté (1995), Eliotova kritika nebyla úzce specializovanou disciplínou, ale naopak kvalitou intelektu, jistým způsobem myšlení, které se dotýkalo všech aspektů lidského života a konání. Eliot se neprofiloval ani jako literární historik, nechtěl mapovat předešlé literární vývoje, ale spíše razil a určoval budoucí směr.

Živá tradice

Jako skvostná perla z Eliotových textů vyčnívá esej Tradice a individuální talent (1919). Ten lze v návaznosti na Pustou zemi považovat za neoficiální teoretický manifest celého angloamerického modernismu a rovněž za jakousi hlavní větev celé knihy, která prorůstá dalšími texty: „Poctivá kritika a citlivé hodnocení se nezaměřuje na básníka, ale na poezii,“ píše v eseji Eliot, jenž vždy obhajoval dílocentrické tendence v přístupu k literatuře a z ní vyplývající důraz na jazykovou techniku a básnické řemeslo. Eliot zde navíc nastiňuje koncepci tzv. live tradition (živé tradice), v níž minulost podmiňuje přítomnost a naopak, což dosvědčuje jeho bystrý komentář: „Tradici nelze zdědit, chcete-li ji mít, musíte ji získat usilovnou prací.“ A v neposlední řadě je v eseji důležitá i Eliotova proslulá teorie odosobnění, skrze níž zazní slavná věta: „Vývoj umělce je neustálé sebeobětování, neustálé popírání osobnosti.“ To, čemu se básník obětuje, je přirozeně tradice, která vždy přesahuje individuální život jedince. „Eliotovo neosobní chápání funkce básníka má v sobě aspekt veliké, lze říci religiózní pokory a veliké profesionality,“ dodává Hilský, pro něhož tento pokorný přístup slouží jako opozitum k pyšnému a sebevědomému buřičství básnické avantgardy i k romantickému chápání poezie jako sebevyjádření.

Ať chceme nebo ne, všechny tři zmiňované aspekty (dílocentrismus, živá tradice, teorie odosobnění) jsou v nahlížení kritické a básnické praxe – především z hlediska její objektivnosti – naprosto stěžejní. Eliotův suchý, věcný, ale v mnohém ničivě přesný hlas sice později ustoupil recepční estetice, popřípadě Barthesovým „rozkoším z textu“, přesto se jeho metoda stala jedním z pilířů moderního nahlížení na umělecké dílo, kterou není ani v současné době záhodno opouštět. Jaká škoda, že například Jan Novák knížku neotevřel před tím, než začal psát o Milanu Kunderovi. Všichni bychom byli méně nešťastní.

Info

T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník (Argo, 2019)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.

Hodnota rezonancie (White Place)

Matej Kráľ 17.10.2020

Čo znamená zaplniť biele miesto? Album Room od White Place je kompozičné nadýchaný slovenský projekt.

Alebo sú to len stromy (Jeseň)

Matej Kráľ 07.10.2020

Jeseň je najdivnejši slovenský pop. Prvoplánovou optikou môže človeku prísť dokonalé práve to, že svojím pôvodom napĺňa podstatu žánru bedroom pop.