Libor Staněk | Články / Recenze | 21.08.2020
„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář, jehož tvrzení lze bezezbytku přenést i do současnosti. Básnická skladba Pustina z roku 1922 je vrcholným dílem tzv. modernismu, v němž se Eliot pokusil o nemožné: chtěl v ní obsáhnout dosavadní literární tradici a po vzoru Homéra či Danteho stvořit dílo, které by alespoň zčásti nastínilo celistvé poznání lidské zkušenosti. Tam, kde filozofie selhala, měla právě básnická forma pomocí metafyzického až mystického rázu ozdravit rozbitý a vyprahlý svět po první světové válce. Že to byl pokus marný, dosvědčuje další Eliotova slavná báseň Dutí lidé, jejíž úryvek mimo jiné zazněl v dnes již legendární scéně Coppolova filmu Apokalypsa (1979): „Jsme dutí lidé / jsme vycpaní lidé / opíráme se o sebe / hlavu vycpanou slámou Běda! / Naše vyschlé hlasy / když šeptáme spolu / jsou tiché a bez významu / jako vítr v suché trávě / nebo krysí nožky na rozbitém skle,“ cituje holohlavý Marlon Brando, hrající zde zešílevšího amerického plukovníka Waltera E. Kurtze, jehož suchý přednes je metaforou pro chaos, zmar, ale i nudu vyvěrající z euroamerické civilizace.
Symbióza básníka a kritika
Eliotova genialita zároveň spočívala v tom, že vedle básnického talentu zdědil i talent kritický. „Není jiný básník, který by tak změnil kritické myšlení doby jako Eliot, a není literární kritik, který by měl zároveň básnickou autoritu T. S. Eliota,“ napsal Eliotův vrchní překladatel do češtiny Martin Hilský. A právě na Eliotovu kritickou činnost spojenou s jeho intelektuálními výboji, zahrnující krom literatury i texty politické, filozofické a náboženské, se zaměřuje kniha T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník. V rozsáhlém výboru z jeho esejistiky a publicistiky (navazujícího na knihu O básnictví a básnících Martina Hilského z roku 1991) přesto nejvíc vyčnívají Eliotovy kritické a interpretační sondy zkoumající díla evropských literárních velikánů. Eliotův časový záběr je obrovský, sahá od Vergilia k Williamu Shakespearovi a Charlesi Baudelairovi, ale neopomíjí ani své současníky Ezru Pounda či Jamese Joyce. Eliot přitom nepodává žádnou ucelenou literární teorii (i když je mnohdy označován za strůjce interpretační teorie tzv. Nové kritiky) ani u něho nenajdeme ryze teoretické či systematické nároky. Jak uvádí Hilský v knize Modernisté (1995), Eliotova kritika nebyla úzce specializovanou disciplínou, ale naopak kvalitou intelektu, jistým způsobem myšlení, které se dotýkalo všech aspektů lidského života a konání. Eliot se neprofiloval ani jako literární historik, nechtěl mapovat předešlé literární vývoje, ale spíše razil a určoval budoucí směr.
Živá tradice
Jako skvostná perla z Eliotových textů vyčnívá esej Tradice a individuální talent (1919). Ten lze v návaznosti na Pustou zemi považovat za neoficiální teoretický manifest celého angloamerického modernismu a rovněž za jakousi hlavní větev celé knihy, která prorůstá dalšími texty: „Poctivá kritika a citlivé hodnocení se nezaměřuje na básníka, ale na poezii,“ píše v eseji Eliot, jenž vždy obhajoval dílocentrické tendence v přístupu k literatuře a z ní vyplývající důraz na jazykovou techniku a básnické řemeslo. Eliot zde navíc nastiňuje koncepci tzv. live tradition (živé tradice), v níž minulost podmiňuje přítomnost a naopak, což dosvědčuje jeho bystrý komentář: „Tradici nelze zdědit, chcete-li ji mít, musíte ji získat usilovnou prací.“ A v neposlední řadě je v eseji důležitá i Eliotova proslulá teorie odosobnění, skrze níž zazní slavná věta: „Vývoj umělce je neustálé sebeobětování, neustálé popírání osobnosti.“ To, čemu se básník obětuje, je přirozeně tradice, která vždy přesahuje individuální život jedince. „Eliotovo neosobní chápání funkce básníka má v sobě aspekt veliké, lze říci religiózní pokory a veliké profesionality,“ dodává Hilský, pro něhož tento pokorný přístup slouží jako opozitum k pyšnému a sebevědomému buřičství básnické avantgardy i k romantickému chápání poezie jako sebevyjádření.
Ať chceme nebo ne, všechny tři zmiňované aspekty (dílocentrismus, živá tradice, teorie odosobnění) jsou v nahlížení kritické a básnické praxe – především z hlediska její objektivnosti – naprosto stěžejní. Eliotův suchý, věcný, ale v mnohém ničivě přesný hlas sice později ustoupil recepční estetice, popřípadě Barthesovým „rozkoším z textu“, přesto se jeho metoda stala jedním z pilířů moderního nahlížení na umělecké dílo, kterou není ani v současné době záhodno opouštět. Jaká škoda, že například Jan Novák knížku neotevřel před tím, než začal psát o Milanu Kunderovi. Všichni bychom byli méně nešťastní.
T. S. Eliot: Křesťan – Kritik – Básník (Argo, 2019)
web nakladatelství
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.