Články / Reporty

Nitro na kusy (Jazz Goes to Town,2022)

Nitro na kusy (Jazz Goes to Town,2022)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 20.10.2022

Královéhradecký festival Jazz Goes to Town se letos konal už po osmadvacáté. Přinesl nabitý a odvážný program, kterého se zúčastnilo na sedmdesát interpretů na jedenácti koncertech během pěti dnů. Během své dlouholeté existence se dokázal posunout od tradičního jazzu a jeho odvozenin k přehlídce, která dokáže postihnout jazz ve všech možných odrůdách a nabídnout tak silný hudební zážitek posluchačům různého věku i vkusu. Letošní ročník nesl podtitul Hlasy budoucnosti se záměrem dát hlasovému projevu více prostoru, než tomu bylo v minulých letech. Což právě v pátek a v sobotu, kdy jsem se festivalu účastnila, bylo citelně znát v tom nejlepším slova smyslu. Bez hlasu se až na jedinou výjimku neobešlo žádné ze šesti vystoupení.

Dva z pátečních koncertů se konaly v příjemném prostoru zrekonstruovaného hradeckého Bia Central, které se kromě promítání filmů zaměřuje i na operu, divadlo, koncerty a balet.

HODNĚ, NĚKOMU AŽ MOC

První scénu ovládl rezidenční projekt The Shape of Jazz to Come stvořený přímo za účelem spolupráce mladých českých jazzových talentů, které letos doplnila zahraniční hostka, saxofonistka Louise Volkmann. Název projektu odkazuje ke třetímu albu Ornetta Colemana z roku 1959, které patří k nejzásadnějším freejazovým nahrávkám vůbec. Během několika dnů se Kateřině Vackové (kontrabas, zpěv), Milanu Jakešovi (housle), Miloši Kuncovi (klavír), Jakubovi Švejnarovi (bicí) a Volkmann podařilo speciálně pro JGTT dát dohromady hodinový zážitek plný experimentů a řady překvapivých momentů. Nástroje spolu v různých variacích organicky komunikovaly a hrálo se na ně často ne úplně obvyklým způsobem. Místy nesouvislá kakofonie připomínající prohlídku továrny plné podivných strojů se náhle proměnila v dobře namazaný promyšlený stroj. Silně působily hlukově vyhrocené pasáže i něžná místa doplněná plným hlasem Kateřiny Vackové. Velmi inspirativní zážitek dokazující invenci všech zúčastněných.

Navázalo trio světově uznávaných tváří moderního jazzu Dorůžka / Ballard / Wyleżoł. Kapelu založili dlouholetí přátelé během pandemie v roce 2021 s myšlenkou vyjádřit rytmus a harmonii neobvyklými způsoby. Živelná energie rytmicky vynalézavého Jeffa Ballarda (bicí) se během vystoupení skvěle doplňovala s novátorským kytarovým umem Davida Dorůžky a slovanskou zaníceností Piotra Wyleżoła, střídajícího hru na klavír a syntezátory. Zážitek světové úrovně, ale pokud víte, na čem všem se zmínění hudebníci už podíleli, nebylo to nic překvapivého. Záludné kompozice a složité groovy této trojice můžete objevovat na nedávno vydaném autorském albu Andromeda’s Mystery.

Páteční večer zakončil surový a výbušnou energií nabitý koncert pardubické legendy Frisk, který posluchače smetl koktejlem namíchaným z hardcoru, free jazzu a improvizace. Pro některé slabší a tradičněji laděné povahy se smršť stala natolik nedýchatelnou, že koncert opustili se slovy „šílená hudba”, což kytarista František Václavík, drásající svou kytaru mimo jiné i drbátkem na záda, s humorem kvitoval coby kompliment. Strhující hra Zdeňka Závodného na saxofony několika typů, basklarinet a nakonec i dudy se s přísnými bicími Víta Hoigra a netradičním kytarovým šílením Václavíka valila na posluchače ve sklepě Klubu č.p. 4 jako utržená lavina a nemilosrdně testovala hranice konvencí. I tohle je jazz. Beru všemi deseti a nadšeně kupuji poslední desku Rengeteg, znamenající v maďarštině „hodně”, což dokonale sedí. Hodně fantazie, tvůrčí nespoutanosti a odvahy a doufám, že bude víc.

Sobota se nesla ve znamení kontrastů, které však ve výsledku stvořily dramaturgicky neodolatelné vyvrcholení JGTT. Koncert Originálního pražského synkopického orchestru, který precizně a s vtipem interpretuje raný americký jazz, blues a taneční hudbu dvacátých let minulého století, musel potěšit téměř každého. Koncert v secesní budově Muzea Východních Čech, tedy v jedné z nejzajímavějších památek české moderny postavené architektem Janem Kotěrou, byl posluchačsky přívětivý pro všechny generace. I když ti progresivnější se možná malinko nudili, anebo dorazili až na vrcholy programu do Bia Central.

TEMNOTOU, SVĚTLEM

Nedokáži volit, zda mě více uchvátila světová premiéra jedné z největších žijících legend světového avantgardního jazzu Australana Michaela Mantlera, který během své kariéry spolupracoval třeba s Cecilem Talyorem, Robertem Wyattem či Carlou Bley, nebo následující kus Été Large.

Přímo pro festival Mantler vytvořil skladbu Songs, na kterou byl jako sólista přizván světoznámý, v Česku permanentně působící basklarinetista Gareth Davis, který celý projekt inicioval. Pro její uvedení byl vytvořen speciální soubor z předních českých interpretů, který dali dohromady organizátoři ve spolupráci s autorem. V temně laděném kusu, jemuž dal Mantler vzniknout coby reakci na válku propuknuvší na Ukrajině, dostal velký prostor jak žesťový ansámbl, tak vokalisti zpívající texty Samuela Becketta, Giuseppe Ungarettiho či Mantlera, spolu se sólovým basklarinetem, trubkou a bicími. Všem společně se podařilo vyvolat tísnivého ducha pomalu, avšak neodvratně se hroutící konzumem zdegenerované civilizace, znejišťující atmosféru, která byla v drsném kontrastu s radostně laděným vystoupením Originálního pražského synkopického orchestru. Výjimečný hudební zážitek trhající nitro na kusy.

fotogalerie z festivalu najdete tady nebo i tu

Samotnou by mě zajímalo, jak Mantler hodnotil závěrečný kus Été Large čtrnáctičlenného souboru saxofonistky Louise Volkmann. Ta úvodem projevila obdiv k Songs a vůbec k hudbě reflektující ponurá témata, zároveň posluchače vyzvala k návratu k plnosti žití a radosti z přítomného okamžiku. Vystoupení, které následovalo, dokázalo v téměř plném sále naplno zpřítomnit další nezpochybnitelnou kvalitu, kterou může hudba přinášet.

Pro Volkmann jsou opěrnými body postoje takzvané generace ʼ68 a rocková hudba 70. let. Ty ji inspirovaly ke vzniku originálního tělesa, které se nesvazuje kategoriemi. Chvílemi se hrál jazz, chvílemi vše působilo jako živelný rockový koncert, jindy jako prostor zkoumání hlasových hranic neskutečné Casey Moir, která se mi do těla vryla nejsilněji. Rozpustilá hravost, živočišnost, lehkost a nadšení jako by některé diváky až zarazily, jiní na konvence kašlali a hýbali se na sedadlech nebo po bocích sálu. Fenomenální zakončení, které navíc dokázalo temnotu kolem i v nás alespoň dočasně prosvětlit.

Barboře Hodonické, ředitelce festivalu, dramaturgovi Michalu Wróblewskému a jejich oddanému týmu se z Jazz Goes to Town podařilo vytvořit naprosto výjimečný progresivní festival na pomezí jazzové, experimentální a improvizační hudby. Takový, který má chuť se posouvat dál, formovat vkus a navíc oplývá silným potenciálem přitáhnout si nové a hlavně mladé i zahraniční posluchače.

Info

Jazz Goes to Town
11.–15. 10. 2022 Hradec Králové⁠
web festivalu

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace