Články / Recenze

No Age tentokrát jen pro skutečné (ne)závisláky

No Age tentokrát jen pro skutečné (ne)závisláky

David Loch | Články / Recenze | 19.09.2013

Je to ještě punk? Na novince An Object se duo No Age blíží sólovým albům členů Animal Collective. Pro některé zakopaná sekera, pro jiné výzva, na kterou je nutné se připravit. Třeba tak, že nebudete čekat punk.

Jasně, No Age nebyli nikdy ryzími představiteli punku. Tvářili se tak, ale rebelující špínu na povrchu smývaly i vlivy mnohem konzervativnějších stylů. Tentokrát se losangeleští rozhodli oslovit klidnějšími proudy, vzdáleně evokujícími nahého Pandu Beara (tzn. bez elektronických vychytávek). Předchozí počin Everything in Between (2010) na sebe upozornil díky nonkonformnímu lo-fi zvuku a syrovosti. Ve změti všemožných indie kytarovek to bylo něco jako svěží vítr. Osobně tuto desku do zlatého fondu neřadím, ale dobře posloužila při cestách v MHD. Přímočará. Mnohdy repetitivní. Co jí však rozhodně nescházelo, byly melodie, v nichž jste se velmi rychle aklimatizovali a mohli bez problému pustit při akci na privátu, aniž se osazenstvo ošívalo frází „tyvé, přepněte to někdo“.

Ani novinka se nezahazuje s mondénností. Jednoduchá ve svém zpracování, bicí, kytara a sem tam elektronika, kterou nakonec lehce přehlédnete. Na rozdíl od výše zmíněného Pandy Beara elektronika No Age nikdy neustavovala. Nebyla to vlastnost, jež by nějak charakterizovala jejich tvorbu. Což je u novinky, jež upouští od silnějších refrénů (a experimentuje), na škodu, protože pak vás album těžko přemlouvá, abyste dali replay. Ovšem doposlouchat An Object není zas taková práce, půlhodina je sice bohatší sedmipalec, ale tentokrát postačí.

No Age jsou představiteli vzdoru proti nenasytnému trhu a (věčně nespokojené) kritiky, známým zvukem zároveň přiznávají, že náleží nezávislejšímu publiku. Mnohem horší se zdá být neschopnost překročit vlastní stín, v některých okamžicích jsem měl dojem, že poslouchám raná demíčka. Už úvodní No Ground, omezující se pouze na elektrickou kytaru, alespoň vokálně odkáže k Fever Dreaming. Dvojka I Won’t Be Your Generator ve svém názvu možná skrývá, co nám No Age tentokrát servírují, a budete-li divě přepínat mezi skladbami, zjistíte, že produkce skáče stejně tak. Jako by se Randall, Spunt a dlouholetý spolupracovník Facundo Bermudez nemohli shodnout na jednotném kabátci. Holt DIY neústupnost, ve které se dávkuje podle srdéčka.

Ve výsledku tak nová deska zní jako „přerod od toho, co jsme udělali, k tomu, co chceme udělat, ale nevíme jak“. Zřejmě kreativní obrození, jemuž ovšem na An Object odpovídá jen hrstka nápadů (An Impression) a jeden povedený kytarový hype (Lock Box). Zbytek je změtí garážového punku à la Ramones/the Men s náhodnými mečícími pazvuky, které zní, jako by někdo horko těžko strkal samce do vstupu. Stačí taková trivialita na dnešní scénu?

Pokud se No Age snažili odstoupit od obchodně vstřícnějších vzorů, povedlo se. An Object není to, co by mělo zajímat někoho, kdo nestrpí nezávislé léto. Nedokážu si představit českého punkáče s elpíčkem An Object pod křídlem. Ale budiž, No Age učinili posun. V kontextu dosavadních alb směrem zpět, ve smyslu osobního vývoje o krůček vpřed.

Info

No Age – An Object (Sub Pop, 2013)
www.noagela.org

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Přiznaná posedlost Depeche Mode (Greg Puciato)

waghiss666 01.12.2020

Greg Puciato není druhý Mike Patton, ani si to nemyslí, na rozdíl od velkohubých onanií recenzentů, z nichž jeden poslal album do světa dřív, než ho svět měl slyšet.

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.

Hodnota rezonancie (White Place)

Matej Kráľ 17.10.2020

Čo znamená zaplniť biele miesto? Album Room od White Place je kompozičné nadýchaný slovenský projekt.