Články / Reporty

Nová úroda na starých místech (Jihlava č. 16)

Nová úroda na starých místech (Jihlava č. 16)

Jakub Koumar | Články / Reporty | 03.11.2012

Tématem znělky šestnáctého ročníku festivalu dokumentárních filmů se stalo houbaření. Velmi vydařená metafora k navštěvování míst, na která se vracíme uspokojit naši dávnou touhu. Touhu skrývající se za materiálním užitkem, avšak ve své podstatě dávno stejnou a neukojitelnou. Touhu po objevování.

Stalo se takovým oblíbeným klišé zmínit s jihlavským festivalem, jak se ze studentské popelky stala královna dokumentárních filmů ve střední a východní Evropě. Přestože se toto tvrzení časem čím dál víc zajídá, nutno říci, že MFDF už má v Jihlavě pořádné podhoubí. Z mycelia každoročně vyroste ve spadaném listí spousta plodnic a město se stane útočištěm hledačů z celého světa. Ti jsou pochopitelně stále náročnější. Stačí Ji.hlava uspokojovat jejich touhy?

Návštěvník „prvák“ bývá z prvního kontaktu s festivalem nadšený. Vše je promyšlené, jednotné a propojené. Přes celé město jste vedeni bílou čárou od místa k místu a nevíte, co ochutnat dřív. Čtyři promítací sály, doprovodné výstavy, klubové koncerty, profesionální dílny a přednášky a komu by nestačil divadelní stan, má k dispozici i menší divadlo. Vše rozsypané po širším centru Jihlavy. A i to můžete úplně opustit, vydáte-li se na domácí projekce.

Druhý pohled je trochu složitější. S postupujícími lety vás chtě nechtě vyruší dojem, kolik se toho na festivalu vlastně mění. Přestože se zdá festival ve své podstatě tak nějak stejný, uvnitř se brousí. Za letošní ročník musím vyzdvihnout organizaci, obzvláště tu jsem doposud pokaždé proklínal. Neinformovanost ohledně doprovodného programu? Problém s vydáváním akreditací? Nedohledatelné změny programu? Nic z toho se letos nedělo. Jediné neštěstí byly (jako každý ročník) ukrutné fronty. Co naplat, prostory nejsou rozlehlé. Na druhou stranu – pro Jihlaváka je opravdovým potěšením vidět přeplněné kino Dukla. Jeho návštěvnost mimo festival je totiž tragická.

Abych ale organizaci nepřechválil. Prostor změnily doprovodné výstavy a nutno říci, že ke škodě věci. Výstava plakátů opustila Oblastní Galerii Vysočiny a nastěhovala se do radnice. Díky tomu byla menší a poněkud uhoněná a křečovitá. Laboratorium plné experimentálních filmů se přesunulo do skvělého prostoru galerie Půda, ale uškodilo mu to co se týče profesionálního zázemí. Z některých sluchátek jsem se zvuku nedočkal, jindy projekce hlasitostí přehlušila všechny ostatní a experimentální skladba Šum pro jistotu nehrála vůbec (tedy jestli vůbec hrát měla; aparaturu jsem objevil a z popisu vyplývalo, že zvuk bude).

Důležitou součástí každého ročníku je specifická výzdoba. Může se zdát, že letos byla přeci jen slabší. Srovnání s loňskem ale není úplně fér, protože výroční patnáctý ročník nasadil laťku hodně vysoko. Zahalení Prioru a DKO se letos nekonalo, ale výstava židlí či bludiště s vyhlídkovou věží na náměstí příjemně navázalo na paletové budky z roku 2010.

Na dokumentárním festivalu jsou nejzásadnější filmy. Pro mě osobně zklamání. Bylo jich výrazně méně, i když je třeba uznat, že se s tím vedení vypořádalo a program působil plně. Jen hluchých míst bylo oproti předešlým ročníkům výrazně více. Na druhou stranu byl problém najít si čas na návštěvu hudebního programu, který byl bohatý a hlavně pestrý. Svoje sety představili DJ’s z předních českých rádií (Wave a Radio 1), z výrazných osobností dorazili Bonus nebo Vladivojna La Chia, mezi kapelami se objevili na pódiu nezničitelní Please the Trees nebo litevští Alaverdi, české stálice Fru Fru a další. Kdo byl na divadlo, mohl se poohlédnout po zajímavé sekci doc.theatre nebo se nechat unést akrobatickou hrou On air divadelní skupiny TEJP.

V Jihlavě proběhl 16. ročník nejzásadnější kulturní akce, kterou kraj Vysočina má. Přes vypilovaný doprovodný program, dobrou organizaci a spoustu zajímavých filmů ve mně zůstává drobný pocit zklamání. Neznamená to, že by se Mezinárodní festival dokumentárních filmů zhoršil. Na dobrém podhoubí vyrůstají nové druhy hub. Ale těch krásných vzrostlých křemenáčů, na které se milovník filmu těší asi nejvíc, bylo letos méně. Jihlava by si měla takhle významnou akci hýčkat, jak jen to jde. Aby někoho nedej bože nenapadlo, že takové podhoubí se dá vypěstovat i jinde.

Info

  1. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace