Milan Cais v putovní výstavě

Výstava Milana Caise Dveře dovnitř je součastí širšího projektu, ve kterém kurátor Jan Kunze představuje zajímavé tvůrce s přesahem do jiných sfér umění. V rámci něj už byly realizovány výstavy a katalogy Kill Time Jaromíra Švejdíka a Mene mene tekel upharsin Kaye Buriánka. Výstavy doprovazí bohatý doprovodný program plný koncertů, přednášek, ale i animačních programů, katalogy je možné zakoupit i v pražském DOXu.

Výstavu více přiblíží Kunzeho text.

Dveře jako symbol volby, nekonečného počtu možností, které mohou, ale také nemusí být realizovány. Protože budou-li jedny dveře otevřeny, ty druhé mohou zůstat už navždy a nezvratně přibouchnuty. Každý den v životě nás staví před řadu menších i větších rozhodnutí, z nichž některá náš život nijak neovlivní, zatímco jiná ho fatálně změní. Bereme za kliku a nevíme, co nás čeká.

Vstupujeme do další místnosti a věříme, že jsme si vybrali správně. Po více než pěti letech přichází Milan Cais se samostatnou výstavou, kde výtvarno není myšlenkově navázáno na hudební inspiraci, jež tohoto multimediálního umělce provází od počátku jeho vizuální tvorby a která byla doposavad nedílnou součástí jeho uměleckého vyjádření. Výstava Caise představuje jako vyzrálého tvůrce, který se zde zabývá hlubšími tématy a nutí nás jít pod povrch interpretace vystavených děl. Klade znepokojující otázky s hořkou příchutí. Dveře jsou vnímány jako znak životní volby, která nutně vede k různorodým emocím a prvotní překvapení se může rychle změnit v radost, rozčarování nebo i bolest. Výtvarník si bytostně uvědomuje tíhu rozhodovacího procesu a interpretuje ji nejen jako zápas s vlastním egem. Čím jsme starší, tím větší mají naše volby dopad a stále častěji nás při nich provázejí pochybnosti ovlivněné dosavadními zkušenostmi.

V objektu Setkání jde tvůrce ještě dál, až k uvědomění si, že v každém z nás je současně přítomna negativní i pozitivní složka ovlivňující náš výběr a zanechávající na našich životech zřetelné stopy. Dochází k momentu, kdy si bělostná holubice dobra i černý havran zastupující naši temnou stránku hledí přímo do očí, jen pár centimetrů od sebe. V mnoha objektech je obsažena nejednoznačnost. Přestože toužíme po vysněných jistotách a bezpečí, do nichž vkládáme všechny naše sny i naděje, jsme nakonec nuceni trpce přijmout hořkosladkost jakéhokoliv bytí. A tak se z Prstenu sype bílý prášek, který může být lékem, jedem nebo také směsí obojího.

Ve všech svých nových dílech jde Cais na hranu. Přímo se dotýká témat citovosti, fyzična i racionality, které se vzájemně proplétají, protože existují společně a nelze je oddělit (tak jako v normálním životě). K těmto tématům musí umělec dospět, musí je prožít. Právě tato nepřenosná zkušenost dává znát existenciální rozměr aktuálního díla a určitě bude srozumitelnější lidem, kteří mají jako sám výtvarník „něco odžito“. Tíživý pocit z vážných témat odlehčuje celkové pojetí výstavy a hravost, která je pro Caise typická a je i jedním z rozpoznávacích prvků jeho domovské kapely Tata Bojs. Vezměte za kliku a vstupte nejen do nitra samotné výstavy, ale i do hlubin vlastních emocí, přání, minulých i budoucích rozhodnutí – protože právě k tomu nás výstava vybízí. Jan Kunze