Články / Reporty

Nowa muzyka, stará taky

Nowa muzyka, stará taky

Kateřina Cumin | Články / Reporty | 26.06.2019

Letošní ročník katovické přehlídky elektronické hudby s přesahy do dalších žánrů nazvané Nowa muzyka se dle organizátorů vyvedl na výbornou. Vyprodaný čtvrtek měl na programu jediné vystoupení, Rhye v jedinečném sále Národního filharmonického orchestru Polského rozhlasu. A to tak vyprodané, že se nevlezli ani mnozí zahraniční novináři. Festival tentokrát upustil i od vlastního stanového městečka pro – jak jinak – převážně zahraniční účastníky, a celou tuhle starost přenechal jedinému místnímu komerčnímu kempu. To je sice taky možnost, ale rezervovaných 200 míst pro potřeby akce, to není mnoho. Ti chytřejší už měli dávno zabookované bydlení v centru, ti méně chytří mohli zkusit ubytovnu kousek od nádraží, kde se spolu bratří lidé všech barev, národností i mentální frekvence, sociálních vrstev i pracovního založení. Na druhou stranu – viděla jsem i horší.

LIDSKÉ ŠTRŮDLY

Organizátoři se chlubí 25 tisíci fanoušky ve dvou dnech, a i když je třeba být pozorný u podobných cifer, lidí bylo určitě nejvíce, co areál v rámci Nowa muzyka zažil. A to je dobře. Stejně jako to, že festival hledí na všeobecné pohodlí, snaží se odstraňovat neobratnosti let minulých a navíc mu konečně vyšlo i počasí, kvůli kterému se termín konání často přesouval. Za čím všichni jeli? No… za Kraftwerk, samozřejmě. A za dalšími headlinery: Skepta převedl standardní show, ze které vyčníval vokál a znalost publika takřka všech textů, což se emotivně dotýkalo i těch neznalých. Ovšem z hudby zůstala jen výtahová pocitovka, tak jak už to u hiphopových koncertů bývá. Apparat si zalkal a nikomu nevadilo, že tomu padá řetěz a že vzadu dále od podia scházejí vibrace i kila, na GusGus se do druhého největšího sálu pro několik tisíc lidí se nedalo vůbec dostat.

Poláci prostě slyší na velká jména. Řada před Mezinárodním kongresovým centrem byla bratru půlkilometrová, stejně jako zcela zbytečná, jenže domácí jsou tak slušně vychovaní, že si pořadatelské výzvy na sociálních sítích i v programu vysvětlili jako frontu ve dvoustupu, ačkoliv vchod byl na míle daleko… Tohle nevymyslíte. Navíc jen co se otevřely vstupní dveře, bylo jasné, že se dostane na každého. Prostor upravený na velikost, kterou jsem tam ještě neviděla, bral dech. Kdo neměl tričko Kraftwerk, byl zrádce, kdo neměl brýle, zase idiot. Hudebně na jejich produkci už asi nemá co překvapit, ovšem zážitek daný minimalistickou hudbou i minimalistickými vizuálními 3D hříčkami, to stále baví. I když setlist by snesl lepší dramaturgii. A pokud máme mluvit o ideové nadčasovosti, tak aktualizovaná buditelská hesla byla přítomná pouze na začátku, pak už to bylo jízda pro nostalgiky.

Nemožnost dostat se na některé produkce bude hlavní organizátorskou starostí pro další rok. Jistě, venkovní amfiteátr uprostřed pomyslného náměstíčka nemá velkou kapacitu a těžkou ho nafouknout, podobně – i když úplně jinak – komorní je i Sala Kameralna. Koncert skupiny Syny v původní cihlové šachetní budově byl jistě chvályhodným nápadem, ale sálek pro sto lidí, to je na pováženou, tím spíš, že prostory muzea toho nabízejí více. Další dvě stage, tedy Red Bull a Future!/Carbon, byly tak akorát, protože slouží producentům a producentkám, kteří nejsou ani tak velcí, ani tak populární. Ale pořád čekám, kdy se program zhoupne i do architektonicky pozoruhodné arény Spodek, v níž bývá zatím pouze pořadatelské zázemí.

BUDOUCNOST UHLÍ

Velká očekávání budila polská producentka žijící ve Francii ISNT, která je součástí pro- LGBTQ labelu Oramics a která kombinuje vysoké atmosférické tóny s ozvuky industriálního techna. Její set nebyl ani taneční, ani náladový, lavíroval mezi tím s různou mírou působivosti. To nevyhovovalo těm, kteří si obuli cvičky, ani těm, kteří vyhlížejí nové zvuky a jejich abstraktní kombinace. Potenciál velký, živé provedení ne tolik přesvědčivé. To Kornél Kovács měl ohledně žánrové orientace velmi jasno. Resident Advisor jeho produkci charakterizují coby „house music for the end of summer“ a tím budiž řečeno to hlavní. Žádaný Švéd jezdí ze země do země, letos vydal druhé album Stockholm Syndrom, které je jemné jako hedvábný živůtek a na nějž tak okrajově došlo. Houseová jízda připomínala housenkovou dráhu, která jede jen tak rychle, aby se člověku zatočila hlava a byl opojený větrem ve vlasech, ne aby se mu obrátil žaludek. Nebylo to divoké, nebylo to tvrdé, ale taky to nebylo sladkobolné nebo žvýkačkové.

Zdaleka hůře se naskakuje na to, co dělá Karen Gwyer. Nelze jí ovšem upřít cit pro jiný rytmus, hudební materiál o několika vrstvách, zpomalované techno s různě rušivými prvky, stejně jako osobitou gradaci, která nefunguje na první dobrou a většinou ani na tu druhou. Proto se čekalo, co přinese Marie Davidson, která pracuje jak s vokálem, tak pro změnu se syntezátorovým zvukem. Jenže ještě než začala, shořel jí celý pracovní stůl. Ten měl lehnout popelem spíš Neon Chambers, kteří měli být o čtvrté ranní jedním z vrcholů festivalu, a to tím spíš, že dvojice Sigha a Kangding Ray hrají pouze živě, bez jakékoliv studiové nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale pokud tohle má představovat vitální větev mísící experimentální elektroniku a progresivní techno… anebo jinak – to, co může fungovat na akcích typu Lunchmeat, s promyšleným vizuálem a náležitou kulisou, to na letním danceflooru rychle omrzí. Kangdingovy zvuky nevyzní, Sighovo techno nestrhne. Špatně zvolený set.

Německý bubeník Andrea Belfi, který zvládá obsluhovat i elektronické komponenty, je ekvilibrista. Ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že to, co u domácího poslechu poutá, tedy zvuková rovnováha mezi živým nástrojem, elektronikou a celkovou atmosférou, to koncertně nefunguje. Anebo funguje trochu jinak – naživo jde do popředí jak jeho pěstěná knírkatá image, tak technika hraní na bicí, což přehlušuje vše ostatní. Pak si nelze nevzpomenout na bubeníky-onanisty, jakkoliv Belfi je uměřenější. Polští Kamp! vystoupili na festivalech SXSW nebo Great Escape a mají pověst jedné z nejzajímavějších elektronických kapel v regionu, ale upřímně – těžko říct proč. Tleskat umí pěkně, vytleskávat ještě lépe, ale jinak jde o poněkud chudokrevnou nápodobu toho, co dělali Moderat. Elektronika, klenutý vokál, jistá míra sentimentu, popina pro ty, co smrkají do navoněných ubrousků. Ušlechtilá nuda.

To už raději HVOB, kteří se naopak ze škatulky něžné taneční elektroniky pro širší masy vkusně vymaňují a je jisté, že narůstající počet odehraných koncertů jim v tom velmi pomáhá. Uvolnění, přirození, civilní, bez přepjatých gest, hebký vokál a velmi dobré pochopení situace na Secret stagi o třetí ráno. Jestliže studiový materiál rakouské dvojice Anna Müller a Paul Wallner staví na písničkách, jejich živák zase na bezešvém spojování melodických a tanečních pasáží. Vrchol ovšem představovala Laurel Halo, která předvedla krásně vystavěný set se závěrem, který musel zhořknout všem, kteří umí skloňovat slovo gender.

Laurel Halo je producentka mnoha tváří a moc dobře ví, kdy a co dělá. Loni přišla s minialbem Raw Silk Uncut Wood, které znamenalo zklamání pro fanoušky jejich předcházejících věcí, bylo poklidné, ambientní, bez výraznějších vzruchů. Letos vydala mix do série DJ Kicks a ten je zase rozstřelený do všech stran, takže jeden má problém najít společnou linku. Ale živé sety, to je něco úplně jiného. Čitelná beatová struktura, techhouse špikovaný množstvím „světélkujících“ zvuků, gradace uhýbající před vrcholem. Tvrdé, a přece měkké. Halo byla jedna z mála, které dostala dvouhodinový slot, ale nápaditost a stále zvětšující se publikum bylo jasným argumentem. O to absurdnější bylo finále, kdy nejenže nedostala čas na vyvrcholení celého setu, ale nemohla si ani vychutnat náležitou odezvu, protože následující Mariel Ito ji vytlačil od sluchátek a hned na to spustil tu svou. Nic arogantnějšího jsem už dlouho neviděla.

FAJRONT

Nowa muzyka si vzala příklad z dalšího místního festivalu Off a začala více dbát na doprovodný program. Nabízel se komentovaný výjezd do industriálních míst, kde se zastavil čas, výstava v Galerii Szara, ale taky komentovaná prohlídka velkorysých podzemních prostor Slezského muzea se všemi jeho expozicemi doslova za babku. Anebo tamtéž multimediální výstava o počátcích polského hip hopu, jejíž součástí byl i grafitti jam. Na tuhle expozici to chtělo více času a nemusíte být ani žánrovými fanoušky, abyste docenili civilní archiválie, pouliční artefakty a jednotlivá hesla (Jestem Bogiem!).

Ve festivalovém areálu se poprvé objevily cisterny s vodou zdarma, zaplať pámbů. K mání bylo i více míst k posedávání, vůbec celá Zóna kultury už působí jako organické městečko s několika dominantami i zákoutími. Dobrou volbou, která se nabízela už hezkých pár let, byl „festivalový klub“ Sztauwajery v Údolí tří rybníků. Ten svým způsobem suploval i odpolední scénu v parku naproti Slezskému muzeu, v místě, jemuž se říká Kancelář zvuku a který byl před pár lety hájemstvím ambient/noisové elektroniky. Sztauwajery jely o víkendu nonstop, když sobotní program okupovali domácí djs zhlédnuvší se převážně v jemném drum and bassu. Produkce neurazila, aparatura potěšila, stejně jako celý prostor koncipovaný coby letní bar složený z objemných kontejnerů o několika patrech. Na neděli se právě stavěl aparát Funktion-One pro disko-garážovou dvojici Red Axes z Izraele a po obloze bzučely letadýlka z nedalekého letiště.

Nowa muzyka se dostala na svůj vrchol. Přitáhla prozatím nejvíce návštěvníků, nachystala fungující zázemí, rozmanitý a promyšlený prostor i bohatý lajnap. Teď už jen aby i nadále uměla vybalancovat program mezi vděčnými spektákly, popovou nostalgií a progresivními sety. Cudowna impreza.

Info

Tauron Nowa Muzyka 2019
20. - 22. 6. 2019
Slezské muzeum, Katovice

foto © Radoslaw Kazmierczak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.