Články / Reporty

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

apx | Články / Reporty | 02.10.2012

Jet na koncert Refused do Vídně místo do Prahy je z pohledu "normálního člověka (z Brna)" vzhledem k ceně lístku (370 Kč versus 39 eur) blbost. Když ale řídíte Porsche Panamera pana továrníka, je vám to jedno, a Arena je koneckonců Arena - jiný hřiště, jiná liga, úplně jinej sport, slovy klasika. Jen na okraj pro zvědavé, rozdíl v ceně vstupenky byl dán především skutečností, že Refused už "dostali zaplaceno" za festival Rock for People, na kterém na poslední chvíli nevystoupili. Byvší modla antikapitalistů a (extrémních) levičáků už zadarmo ani zalevno rozhodně nehraje, takže vstupné kolem čtyřiceti europeněz není výjimkou a na zvýšení standardů explicitně poukazuje i cena třiček a mikin (dvacet, resp. čtyřicet eur), jejichž motivů mají Refused v zásobě opravdu hodně. Přes všechno, co se změnilo na politickém vyznění kapely a v jakém kontextu dnes jejich poselství přežívají, je hudba Refused dostatečně nasraná, pardon my french, aby to v kotli byl pořád masakr hlava nehlava (terminus technicus).

Předkapela, protežovaní krajané Terrible Feelings, hraje relativně banální punk rock, což se na přijetí rozmlsaným publikem podepsalo, a nálada se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila až po pověšení opony před devátou hodinou. Demonstrace měla začít ve čtvrt a na minutu přesně ve čtvrt taky začala. The shape of punk to come, 2012 edition. Nelze nezmínit: Dennis Lyxzén (40) je pořád ještě nejvíc sexy mužem roku (2004 podle Elle), ale to není žádným překvapením – Evropu včetně České republiky v letech "po Refused" křižoval pravidelně s kapelami Lost Patrol Band nebo The (International) Noise Conspiracy. Takže zbývala, ano, hudba.

The Shape of Punk to Come je nejlepší možný otvírák. Ve srovnání s jedním z prvních po-reunionských vystoupení v Barceloně na začátku června, kde byla první půlka setu příliš profesorská a evidentně stižená nervozitou a nejistotou (Refused nikdy dřív nehráli pro desítky tisíc lidí), sevřenost klubového prostředí a sehranost díky narvané letní sérii koncertů vytáhla atmosféru už od prvních vteřin na pokraj extáze. Popravdě řečeno, nikdy jsem v Rakousku neviděla tak divoký kotel a nikdy jsem neviděla, snad kromě Pearl Jam, že by tolik lidí zpívalo každou skladbu s kapelou. Nálada v plné Areně byla od prvního momentu čítanková - a co víc, držela se celý koncert. Ne, není to samozřejmé.

Ještě ten den odpoledne jsem někde četla, že New Noise je "jediná od nich, co se dá poslouchat". Autorovi komentáře bych přála, aby zažil první zhruba pětici songů jejich koncertu: znělo to neuvěřitelně popově, úplně jako písničky. The Refused Party Program, Liberation Frequency a nakonec i Rather Be Dead vyzněly - i díky skvělému zvuku - fantasticky, singalongy publika a stoupající teplota vzduchu jen dokreslovaly zážitek, který byl výjimečný už od stržení závěsu. A jako bonus: evidentní radost z hraní ve tvářích kapely. Že by to fakt nedělali jenom pro prachy?

Lyxzén ještě zatepla neopomněl zdůraznit důvody a argumenty reunionu (povinné), vyjádřit se ke kauze Pussy Riot (nepovinné) a dát k dobru pár pseudohistorek, byť z dob Lost Patrol Band si ho pamatuju vtipnějšího - což se dá vzhledem k rozdílným povahám obou kapel snadno pochopit. Jedno se ale frontmanovi musí nechat: krátké pauzy mezi songy, ať už s kázáním nebo bez, se povedly: svítil jen kužel světla a drobné odlesky a Lyxzénova gesta a mimika působily vážně, důležitě a uvěřitelně. Takhle si představuju Savonarolu na sklonku středověku někde ve Florencii.

Protest Song '68, Summerholidays vs. Punkroutine a Life Support Addiction se nesly na vlně aktivní komunikace s publikem, které vypadalo, že se chystá minimálně umřít (srovnání s Prahou nemám, ale podle Kryštofových fotek, použitých i u tohoto textu, je jasné, že mít fanoušky, resp. Dennise Lyxzéna na dotek, mohlo být ještě o level lepší), a famózní Refused Are Fucking Dead by mohla být zfleku olympijskou hymnou. V přídavku si dali načas s roztáhlým intrem, aby po několika minutách vypálili náležitě oceněnou hitovku New Noise a s Tannhäuser / Derivè velkolepě zakončili hodinovou, svým způsobem dokonalou show, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký levičák.

Tak. A teď ještě Fugazi.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...