Články / Reporty

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

apx | Články / Reporty | 02.10.2012

Jet na koncert Refused do Vídně místo do Prahy je z pohledu "normálního člověka (z Brna)" vzhledem k ceně lístku (370 Kč versus 39 eur) blbost. Když ale řídíte Porsche Panamera pana továrníka, je vám to jedno, a Arena je koneckonců Arena - jiný hřiště, jiná liga, úplně jinej sport, slovy klasika. Jen na okraj pro zvědavé, rozdíl v ceně vstupenky byl dán především skutečností, že Refused už "dostali zaplaceno" za festival Rock for People, na kterém na poslední chvíli nevystoupili. Byvší modla antikapitalistů a (extrémních) levičáků už zadarmo ani zalevno rozhodně nehraje, takže vstupné kolem čtyřiceti europeněz není výjimkou a na zvýšení standardů explicitně poukazuje i cena třiček a mikin (dvacet, resp. čtyřicet eur), jejichž motivů mají Refused v zásobě opravdu hodně. Přes všechno, co se změnilo na politickém vyznění kapely a v jakém kontextu dnes jejich poselství přežívají, je hudba Refused dostatečně nasraná, pardon my french, aby to v kotli byl pořád masakr hlava nehlava (terminus technicus).

Předkapela, protežovaní krajané Terrible Feelings, hraje relativně banální punk rock, což se na přijetí rozmlsaným publikem podepsalo, a nálada se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila až po pověšení opony před devátou hodinou. Demonstrace měla začít ve čtvrt a na minutu přesně ve čtvrt taky začala. The shape of punk to come, 2012 edition. Nelze nezmínit: Dennis Lyxzén (40) je pořád ještě nejvíc sexy mužem roku (2004 podle Elle), ale to není žádným překvapením – Evropu včetně České republiky v letech "po Refused" křižoval pravidelně s kapelami Lost Patrol Band nebo The (International) Noise Conspiracy. Takže zbývala, ano, hudba.

The Shape of Punk to Come je nejlepší možný otvírák. Ve srovnání s jedním z prvních po-reunionských vystoupení v Barceloně na začátku června, kde byla první půlka setu příliš profesorská a evidentně stižená nervozitou a nejistotou (Refused nikdy dřív nehráli pro desítky tisíc lidí), sevřenost klubového prostředí a sehranost díky narvané letní sérii koncertů vytáhla atmosféru už od prvních vteřin na pokraj extáze. Popravdě řečeno, nikdy jsem v Rakousku neviděla tak divoký kotel a nikdy jsem neviděla, snad kromě Pearl Jam, že by tolik lidí zpívalo každou skladbu s kapelou. Nálada v plné Areně byla od prvního momentu čítanková - a co víc, držela se celý koncert. Ne, není to samozřejmé.

Ještě ten den odpoledne jsem někde četla, že New Noise je "jediná od nich, co se dá poslouchat". Autorovi komentáře bych přála, aby zažil první zhruba pětici songů jejich koncertu: znělo to neuvěřitelně popově, úplně jako písničky. The Refused Party Program, Liberation Frequency a nakonec i Rather Be Dead vyzněly - i díky skvělému zvuku - fantasticky, singalongy publika a stoupající teplota vzduchu jen dokreslovaly zážitek, který byl výjimečný už od stržení závěsu. A jako bonus: evidentní radost z hraní ve tvářích kapely. Že by to fakt nedělali jenom pro prachy?

Lyxzén ještě zatepla neopomněl zdůraznit důvody a argumenty reunionu (povinné), vyjádřit se ke kauze Pussy Riot (nepovinné) a dát k dobru pár pseudohistorek, byť z dob Lost Patrol Band si ho pamatuju vtipnějšího - což se dá vzhledem k rozdílným povahám obou kapel snadno pochopit. Jedno se ale frontmanovi musí nechat: krátké pauzy mezi songy, ať už s kázáním nebo bez, se povedly: svítil jen kužel světla a drobné odlesky a Lyxzénova gesta a mimika působily vážně, důležitě a uvěřitelně. Takhle si představuju Savonarolu na sklonku středověku někde ve Florencii.

Protest Song '68, Summerholidays vs. Punkroutine a Life Support Addiction se nesly na vlně aktivní komunikace s publikem, které vypadalo, že se chystá minimálně umřít (srovnání s Prahou nemám, ale podle Kryštofových fotek, použitých i u tohoto textu, je jasné, že mít fanoušky, resp. Dennise Lyxzéna na dotek, mohlo být ještě o level lepší), a famózní Refused Are Fucking Dead by mohla být zfleku olympijskou hymnou. V přídavku si dali načas s roztáhlým intrem, aby po několika minutách vypálili náležitě oceněnou hitovku New Noise a s Tannhäuser / Derivè velkolepě zakončili hodinovou, svým způsobem dokonalou show, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký levičák.

Tak. A teď ještě Fugazi.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes To Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Ekosystémy (Lunchmeat, Escher Fucker, Elías Merino & Tadej Droljc)

redakce 03.10.2019

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Krása nevolnosti. A naopak. (Dasha Rush vs. Alex Guevara)

redakce 02.10.2019

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.