Články / Reporty

As obnoxious, as arrogant, as aggressive: Gill Scott-Heron

As obnoxious, as arrogant, as aggressive: Gill Scott-Heron

Jakub Šíma | Články / Reporty | 18.09.2013

Gil Scott-Heron je nepochybně významnou postavou své doby, jejíž odkaz stále přežívá. Často je označován jako praotec rapu. Označení, které mu bylo později přisouzeno vzhledem k mluvenému slovu jako formě a politicky angažovanému obsahu. Ale také kvůli jeho vlivu na většinu pokračovatelů v odkazu černošské angažovanosti jako Public Enemy, Dead Prez či Taliba Kweliho.

Když zemřel v květnu 2011, s poklonou přispěchali Eminem, Snoop Dogg i Cee Lo Green. V devatenácti namluvil svůj pravděpodobně nejznámější kus Revolution Will Not Be Televised. Potemněle satirický pohled na tehdejší společnost, který příliš neztrácí ze své síly ani po čtyřiceti letech, i když jeho název je již pouze symbolický. Mezi lety 1970 - 1982 natočil 13 desek, mezi nimiž se největšího uznání dostalo počinu Winter in America, který natočil mimo jiné s nejbližším spolupracovníkem Brianem Jacksonem, hlavní postavou resuscitovaného New Midnight Bandu. Sám se viděl jako bluesologist a se svou náturou se zrovna dvakrát nevyhýbal větší než malé konzumaci drog. To vše v duchu hesla „Your life has to consist of more than ‚Black people should unite‘. You hope they do, but not twenty-four hours a day. If you aren’t having no fun, die, because you’re running a worthless program, far as I’m concerned“. I proto po roce 1982 vydal pouze dvě alba a své poslední I’am New Here především z popudu britského producenta Richarda Russela. V jeho harlemském bytě to údajně vypadalo jako v jeskyni. Ostatně jako zdroj světla používal nejradši plynovou pochodeň.

S Brianem Jacksonem se potkali v roce 1969 během studií a během deseti let v jinak různě obměňovaných sestavách nahráli devět alb. Potom se jejich cesty rozdělily, ačkoli se ještě několikrát pokoušeli o další společné hraní. Jejich rozchod, stejně jako Heronův pozdější tvůrčí půst, lze připsat nejen jeho závislosti, ale také komplikované povaze. Sám vzpomíná: „If I hadn’t been as eccentric, as obnoxious, as arrogant, as aggressive, as introspective, as selfish, I wouldn’t be me.“

A poctu této postavě přijela vzdát do Prahy sestava, v níž je hlavní osobností právě Brian Jackson. Oficiálně vše podnítil DJ Kentyah Fraser, pro něhož se jedná o první větší projekt. Na baskytaru se předvedl Reggie Washington, který nahradil původně ohlášeného člena původního Midnight Bandu Roberta Gordona. Bicí obstaral Mike Clark z Headhunters Herbie Hancocka a rapový prvek ztělesnil známý buřič M1 z dnes už legendárních Dead Prez.

První dobrá zpráva večera byla, že vzdor zlým předtuchám se Akropole jevila překvapivě solidně zaplněná. První možná blamáž odvrácena. New Midnight Band se po pódiu rozprostřel kolem půl deváté a vítalo ho po celý večer skvěle reagující publikum. Bylo zřejmé, že je to příležitost jen těžko opakovatelná. Počáteční nesourodý jam se propojil do komponovaného celku a sál zaplnily první nespěchající groovy. M1 několikrát během večera představil celé uskupení a činil tak se zřejmou pokorou, kterou odráželo i decentně zvolené sako s košilí. Brian Jackson dominoval za klávesami a v kombinaci zpěvu a procítěně mluveného slova se ujal i Heronových partů ze společné tvorby. Během večera vzal do úst i flétnu a nechal publikum opakovat některé melodie. Bouřlivá reakce publika vykouzlila na jeho tváři nezpochybnitelný úsměv. V duchu funku, soulu a jazzových postupů prokládal melodii vydatnými groovy Reggie Washington na baskytaru, po jejímž hmatníku přesně projížděly jeho dlouhé prsty. Bubeník Mike Clark udával rytmus a v druhé půlce vystoupení se předvedl několika skvěle zvládnutými sóly. Skromně a trošku stranou pozornosti postával iniciátor celého projektu DJ Kentyah Fraser, který měl na starosti turntablistickou složku.

M1 během koncertu několikrát odešel, aby se vždy vrátil. Jeho party byly pečlivě načasovány a nebylo jich příliš. Se svým přizvednutým horním rtem pečlivě frázoval a působil sebejistě. Je pravda, že několikrát se drobně projevila společná nesehranost a Kentyah Fraser obešel své spoluhráče s vysvětlujícím komentářem a domluvou, ale i tak se ten večer vznášela v sále atmosféra plná nadšení z výjimečného zážitku.

Info

The Legacy of Gil Scott Heron And Bran Jackson (usa)
10. 9. 2013, Palác Akropolis, Praha

foto © Nikola Lörincz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kytarové náhody Kyšperského s Kittchenem

Adam El Chaar 20.09.2020

Zprvu mě bezkonfliktní plyšák Kyšperský bavil víc, ale časem jsem si začal užívat i zakukleného podivína Kittchena.

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.