Články / Reporty

As obnoxious, as arrogant, as aggressive: Gill Scott-Heron

As obnoxious, as arrogant, as aggressive: Gill Scott-Heron

Jakub Šíma | Články / Reporty | 18.09.2013

Gil Scott-Heron je nepochybně významnou postavou své doby, jejíž odkaz stále přežívá. Často je označován jako praotec rapu. Označení, které mu bylo později přisouzeno vzhledem k mluvenému slovu jako formě a politicky angažovanému obsahu. Ale také kvůli jeho vlivu na většinu pokračovatelů v odkazu černošské angažovanosti jako Public Enemy, Dead Prez či Taliba Kweliho.

Když zemřel v květnu 2011, s poklonou přispěchali Eminem, Snoop Dogg i Cee Lo Green. V devatenácti namluvil svůj pravděpodobně nejznámější kus Revolution Will Not Be Televised. Potemněle satirický pohled na tehdejší společnost, který příliš neztrácí ze své síly ani po čtyřiceti letech, i když jeho název je již pouze symbolický. Mezi lety 1970 - 1982 natočil 13 desek, mezi nimiž se největšího uznání dostalo počinu Winter in America, který natočil mimo jiné s nejbližším spolupracovníkem Brianem Jacksonem, hlavní postavou resuscitovaného New Midnight Bandu. Sám se viděl jako bluesologist a se svou náturou se zrovna dvakrát nevyhýbal větší než malé konzumaci drog. To vše v duchu hesla „Your life has to consist of more than ‚Black people should unite‘. You hope they do, but not twenty-four hours a day. If you aren’t having no fun, die, because you’re running a worthless program, far as I’m concerned“. I proto po roce 1982 vydal pouze dvě alba a své poslední I’am New Here především z popudu britského producenta Richarda Russela. V jeho harlemském bytě to údajně vypadalo jako v jeskyni. Ostatně jako zdroj světla používal nejradši plynovou pochodeň.

S Brianem Jacksonem se potkali v roce 1969 během studií a během deseti let v jinak různě obměňovaných sestavách nahráli devět alb. Potom se jejich cesty rozdělily, ačkoli se ještě několikrát pokoušeli o další společné hraní. Jejich rozchod, stejně jako Heronův pozdější tvůrčí půst, lze připsat nejen jeho závislosti, ale také komplikované povaze. Sám vzpomíná: „If I hadn’t been as eccentric, as obnoxious, as arrogant, as aggressive, as introspective, as selfish, I wouldn’t be me.“

A poctu této postavě přijela vzdát do Prahy sestava, v níž je hlavní osobností právě Brian Jackson. Oficiálně vše podnítil DJ Kentyah Fraser, pro něhož se jedná o první větší projekt. Na baskytaru se předvedl Reggie Washington, který nahradil původně ohlášeného člena původního Midnight Bandu Roberta Gordona. Bicí obstaral Mike Clark z Headhunters Herbie Hancocka a rapový prvek ztělesnil známý buřič M1 z dnes už legendárních Dead Prez.

První dobrá zpráva večera byla, že vzdor zlým předtuchám se Akropole jevila překvapivě solidně zaplněná. První možná blamáž odvrácena. New Midnight Band se po pódiu rozprostřel kolem půl deváté a vítalo ho po celý večer skvěle reagující publikum. Bylo zřejmé, že je to příležitost jen těžko opakovatelná. Počáteční nesourodý jam se propojil do komponovaného celku a sál zaplnily první nespěchající groovy. M1 několikrát během večera představil celé uskupení a činil tak se zřejmou pokorou, kterou odráželo i decentně zvolené sako s košilí. Brian Jackson dominoval za klávesami a v kombinaci zpěvu a procítěně mluveného slova se ujal i Heronových partů ze společné tvorby. Během večera vzal do úst i flétnu a nechal publikum opakovat některé melodie. Bouřlivá reakce publika vykouzlila na jeho tváři nezpochybnitelný úsměv. V duchu funku, soulu a jazzových postupů prokládal melodii vydatnými groovy Reggie Washington na baskytaru, po jejímž hmatníku přesně projížděly jeho dlouhé prsty. Bubeník Mike Clark udával rytmus a v druhé půlce vystoupení se předvedl několika skvěle zvládnutými sóly. Skromně a trošku stranou pozornosti postával iniciátor celého projektu DJ Kentyah Fraser, který měl na starosti turntablistickou složku.

M1 během koncertu několikrát odešel, aby se vždy vrátil. Jeho party byly pečlivě načasovány a nebylo jich příliš. Se svým přizvednutým horním rtem pečlivě frázoval a působil sebejistě. Je pravda, že několikrát se drobně projevila společná nesehranost a Kentyah Fraser obešel své spoluhráče s vysvětlujícím komentářem a domluvou, ale i tak se ten večer vznášela v sále atmosféra plná nadšení z výjimečného zážitku.

Info

The Legacy of Gil Scott Heron And Bran Jackson (usa)
10. 9. 2013, Palác Akropolis, Praha

foto © Nikola Lörincz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace