Jakub Šíma | Články / Reporty | 18.09.2013
Gil Scott-Heron je nepochybně významnou postavou své doby, jejíž odkaz stále přežívá. Často je označován jako praotec rapu. Označení, které mu bylo později přisouzeno vzhledem k mluvenému slovu jako formě a politicky angažovanému obsahu. Ale také kvůli jeho vlivu na většinu pokračovatelů v odkazu černošské angažovanosti jako Public Enemy, Dead Prez či Taliba Kweliho.
Když zemřel v květnu 2011, s poklonou přispěchali Eminem, Snoop Dogg i Cee Lo Green. V devatenácti namluvil svůj pravděpodobně nejznámější kus Revolution Will Not Be Televised. Potemněle satirický pohled na tehdejší společnost, který příliš neztrácí ze své síly ani po čtyřiceti letech, i když jeho název je již pouze symbolický. Mezi lety 1970 - 1982 natočil 13 desek, mezi nimiž se největšího uznání dostalo počinu Winter in America, který natočil mimo jiné s nejbližším spolupracovníkem Brianem Jacksonem, hlavní postavou resuscitovaného New Midnight Bandu. Sám se viděl jako bluesologist a se svou náturou se zrovna dvakrát nevyhýbal větší než malé konzumaci drog. To vše v duchu hesla „Your life has to consist of more than ‚Black people should unite‘. You hope they do, but not twenty-four hours a day. If you aren’t having no fun, die, because you’re running a worthless program, far as I’m concerned“. I proto po roce 1982 vydal pouze dvě alba a své poslední I’am New Here především z popudu britského producenta Richarda Russela. V jeho harlemském bytě to údajně vypadalo jako v jeskyni. Ostatně jako zdroj světla používal nejradši plynovou pochodeň.
S Brianem Jacksonem se potkali v roce 1969 během studií a během deseti let v jinak různě obměňovaných sestavách nahráli devět alb. Potom se jejich cesty rozdělily, ačkoli se ještě několikrát pokoušeli o další společné hraní. Jejich rozchod, stejně jako Heronův pozdější tvůrčí půst, lze připsat nejen jeho závislosti, ale také komplikované povaze. Sám vzpomíná: „If I hadn’t been as eccentric, as obnoxious, as arrogant, as aggressive, as introspective, as selfish, I wouldn’t be me.“
A poctu této postavě přijela vzdát do Prahy sestava, v níž je hlavní osobností právě Brian Jackson. Oficiálně vše podnítil DJ Kentyah Fraser, pro něhož se jedná o první větší projekt. Na baskytaru se předvedl Reggie Washington, který nahradil původně ohlášeného člena původního Midnight Bandu Roberta Gordona. Bicí obstaral Mike Clark z Headhunters Herbie Hancocka a rapový prvek ztělesnil známý buřič M1 z dnes už legendárních Dead Prez.
První dobrá zpráva večera byla, že vzdor zlým předtuchám se Akropole jevila překvapivě solidně zaplněná. První možná blamáž odvrácena. New Midnight Band se po pódiu rozprostřel kolem půl deváté a vítalo ho po celý večer skvěle reagující publikum. Bylo zřejmé, že je to příležitost jen těžko opakovatelná. Počáteční nesourodý jam se propojil do komponovaného celku a sál zaplnily první nespěchající groovy. M1 několikrát během večera představil celé uskupení a činil tak se zřejmou pokorou, kterou odráželo i decentně zvolené sako s košilí. Brian Jackson dominoval za klávesami a v kombinaci zpěvu a procítěně mluveného slova se ujal i Heronových partů ze společné tvorby. Během večera vzal do úst i flétnu a nechal publikum opakovat některé melodie. Bouřlivá reakce publika vykouzlila na jeho tváři nezpochybnitelný úsměv. V duchu funku, soulu a jazzových postupů prokládal melodii vydatnými groovy Reggie Washington na baskytaru, po jejímž hmatníku přesně projížděly jeho dlouhé prsty. Bubeník Mike Clark udával rytmus a v druhé půlce vystoupení se předvedl několika skvěle zvládnutými sóly. Skromně a trošku stranou pozornosti postával iniciátor celého projektu DJ Kentyah Fraser, který měl na starosti turntablistickou složku.
M1 během koncertu několikrát odešel, aby se vždy vrátil. Jeho party byly pečlivě načasovány a nebylo jich příliš. Se svým přizvednutým horním rtem pečlivě frázoval a působil sebejistě. Je pravda, že několikrát se drobně projevila společná nesehranost a Kentyah Fraser obešel své spoluhráče s vysvětlujícím komentářem a domluvou, ale i tak se ten večer vznášela v sále atmosféra plná nadšení z výjimečného zážitku.
The Legacy of Gil Scott Heron And Bran Jackson (usa)
10. 9. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Nikola Lörincz
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.