Články / Reporty

Odhozené masky (Katarzia)

Odhozené masky (Katarzia)

Michal Pařízek | Články / Reporty | 25.06.2021

Bylo jasné, že poprvé to bude jiné, pamětihodné. Překvapující. Katarzia křest svého Celibátu přesouvala na několikrát a bolestivě, nakonec ani ohledně finálního termínu nebylo nic jednoduché – nejdříve byl koncert jeden a na sezení, pak dva, dva dny před konáním už zase jeden a ve finále se stejně stálo. A možná i trochu, a opatrně, tančilo. Nic z toho nebylo zase tak důležité. Každý, kdo byl včera v MeetFactory, musel jasně rozeznat, že je přítomen něčemu speciálnímu. Ne proto, že by koncert slovenské umělkyně usazené v Praze měl snad být první po pandemické pauze, nebyl, ostatně nešlo o obnovenou premiéru ani pro Katarziu samotnou, před pár dny hrála na festivalu v Nepomuku. Ale proto, že Katarína Kubošiová dokázala možná i díky pandemické pauze odhodit všechny své masky a propojit někdejší odlišné role v jeden výrazný obraz.

Fotky z koncertu hledejte zde.

V první řadě je třeba říct, že toto není objektivní text. Nemá být, ani nemůže. Klubový koncert téměř po roce musel být nutně poznamenán jistou dávkou odpírané romantiky, uzavření dlouhé pauzy jitřilo emoce, ovlivnilo veškeré signály i receptory. Navíc jsme s Katarínou blízcí přátelé, máme se rádi. Uznáváme se. I proto jsem se už několikrát zařekl, že o její tvorbě psát nechci, respektive bych neměl. Nedaří se mi to, stejně jako se to nepovedlo loni u Celibátu. Alba, které se na jaře 2020 pozoruhodně trefilo do nenadálé situace. Prožívali jsme kulturní celibát, jehož dosah a hloubku bude třeba teprve rozeznat a vyhodnotit. I díky souznění s atmosférou doby musel být o rok odložený křest desky událostí sám o sobě, písně z Celibátu navíc patří k těm nejupřímnějším, se kterými Katarzia během celé své kariéry přišla.

O slovenské umělkyni se ví, že dokáže překvapit odlišnými polohami, dotahovat věci do konce. Koncept koncertů k minulému albu Antigona byl tím nejlepším důkazem. (Ne snad proto, že smíchovská továrna během jeho křtu málem vzplála.) Těžké řetězy na scéně, futuristické projekce a výraznou stylizaci z koncertů k albu, které vzniklo na základě hudby ke stejnojmenné divadelní hře uváděné ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, včera v MeetFactory vystřídala elegantní účelnost, subtilní, ale důsledná estetika. Hudební i výpravná. Nechyběl Jonatán Pastirčák alias Pjoni, v posledních letech Katarziin klíčový spolupracovník, stejně jako Oliver Torr, se kterým slovenská umělkyně pracuje na novém repertoáru. Do kategorie magické včerejší koncert povýšila explozivní choreografka a tanečnice Kristina Tukan, zásadní roli sehrál i omamující light design Teres Bartůňkové. Křest Celibátu by bez každého z nich nebyl tak silným zážitkem, daleko důležitější ale bylo, že se jeho protagonistka konečně odhodlala ukázat všechny své tváře během jednoho představení. Odhalit všechny své polohy, pocity a emoce.

Katarzia má úžasný dar ponořit se do úlohy, kterou si sama pro sebe zvolí. Dokázala to u postavy nejisté dívky ve folklórní uniformě a květinami ve vlasech, se kterou oslovila Generaci Y, v roli vůdkyně kapely, která s jazzrockovou náladou dokázala povýšit písně z alba Agnostika na malá melodramata, i v úloze zdánlivě nedosažitelné, ale při bližším ohledání křehké „nepohodlné osoby“. Vždy šlo o pečlivě připravený portrét, který slovenská hudebnice publiku předkládala ne snad proto, že by měla být „kulisou nebo ozdobou“, ale proto, že se prostřednictvím určené role dokázala lépe vyjádřit, projevit se. A možná se za ni i trochu schovat. Řečeno jejími slovy – „skrývala portrét pod dohledem přízraků“. Celibátem se ale něco změnilo, album nepopíralo vášeň pro současnou elektroniku ani náklonnost k písničkářství, stejně jako upřímné, odvážné a najednou až explicitně formulované názory v textech. Na včerejším koncertě v MeetFactory dokázala předvést ještě mnohem víc.

Začalo se folkově a něžně, postupně narůstal podíl Pjoniho produkce, respektive sound designu, přidal se i zmíněný Oliver Torr a tanečnice Kristina Tukan chvílemi celou prostor továrny zcela ovládla. Katarzia dokázala vemlouvavě lkát i rozpustile tančit, projevit smutek, účast i sebevědomí. Své písně se nebála nabourat, změnit jejich dynamiku i napětí, proměnit jejich charakter. Ukázala přitom silná gesta i pohnuté emoce, energii i odvahu. Nejsilnější momenty přišly právě ve chvílích, kdy svou energii na scéně propojila s gejzíry elánu, kterými kolem sebe hýřila Kristina Tukan. Společně dokázaly publikum totálně hypnotizovat, právě v těchto chvílích bylo zřejmé, že absence kapely není nejen na škodu, ale naopak ku prospěchu, jako by se najednou Katarzii konečně uvolnily ruce i myšlenky. Jako by se konečně dokázala pořádně nadechnout a... rozletět. Nervozita maskovaná vtipy mezi skladbami byla zapomenuta, Katarzia se proměnila v razantní osobnost, která se kvůli odzpívání jedné sloky směle vydá přes půl klubu na prázdný balkon a hned několikrát se vrhne tančit mezi publikum.

„Nie som osamelá, nehanbím sa byť silná, nehanbím sa byť slabá, taká som. Nehanbím sa nahlas smiať…,“ zpívá Katarzia v písni Samota mi nevadí. Umělkyně, která díky svému kontinuálnímu vývoji dokázala vlastní slabiny nikoli zapomenout nebo poztrácet po cestě, ale přesně pojmenovat. Přijmout je. Odhozené masky ji k tomu dávají dokonalý, pevný podklad, skrze střípky svých někdejších tváří dokázala ukázat tu pravou. Sebevědomou, usměvavou a klidně i nejistou, když je to zapotřebí. Reálnou a uvěřitelnou. Ať už jí tuto odvahu dodala agnostika, Antigona nebo zbytečná smrt novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která dokázala na Slovensku vzedmout vlnu občanské nevole a změnit celý obraz chystané hry, důležité je, že mezi všemi svými zájmy a inspiracemi dokázala najít sama sebe. Pokud tohle není vítězství, tak už nic jiného. Samotou, nejistotou a pochybami si v uplynulých měsících prošel asi každý z nás, jen málokdo ale tyto pocity dokázal přetvořit v něco tak cenného. Odteď už bude všechno jinak. Těším se na další pokračování, o kterém zase nebudu psát.

Info

Katarzia
24. 6. 2021
MeetFactory, Praha

foto: Tyn Týna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Zdeněk Němec 29.06.2022

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace