Články / Offtopic / / Movie/dox

Olga Hepnarová působivá, ale rozpačitá

Olga Hepnarová působivá, ale rozpačitá

Lukáš Červený | Články / Offtopic / / Movie/dox | 01.05.2016

Spolupráce Tomáše Weinreba a Petra Kazdy představuje řemeslně dokonalý, ale nevyrovnaný snímek. Není náhoda, že filmaři svůj počin Já, Olga Hepnarová věnovali Františku Vláčilovi; velikán by jistě nad světovostí kamery či pevným atmosferickým zasazením uznale pokýval. Kde ale mladá krev servíruje dokonalé záběry, tam pozapomíná ujasnit si přístup k postavám. Taková rozporuplnost prostupuje celým filmem a je takřka nemožné pochopit, co se autoři snažili natočit, co jim z toho vylezlo a co snímkem vlastně chtěli říct. Dost možná nic.

Nejdůležitější složka filmu – Michalina Olszańska v roli Olgy – funguje bezchybně. I přes líbeznou tvář herečka na plátně vytváří prostor podivna, zneklidňujícího chladu i hladu po dobrém zacházení, kterého se skutečné Hepnarové tak zoufale nedostávalo. Když v první půlce sledujeme Olgu plazící se na zábavě po holkách a posloucháme dialogy s femme fatale Jitkou (Marika Šoposká), není těžké vcítit se do člověka, který doposud postrádal city z druhé strany, ale i sám od sebe. Olszańska držením těla i cigarety rozbíjí prvoplánový sex appeal, který by snadno znemožnil jakékoliv mravokárné varování.

Ale nabízí, nebo lépe řečeno chce snímek nabízet takové ponaučení? Weinreb a Kazda se zaměřili na postavu, s kterou je radost pracovat – těžko najdeme rozporuplnější hrdinku/antihrdinku, jejíž osud půlka sálu obrečí a druhá odsoudí. Z filmu ale není zcela jasné, jestli si tvůrci vytváří ambivalentní vztah, nebo jen krouží kolem něčeho, co jim samotným uniká – a vlastně tím tak trochu přiznávají, že látka je nad jejich síly. Scénám dominuje Olga: ostatní postavy mají buďto roli doplňující atmosféru (mlčící děda, příkrá máma), nebo pro nás z Olgy vytahují to, co v dopisech nesdělí (psychologové, Mirek, Jitka), anebo Olze připomenou, že je divná ("Hepnarová, seš fakt nechutná."). Zpracování pak podporuje celou ideu odosobnění diváka – argumenty "pro" i "proti" se objevují vedle sebe. Například scéna, kdy Olga odchází a ví, že chce Pragou najet do lidí, a ještě se vrátí, aby přikryla odkopanou spolubydlící, je zvláštně nevyjasněná. Máme s Hepnarovou soucítit, odsoudit ji, oboje najednou, nebo nic z toho? Já, Olga Hepnarová se křečovitě drží objektivity, chce být prostým zachycením osudu, a přesto si v několika scénách nárokuje sympatie. Styl jde naopak tvůrcům na výbornou: věčně zahulené prostředím, kde se černobílý kouř valí vzduchem, je nasnímáno skvěle a dotváří dobové kulisy. Jejich jasné uchopení dodává punc evropského artového filmu, který těží z historie své země, aniž by ji sunul do popředí. Díky tomu představuje socialismus rámec umožňující plně se soustředit na hrdinku.

Toto soustředění si ale protiřečí. Je možná zbytečné řešit otázku přístupu k postavám v takovém rozsahu – jak si pak ale vysvětlit scenáristické rozhodnutí udělat z lidí v Olžině životě spíše loutky, které se točí kolem její situace? Tvůrci činí všechno pro to, abychom Hepnarovou pochopili: předkládají vyobrazení její samoty, dělají z Olgy oběť šikany, přesto scény u soudu naznačují šílenství, v závěru se dokonce objeví možnost rozpolcené osobnosti. Rozdvojený je v tomto případě přístup k hrdince: zavedením dalších osobnostních aspektů se film žene do slepých uliček, kterých si uchystal po hladkém rozjezdu hned několik. Tvůrci nad Olgou zdánlivě nevynášejí žádný verdikt a tváří se, jako by nechávali divákovi volný prostor – přesto v některých scénách zaujímají soucitný pohled (přikrytí spolubydlící) a Olga je zbavená negativ, jen aby posléze před soudem působila jako psychopat. Nevydávají se tak ani jednou cestou: skrývají se za objektivitu, ale nezdráhají se Olgu hodnotit. Není zřejmé, je-li Olga tichá dívka dovedená šikanou k zoufalému činu, anebo krutá vražedkyně postavená mimo realitu.


Je ovšem nutno vyzdvihnout přesné zapracování skutečných deníků a záznamů. Osudný moment navíc funguje: Olžino najetí do lidí čekajících na tramvaj a následující záběr děsivých čumilů, kteří jsou přesně těmi cizími, "plivajícími" lidmi, na kterých se Olga právě mstila, je strhující. Tak proč se film vydává směry, které jeho strukturu rozbíjejí? Proč používá dva protichůdné přístupy? Skoro to vypadá, že Weinreb i Kazda nechtějí zaujmout stanovisko, a přitom zaujímají obě dvě – a je škoda, že se tak vkusně provedený film, dovedený do určitého tvaru po formální stránce ve výsledku rozpadá. Já, Olga Hepnarová je věrným převedením osudu Hepnarové, osudu, který nabízí mnoho příležitostí k zamyšlení. Ty se ovšem ve zmatečném pojetí hrdinky ztrácí. Byla by chyba říct, že se jedná o promarněnou šanci, stejně jako je škoda, že hlavní herecký výkon je výborný, kamera šlape, atmosféra teče z plátna, divák křičí "Evropský film!", a přesto něco schází.

Info

Já, Olga Hepnarová
režie: Tomáš Winreb, Petr Kazda, 2016
www.nobodylikesmethefilm.tumblr.com

Vyšlo v magazínu Pinbacker, redakčně upraveno.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Člověk člověku vlastníkem (Vlastníci)

Shaqualyck 21.06.2020

Ne že by se u nás točilo málo komedií. Jen se na ně nedá koukat. Vlastníci Jiřího Havelky představují výjimku z pravidla.

Bedosova partnerská poradňa (Tenkrát podruhé)

Bibiána Hajdanyová 25.01.2020

Kde by sa človek chcel ocitnúť, ak by mal možnosť znovu prežiť nejaký moment? Išlo by o konkrétne miesto alebo o to, kto by v danej spomienke figuroval?

Kedy sa „naša vec“ stala vecou verejnou? (Prvý zradca)

Bibiána Hajdanyová 28.12.2019

Životopisná krimi-dráma Il traditore je plná mocných mužov, veľkých zrád a túžby po pomste.

Jobové kapitalismu? (Pardon, nezastihli jsme vás)

Jakub Kurnas 14.12.2019

Režisér Ken Loach je vytrvalým kritikem stávajících sociálních poměrů na Britských ostrovech...

Parazit (pro každého)

Jakub Kurnas 03.11.2019

Snímek, který si z letošního Festivalu v Cannes odnesl Zlatou palmu, zaujme jak důrazem na sociální tematiku, tak drsným černým humorem.

Staříci na cestě

Veronika Havlová, Viktor Palák 21.10.2019

Nový český film, který měl být v hlavní soutěžní sekci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, tedy podle části tamního publika. Vskutku?

Pod plechem trumpet (Brasslands)

Jakub Kurnas 09.10.2019

Filmový dokument Brasslands hledá na přehlídce dechové hudby Guča, co všechno může ležet pod povrchem bujarého festivalového veselí.

Když bolí každý přešlap (Tiché doteky)

Veronika Havlová, Viktor Palák 02.10.2019

Nejvýraznější český film v programu letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech? ptali se nahlas někteří diváci už na začátku července.

Vtedy u Tarantina (Once Upon a Time in Hollywood)

Bibiána Hajdanyová 25.08.2019

Námet znie veľmi komplexne a každý si predstaví rozmanitý príbeh, ktorý sa z postáv hraných hviezdami najvyššej hollywoodskej kvality môže vykľuť. No...

Poloboh, Lucifer alebo len obyčajný človek? (Diego Maradona)

Bibiána Hajdanyová 29.07.2019

Film neháji žiaden z Maradonových excesov a prešľapov, nesnaží sa v divákovi vyvolať pocity súdržnosti s jeho osudom, taktiež ho nezhadzuje.