Veronika Mrázková | Články / Reporty | 01.12.2013
Solo Colours, série samostatných koncertů pod hlavičkou megafestivalu, zřejmě s konečnou platností povyšuje Colours of Ostrava na světovou úroveň. Mít takovéto podpůrné události znamená luxus, který upevňuje silnou pozici Colours nejen jako letní akce, ale jako zásadního kulturního činitele. Koncert Jaga Jazzist s filharmonií byl bohužel odvolán, proto byl Gregory Porter první, kdo v této bohulibé sérii stavbu roku poctil. Tím spíš byla atmosféra v Gongu slavnostní. Večer měl vážnost a jiskru a věděl o ní i Porter, který vyjádřil radost nad entuziasmem v sále a publiku se odvděčil ryzím a jímavým výkonem.
Syn kazatelky z předměstí vystoupil se svým dlouhodobě stabilním kvartetem, v němž jsou umně rozložené síly. Pianista Chip Crawford a kontrabasista Aaron James tvoří pravé křídlo: umírněný doprovod a vynikající piáno čerpající sóla ze zlatých časů jazzových klasiků. Po Porterově levici bubeník Emanuel Harrold a především neortodoxní, až extravagantní saxofonista Yosuke Sato. S příslovečnou asijskou pečlivostí nabourával okraje melodie a vytvářel vlastní, neskutečně rychlé a hutné aranžmá v ohromujících frekvencích. Jediným opravdu ztichlým okamžikem byla píseň Wolfcry, pouze s melancholickým a něhou překypujícím piánem. Koncert ale vynikal spíše soulově-swingovým rytmem. Porter představil skladby ze všech svých tří alb: Painted on Canvas, On My Way to Harlem, 1960 What?, nejvíce pak z poslední desky Liquid Spirit: mimo titulní zazněly i písně Free, No Love Dying či Hey Laura.
Překvapením večera byla obsazenost sálu: umělec, který dobyl Brooklyn a těší se za svou krátkou kariéru nebývalé úctě, Gong nevyprodal. Přesto se nechal přesvědčit aspoň k jednomu přídavku, fenomenální baladě Be Good, jíž završil celkový dojem vyzrálého autora. Porter má neskutečnou sílu v hlase i srdci, ale užívá ji s uvážlivou moudrostí. Pohled na něj ve mně vyvolával pocit, že pohlížím na hrdinu budoucích generací. Zatímco svět neurvale tleská vykřičenému Robiemu Williamsovi, který neudělal nic víc, že posté přezpíval pár swingových evergreenů, Porter zosobňuje eleganci a šarm velkého skladatele i interpreta. Proto je a bude miláčkem kritiky i jakéhokoli publika.
Gregory Porter (usa)
29. 11. 2013, Gong, Ostrava
foto © Matyáš Theuer
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.