Otomo Yoshihide v D29

Kytarista, skladatel, turntablista, improvizátor a vůbec jeden z nejdůležitějších hudebníků Japonska několika posledních dekád se představí v Divadle 29 v čele kapely Otomo Yoshihide's New Jazz Quintet. Jediný koncert v ČR v rámci evropského turné. Jako předkapela vystoupí nový pražský sextet Tongu soustředěný kolem klávesisty Michala Nejtka a saxofonisty Martina Debřičky.

Otomo Yoshihide je jednou z nejdůležitějších a formativních postav soudobé hudby vůbec. V japonském kontextu patří do generace výjimečných a silných tvůrců jako jsou Merzbow či Keiji Haino, ale jeho schopnost obsáhnout prakticky celé hudební univerzum jej řadí spíše na úroveň Johna Zorna či Mikea Pattona. Asi neexistuje pole, jehož by se jako skladatel nedotknul, významný hudebník z nezávislé scény, s nímž by nespolupracoval – zde zmiňme Christiana Fennesze, Thurstona Moora ze Sonic Youth, Orena Ambarchiho, Billa Laswella, Jima O'Rourkeho nebo Davida Sylviana, ale i téměř všechny, kdo na japonské scéně zanechali od 80. let viditelnou stopu.

Ačkoliv se jeho hudební svět ze západní perspektivy může jevit jako bytostně rozporný a eklektický, z hlediska japonského uvažování je spíše komplementární, protože spájí zdánlivě neslučitelné přístupy k hudbě. Zatímco v 90. letech minulého století a na počátku nového milénia Otomo Yoshihide kraloval noise rockové scéně s projektem Ground Zero s přesahy k revoluční čínské opeře anebo k ozvukům typických soundtracků akčních filmů či jinglů televizních reklam, svoji schopnost instantně komponovat dosvědčil řadou spoluprací s dalšími tvůrci na pomezí hlukové hudby, volné improvizace (mj. Bob Ostertag, Jon Rose či eRikM), ale také extrémně zredukované a ztišené hudbě v projektech I.S.O. a Filament.

S jemným zpožděním se začal vyznávat ze své lásky k jazzu (Otomo Yoshihide's New Jazz Ensemble), bebopu, filmové hudbě a divadlu kabuki, přitakával písňovým tvarům (např. spolupráce s Kahimi Karie) a začal vytvářet i líbezné filmové soundtracky. Otomo Yoshihide dokáže oscilovat mezi křehkými sóly, citacemi různých skladeb, aby nakonec veškerou jemnou hru na zmíněné nástroje byl schopen přehlušit hlukovými palisádami s rafinovanou strukturou či rafinovanou bestialitou hudebníka, který při hře neukáže jinak než kamennou tvář anebo lehce pobavený úsměv plachého melomana.