Články / Recenze

Pád do zkreslením deformované meditace (Dylan Carlson)

Pád do zkreslením deformované meditace (Dylan Carlson)

Jakub Koumar | Články / Recenze | 30.03.2019

OHODNOŤTE DESKU

Když se počátkem devadesátých let objevil drone metal, byla to zejména seattleská kapela Earth, kdo novému stylu nakypřil půdu. Její vliv na scénu mísící postgrunge, sludge a experimentální hudbu byl zcela zásadní. Earth, jejichž ústřední postavou byl od samého začátku Dylan Carlson, tehdy drtili svoje fanoušky masivní hlasitostí a destruktivním zkreslením a ovlivnili tak kapely jako Om, Khanate nebo Sunn O))).

Carlsonovy zpočátku velice drsné zvukové krajiny postupně odvál čas a drogová závislost. Brutální zkreslení se však americkému kytaristovi zadřelo hluboko pod kůži, a i když poslední desky Earth mají mnohem smířlivější charakter, každé Carlsonovo hrábnutí do strun ještě dlouho rezonuje v hlavě. Nejinak je tomu na jeho sólových, mnohem experimentálnějších albech, jejichž počet nyní rozšiřuje novinka Conquistador.

Desku vyplňují především rozostřené a velice pomalé melodie, opatrně opřené o La Montem Youngem inspirované drony. Díky nim skladby připomínají pád do zkreslením deformované meditace, z níž vytrhuje houpavá kytara se stopami toho nejchraplavějšího blues, jaké si lze představit. K tomu Carlson rád experimentuje a pohrává si s terénními nahrávkami. Ty mají zpočátku podobu pouze prchavého šumu, později přetvořeného v jemné zvonění. Jakékoli hranice přeci jen trochu konvenčnějšího komponování pak zcela opustí v krátké And Then The Crows Descended a přes tajemný úvod Scorpions in Their Mouths se deska opět přehoupne k ostrému kytarovému purismu.

Conquistador nehýří množstvím not, ale jejich expresivitou. Každou lehce načrtnutou, ale vzápětí zkřivenou melodii provázejí nevyzpytatelné ruchy rozbíjející kolébavou atmosféru. Nahrávka zní přesto uvážlivě, protože i z nejtvrdších zvuků se vynořuje klid. Harmonie mezi dravostí a sebekázní.

Info

Dylan Carlson – Conquistador (Sargent House, 2018)
bandcamp umělce

Živě:
31. 3. 2019 20:00
Futurum Music Bar, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Snový trip Coals

Vojtěch Rakouš 22.09.2020

Docusoap imponuje atmosférou srovnatelnou s Beach House, ale progresivnější produkcí dělá z Coals osobité představitele současné indiepopové scény.

Sofistikovaný meditačný mood (Owen Pallett)

Matej Kráľ 18.09.2020

Ostrov je pre Palletta samota aj prázdnota, na ktorú vôbec netreba nahliadať výhradne negatívne. Objavujú sa v nej totiž obligátne úlomky svetla.

Omamnými bylinkami vyvoněná potní chýše (Fadex)

Vadim Petrov 16.09.2020

Fadex se dlouho utápěl v různých podobách dubstepu – pomalém, rychlém, smutném, veselém, sám poznal, že už stačilo.

Věčně pomíjivé pocity (Aiko)

Michaela Šedinová 14.09.2020

Album spojuje příjemné stránky popu s upřímnými texty, které odkrývají často bolestivé hledání sebe sama i k ostatním bytostem.

Pokoj na celé léto (Pottery)

Štěpán Sukdol 02.09.2020

Žánrově Pottery originálně přistupují k postpunku a art popu, nebojí se ale zapracovat i další stylotvorné prvky, například funky a groovy basové party.

Konců se nebojme, naopak je vítejme (Protomartyr)

Max Friedrich 31.08.2020

Ultimate Success Today je ucelené dílo, které demonstruje konečnost jako takovou, ať už je to, jak říká Casey, život kapely nebo život soukromý.

Izolace i nekonečná samota (Fur)

Ondřej Rudel 28.08.2020

Facing Home Mixtape obsahuje sedm skladeb připomínajících nostalgické melodie The Beatles, The Beach Boys a The Monkees.

Fantazijné podoby budúcnosti (Deerhoof)

Richard Michalik 24.08.2020

Motív apokalypsy zvukovo definuje roztržitosť jednotlivých skladieb. Deerhoof sa príliš neohliada za melódiou alebo harmóniou.

Všetko zlé raz predsa musí skončiť (Old Man Gloom)

Filip Švantner 22.08.2020

OMG na svojej novinke vstávajú doslova z popola a je potrebné podčiarknuť, že smútok je integrálnou súčasťou nahrávky.

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Libor Staněk 21.08.2020

„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář.