Články / Sloupky/Blogy

Paul Wallfisch: On and off the road #5

Paul Wallfisch: On and off the road #5

Paul Wallfisch | Články / Sloupky/Blogy | 06.01.2013

Placebo, Pernice Brothers, Dr. Hook, Leonard Cohen, Cosmo Jarvis, Death Cab for Cutie, Glasvegas, Led Zeppelin, Green Day, Dinosaur Jr., Nina Simone, Tindersticks, Adriano Celentano, Tom Waits, Hildegard Knef, Dalida... Můj soundtrack tohoto týdne. Nebo alespoň ta část, kterou se nestydím přiznat. Neříkám, že se mi všechny ty věci líbí, ale herci je chtějí zpívat, produkce to vyžaduje, můj syn je hraje na kytaru a režisérův iPod hraje bez přestání. To je holt život. (To ale neplatí pro Nicka Lowea, protože tu je Hope for Us All).

Poté, co místní náckové nedostali povolení k pochodu městem od magistrátu, získali zelenou přímo z Berlína. Policie uzavřela nádraží a pár skupinek, kterým se podařilo dostat do města, odřízla na několika parkovištích v bezpečné vzdálenosti od turecké čtvrti na severu města, kde, jak náckové doufali, dojde na pořádnou bitku. Nejmarkantnějším rozdílem mezi USA a Německem je germánská rasová homogenita. Moje čtvrť je téměř úplně bez barev, tedy až na křiklavě růžové a rudé účesy místních post-punkových hippie děvčat. V severní části města je ten poměr obrácený a téměř všichni jsou olivově hnědého odstínu, původem z východního Středomoří. (Černochů je v tomhle šestisettisícovém městě tak málo, že jsem jich, hádám, už polovinu potkal. A ti, co jsou tam zrovna navíc, jsou buď hostující týmy, nebo kapely. Ti malí s dobrými botami jsou kapely.) Včera, v Den sjezdu příznivců Třetí říše, byla uniformita bílé populace města obzvlášť výrazná, protože každý, kdo by se mohl stát terčem hněvu náctiletých dementních opilců a nostalgií stižených prarodičů, se raději zabarikádoval doma. V noci, kdy napětí konečně povolilo, se zdálo, že tunely metra si v sobotním nočním provozu oddechly úlevou a do ulic vyrazilo víc černých a hnědých, než jsem kdy ve starém dobrém Dortmundu viděl.

Naše divadlo plánuje představení s názvem Heimat Unter Erde – Domov pod zemí. Je to multimediální dokumentární drama o vývoji komunity přistěhovaleckých horníků od dob, kdy je přivezli, aby tu pracovali, až po nynější vykořeněnou generaci. Místní arabský kluk s Pro Tools, Final Cut softwarem a videokamerou, kterého objevili a přemluvili ke spolupráci, se má stát ústřední postavou projektu. Doufal jsem, že se s ním seznámím na první technické zkoušce, ale jeho táta mu zakázal chodit ven, dokud náckové nezmizí z ulic. Můj úkol v tomhle představení je zkřížit třicetičlenný mužský sbor bývalých horníků a východoevropskou skupinu hráčů na saz. Hádám, že něco jako duel ve filmu Deliverance by to mohlo fungovat. Tváří v tvář na opačných stranách pódia. Tihle chlapi se spolu nekamarádí. Babské moudro o cestování praví, že čím více míst navštívíš, tím víc si uvědomíš, že jsme všichni stejní. Je to blbost. Samozřejmě, že všichni jíme, vylučujeme a rozmnožujeme se, ale to dělají i všechna ostatní zvířata.

V roce 1986 jsem ve vlaku z Váránasí do Kalkaty seděl v třetí z pěti tříd na krásné dřevěné lavici vedle obtloustlého chlápka v mém věku, který, ač poněkud zeširoka, výmluvně vyprávěl o změnách, hrdinech a cestování vesmírem. Posléze se mi svěřil, že svoji nezvykle precizní znalost angličtiny získal výhradně studiem diskografie Davida Bowieho. Brzy ráno, zatímco vlak čekal ve venkovské zastávce, jsem skrz pozvolna stoupající opar sledoval nahého muže, jak uprostřed jezera vedle trati v nemotorném podřepu kadí na ostrůvku, který připomínal krtinec, co se z něj nadhazuje v baseballu. Všude okolo byl klid. Ten chlap, který byl přibližně padesát kroků od vlaku (bylo to přes vodu, takže padesát temp by bylo příhodnější), si rozhodně nepřipouštěl, že by ho někdo mohl pozorovat. Tedy, ne že by si ho všiml i někdo další. Sledoval jsem tu absolutně klidnou a přirozenou scénu a představoval si, že jsem ten muž. Za posledních dvacet čtyři let jsem se k téhle exkrementální příhodě vracel opakovaně a snažil se navzájem usmířit naše paralelní osudy, jakožto životy dvou jedinců jednoho druhu na jedné planetě. Kdykoli zatoužím po jednoduchém životě, vzpomenu si na něj. Když se snažím ospravedlnit složitě propletené vztahy, které mám s ostatními, vzpomenu si na něj. V tomhle případě nejsem s to nabídnout žádný úsudek. Názor je obecně něco, co ruku v ruce s náboženstvím stupňuje lidské utrpení. Lze snad ale říct, že nemohou existovat dvě rozdílnější osoby než jsem já a ten chlap z ostrůvku. A snažit se najít společnou řeč by, podle mého mínění, bylo beznadějné a hloupé.

Ale ti náckové u nás v Dortmundu, ti jsou tu mnohem víc doma ve všech směrech. Kdybychom změnili playlisty ve všech jejich iPodech, změnilo by to něco? Technologie by byla. Why Don’t You Like Me!!??*

  • Why Don’t You Like Me!!?? od Dinosaur Jr.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #89: Někdo jiný, někde jinde?

Michal Pařízek 07.10.2022

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

Šejkr #88: Zůstaň tu tak dlouho, jak chceš…

Michal Pařízek 23.09.2022

„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Šejkr #87: Pěna dní

Michal Pařízek 09.09.2022

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.

Šejkr #86: Nepopsaný papír

Michal Pařízek 26.08.2022

Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.

Brutal Assault 2022: pohlednice z dovolené

redakce 21.08.2022

Nastal čas na rekapitulaci toho nejlepšího, nejhlasitějšího, nejcivilnějšího i nejpompéznějšího. Headlineři, klubovky, jistoty, nečekané objevy.

Šejkr #85: Kde se to zastavuje?

Michal Pařízek 12.08.2022

Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné.

Šejkr #84: „Je jedno, že spíš, ono si ťa to počká…“

Michal Pařízek 29.07.2022

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.

Šejkr #83: Zázrak na letisku

Michal Pařízek 15.07.2022

„Když něco považuješ za zázrak, tak se toho jen tak nevzdáš,“ říká Michal Kaščák v rozhovoru pro bulletin festivalu Pohoda a moc dobře ví, o čem mluví.

Pohoda Festival 2022: To nejlepší

redakce 11.07.2022

Festival, na který jezdíme velmi často a ne pouze po jednotlivcích? Letos se vypravili i nováčci, vedle nich jsme oslovili i kamarády z řad médií nebo hudebníků, které jsme na…

Šejkr #82: Otevřete si okno

Michal Pařízek 01.07.2022

„Dunaj s Bittovou, Nick Cave, Mňága. Během dvou dní. Devadesátky jsou zpět. Když si nezapomenu vzít léky, bude to pěkný týden,“ nechal se Jindřich Šídlo, smál jsem se dvacet minut.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace