Články / Sloupky/Blogy

Paul Wallfisch: On and off the road #6

Paul Wallfisch: On and off the road #6

Paul Wallfisch | Články / Sloupky/Blogy | 03.02.2013

Paměť.

Jeden lékárník z newyorské čtvrti Queens se objevil na stránkách časopisu The New Yorker, protože je Hafiz. Člověk, který dokáže zpaměti recitovat celý Korán. Nepamatuju si většinu filmů, které jsem viděl, hodně knih, které jsem přečetl, ani řadu lidí, se kterými jsem se seznámil minulý měsíc. Setkání s budoucím Hafizem, které proběhlo snad před čtyřiadvaceti lety v Mauretánii, si pamatuju dobře. Stejně tak jako spousta věcí, které jsem poztrácel, chybí mi i jméno toho chlapce, kterého jsem potkal v roce 1986. Jméno toho člověka v časopise, který mě doprovází každý týden přes Atlantik, je Muhammad Tayyab. Jeho patnáct minut slávy přichází během půstu v měsíci Ramadánu, kdy každý večer recituje v místní mešitě.

Moje cesta do Mauretánie byla přerušena, nebo umožněna, právě Ramadánem. Záleží, z jakého úhlu to posuzujete. Šel jsem pěšky na jih z El-Ajúnu, kolem nedostavěného stadionu a chlápků v modrém, co nepatřili k Blue Men Group. Auto, které jsem si stopnul a doufal, že mě vezme skrz španělskou Saharu, řídil osamělý policajt, který trpěl na žaludeční vředy. Otočil to a zamířil po prašné cestě zpátky do jižní výspy Maroka. Němečtí turisti mrtví, kanadští okradení a všude kolem si koledují o problémy guerily se zázemím v Alžíru. Takže mě stopovat přes Saharu nenechá ani omylem. Můj zachránce, kterého se půst netýkal kvůli zdravotnímu stavu, se zalezlý doma cpal vším tím jídlem, které ostatní nesměli. A co bylo nejdůležitější, už ho nebavilo jíst o samotě. Nakonec jsem našel let do Nouadhibou přes Kanárské ostrovy, což je něco jako dát si své poslední jídlo v Tour d’Argent, když vás čeká gilotina.

Letiště v Nouadhibou byla, alespoň tenkrát, garáž ze škvárobetonu. Spojení s městem zajišťovala taxi tažená velbloudy. Pokračoval jsem do vnitrozemí tři kilometry dlouhým nákladním vlakem převážejícím fosfát. Odtud jsem se pak chystal stopovat do hlavního města Nuakšottu. Desítky vagónů naložených až po okraj materiálem a přetékajících lidmi, kteří byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit jízdenku, tvořily většinu vlaku. Na úplném konci pak byl jeden vagón pro pasažéry. Neměl sice dveře ani okna, ale jeho sedadla postačila k přepravě těch zaměstnaných a zvědavých. Mauretánie je země dvakrát větší než Francie, s přibližně čtyřmi miliony obyvatel. Tři tisíce Belgičanů a Francouzů pobírají 97% vyplácených mezd v zemi. Ve vagónu pro cestující se mnou byl i jeden místní mladík. Nebylo mu víc jak osmnáct nebo dvacet. Měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a bylo na něm vidět, že je velmi rád, že může cestovat „ve vlaku“ a ne na něm. Mluvili jsme spolu francouzsky. Můj společník se zeptal, zda znám Korán. Řekl jsem, že ne, na což mi odpověděl dlouhou, rytmickou citací ve znělé arabštině, kterou jsem určitě nikdy před tím neslyšel. Zeptal jsem se ho, co ten citát znamená a on přiznal, že neví. Význam možná přijde později, ale prozatím se prý snažil text jenom zapamatovat. Jeho cílem bylo znát celou knihu zpaměti. Stejně jako lékárník z Queensu o čtvrt století později by se tak stal nádobou slova božího, význam vem čert.

V Německu pracuju v divadle. Během posledních několika týdnů jsme zkoušeli Vojcka a já ze svého stupínku s piánem v zadní části pódia (nastrojili mě, že vypadám jako kříženec mezi Eltonem Johnem model 1978 a polárním medvědem) sleduju, jak se herci propracovávají od začátku, kdy si pamatují sotva každou desátou repliku, až do stavu, kdy si celou hru zapamatují natolik, že ať už řeknou cokoli, ať už to ve scénáři je nebo není, zní to, jakoby promlouvala sama duše postavy, kterou hrají. Význam každého slova, smysl každého interpunkčního znaménka, to všechno přišlo na přetřes během stovek hodin zkoušení. Premiéra je nádherná. Po tak dlouhém rozmýšlení a procvičování rolí přetéká každý z herců ryzí snahou předvést to, co se naučil, narvanému sálu.

Dva dny před premiérou Vojcka jsme šli na koncert Leonarda Cohena. Je mu 76 a hrál čtyři hodiny. Má figuru, jako kdyby mu bylo o polovinu méně, a při každé druhé písničce si kleká. Nemá to daleko k náboženskému zážitku. Příběhy lásky, války a života jsou v každém tónu, v každém slovu. Jsem ateista a myslel jsem si, že podobné momenty, jak se náš druh bude vyvíjet, postupně nahradí kostely, synagogy a mešity. Přesah umění, překypujícího významem nad kategorie slova, obrazu nebo zvuku, byl víc než slovo samé, zdrojem poznání pro všechna „velká“ náboženství.

Cohen si pamatoval každé slovo z třiceti písniček, které zpíval. Ale koncert ukončil slovy: „Bůh žehnej.“

Info

Vyšlo ve Full Moonu #6> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #52: Jaké by to bylo...

Michal Pařízek 06.05.2021

Jaké by to bylo, kdyby Kryštof Kolumbus skončil jako podřadný otrok a celá slavná konkvista se obrátila do incké invaze do staré dobré Evropy? V Šejkru se toho dozvíte mnohem…

Šejkr #51: Na vnitřní vlně

Michal Pařízek 22.04.2021

Třetí největší město ve Španělsku, jiný vzduch, jiné nebe, jiné prostředí. Jak to poznamená dnešní Šejkr na Radio 1?

Katetr: Vytáhni si hlavu z vreca

Jarmo Diehl 18.04.2021

Idea přišel s klipem k poněkud infantilnímu tracku Hraju si, kde s přáteli rapuje o tom, že má péro, žmoulá ho a verbálně klohní.

Bubny Voices: z Prahy do Kyjeva a zase zpátky

Iryna Zahladko 15.04.2021

Na konci prosince loňského roku vydal ukrajinský hudební label System album Bubny Voices, které je svéráznou hudební dokumentací areálu v okolí Nádraží Praha-Bubny.

Katetr: Nedívej se, mami! (a další prolákliny kontinua)

Jarmo Diehl 11.04.2021

Číslo jedna na streamech drží Refew x Roleeexx, kteří repujou o tom, že jen oni jsou real. Co je nového u Milion+? Terénní sběry, folklór i písničkáři. Peklo.

Šejkr #50: Sejde z mysli?

Michal Pařízek 08.04.2021

O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.

Katetr: Jak zrecyklovat stovky dýlerpytlů

Jarmo Diehl 04.04.2021

Acid punk, gotika, slowcore i poštovní kufr Olivera Torra. Marpo, Ben Cristovao a další roztleskávačky. Na strunách srdečních.

Anketa: Promo vs. video (Soundczech)

redakce 31.03.2021

Účastníků výzvy SoundCzechu se ptáme, jak spolupráce dopadla a jak lze videoformátu využít v rámci propagace.

Šejkr #49: Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

Michal Pařízek 25.03.2021

Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost, ano… O Haně Hegerové, Danu Sartainovi i Radiu 1.

Vstupní prohlídka: Sam Handwich

redakce 22.03.2021

Čtveřice mladých můžu spojuje své síly do chutného akusticko-elektronického sendviče s příchutí šťavnatých syntezátorů s bohatou kytarovou oblohou. Co nám o sobě řekli?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace