David Čajčík | Články / Reporty | 24.11.2013
Obraz 1.
Alright, now this song is called Jubilee Street. Můžeme začít. První sloka, druhá, akcelerace. Zvrhává se to. Basa uvolňuje místo smyčci. Roztrhané žíně dávají vzniknout rozervanému zvuku, rock’n’roll na housle. Nick Cave roztěkaně přebíhá mezi pianem a davem. Jak poznat, které příběhy jsou reálné a které fikce, když každému z nich věříte? Zpěvák s vámi projde alejí pocitů, kde vzrostlé stromy reprezentují přeškrtané verše ve finálním stádiu preciznosti a vlnitá cesta ukazuje cestu hudební myšlence, která vede všemi směry, jen ne tím triviálním. Pár tónů, dekadence.
Obraz 2.
Pojď blíž, naznačuje Cave chlapečkovi na ramenou v davu. Budu ti vyprávět příběh. But the lil children know... Král už je mrtev, máme nového. Má černé sako a černou košili. Chlapeček se ho chytne, jako kdyby opravdu měl příležitost dotknout se krále, o kterém mu rodiče léta vyprávěli. A kamkoliv se přesune, tam se smrskne dav lidí, jako rybičky v akváriu, když na hladině přistane jídlo. Vazba, stratocasterové banjo, WOO! Tupelooo! Stárne Nick Cave? Ne. Tak jako Král. A tahle skladba nezestárne nikdy.
Obraz 3.
Jedna z těch vražedných balad. Dlouhý příběh násilí a nenávisti, prezentovaný v intimním a vroucném podání. Jen občas se rozsvítí červená světla, zazní zvuk samopalu, všichni udeří do svých nástrojů, ze kterých místo spršky krve vyletí jeden tón... A dvě slova k tomu: Stagger Lee. Nebo tři, pane? A co řekl ďábel? Can you feel my heartbeat? And those were the last words the Devil said, cause Stag put four holes in his motherfuckin’ head! Kolikrát musíte něco zaimprovizovat, než to přestane být improvizace? Nebo to bylo poprvé? Tohle je ta divokost, animalita, o které čtete titulky. Ďábel Nick Cave, ano... a jeho opus magnum. Syntéza groovujícího post-punku, gotické morbidity a caveovské intimity.
Obraz 4.
Piano je jediný důvod, proč se vrátit tam, kam patří. Mezi své spoluhráče. Buďme rádi, že se s námi někdo dělí o pocity, které každý z nás zná. Ticho, vyčkávání před titulním veršem. Ten okamžik, ve kterém netrpělivě čekáte na to, co jste slyšeli už tisíckrát, a stejně se bojíte, že třeba náhodou píseň skončí. Stejně náhle jako končí některé vztahy. Into My Arms... O Lord! Snad i nepatrný úsměv se mihl na tváři, když sborové O Lord! vytrysklo z jinak naprosto soustředěného publika. PJ Harvey byla jenom jedna, stejně jako tato balada.
Obraz 5.
Když už si myslíte, že jste dostali vše, pro co jste přišli, dostaví se hudební podklad tak křehký, že se bojíte, že neunese ani křišťálový vokál Nicka Cavea. Nikdo nemluví, snad ani nedýchá. Totální paralýza publika, které jen zbožně upíná zrak a visí na každém pohybu rtů. Push the Sky Away. Ne každou skladbu je potřeba vygradovat - dostat z bodu A do bodu B. Někdy chceme zůstat v bodě A a ve smyčce se věčně točit okolo melodické křivky, pulzujících varhan. Some people say it’s just rock’n’roll. But it gets you right down the soul. Amen.
Nick Cave and The Bad Seeds (aus)
22. 11. 2013, Tipsport aréna, Praha
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.