Jiří Procházka | Články / Recenze | 05.10.2021
Američtí Deafheaven se zapsali do povědomí zejména neobvyklým kombinováním black metalu s dreampopovými intermezzy, postrockově psychedelickým noisem a melancholicky romantickou harmonií. Ta – ve spojení s pronikavě naléhavým screamem – dodávala výsledku bolavý, až ublíženecký vibe. V takové podobě kapela představila od roku 2011 čtyři alba. Tím pátým, Infinite Granite, opustila svou škatulku a překvapila výrazně jemnějším a veskrze pozitivnějším materiálem, a to i přesto, že jeho předmětem nadále zůstala nelehká osobní témata jako přijetí sebe sama či vyrovnání se s rodinnými traumaty.
Kromě poetických textů zahalených v oparu neotřelých metafor zůstal rukopis Deafheaven patrný i v líbivě sladkobolných melodiích a dynamickém vývoji skladeb. Tentokrát se ale odráží od stavu pozvolného procitání, z nějž přechází do hlasité shoegazeové tenze a opětovného klidu. Odtud pak songy znovu nabírají sílu a gradují do noisového finále. Výjimku v tomto smyslu představují zejména dva singly, a sice The Gnashing, kde se do toho kytaristi Kerry McCoy a Shiv Mehra zkraje opřou za podpory silně vybuzených aparátů, a Great Mass of Color, který startuje energickým refrénovým instrumentálem.
Naopak to, co z nového desky téměř zmizelo, je black metal. Deafheaven měli ve zvyku stavět svůj repertoár na tremolovém hraní vysoce zkreslených kytar a doprovodného blast beatu. To vše na nové desce zaznívá jen symbolicky k občasnému prohloubení gradace. Ačkoliv se jedná o rockové album, jeho rytmy a zvuk odpovídají povětšinou vzdušnému dream popu. Rock-metalový distortion ustoupil vibratu, phaseru a hallu, které povznáší křišťálový zvuk kytary do nebes. Tou nejvýraznější změnou je však absolutní dominance čistého hlasu. Zatímco veškerá předchozí tvorba kapely obsahovala téměř výlučně agresivní zpěv, na Infinite Granite zapojí zpěvák George Clarke svébytný scream jen ve třech krátkých případech, např. když v poslední třetině závěrečné skladby Mombasa zpívá o smrti svého otce, s nímž ho pojí komplikovaný vztah. Ve všech případech slouží drsný projev k umocnění závěru skladby a podtržení zásadního či emotivně náročného sdělení zpívaných slov.
Ačkoliv je experimentální posun takového rozsahu pokaždé spojený s vysokým rizikem nedotaženosti a jalového vyznění, zdá se, že se kapela na tuto změnu důsledně připravovala a že dobře věděla, co dělá. Tomu zřejmě napomohl i nový producent Justin Meldal-Johnsen, s nímž už spojila své síly jména jako M83, Wolf Alice nebo Paramore. Každopádně nových postupů, ať už zvukových či hlasových, využívají Deafheaven s hravostí a lehkostí, takže deska nepostrádá přirozenost.
Infinite Granite je symetrickým převrácením toho, na co jsme byli dosud od Deafheaven zvyklí. Je negativem jejich dosavadní tvorby, a přesto si zachovává kontinuitu, stejně jako se pozitiv i negativ váží k téže fotografii. Jak lépe vyprovázet doznívající léto než na vlnách této zasněné melancholie?
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.