Články / Reporty

Pohyb a život na CTM 2020

Pohyb a život na CTM 2020

Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 03.02.2020

V polovině týdenního festivalu (a po první části, o které jsem psala tady) na mě padá splín a cítím se nezvykle požitkářsky, ba přecpaná kulturou, jak už to tak bývá na festivalech a v klubech, kde se může stát cokoliv. CTM však programově přitvrzuje a Berghain už má poslední dva večery otevřené všechny stage, dá se tam nadechnout, program je různorodější. Zatímco v Säule tluče nekompromisní techno, v Panorama Baru se tančí a v hlavním sálu Antoine Chessex vzniká drone/noise za pomoci saxofonu. Minimalistické, pořád ovšem zajímavé po hudební i vizuální stránce.

Druhá polovina CTM je hudebně různorodější a kontrastnější. Lyra Pramuk je velmi performativní – její set je spíš koncertní než klubový, včetně kulis na pódiu a výrazně modrých šatů působí v tmavém klubu až nepatřičně, atmosféru však vytváří dokonalou. Ocenění za nejvíc uchvacující vystoupení vyhrávají indonéští Raja Kirik, hrají hodinu, jako by bez začátku a konce. Odbíhám a pluju dál Berghainem, a když se vracím, oni jsou pořád na pódiu a pořád je na co koukat, stále je tam pohyb a dokonalá fúze akustického noisu s využítím DIY hudebních nástrojů a elektronických dronů.

Pohyb jako neplánovaný motiv druhé poloviny festivalu pomáhá bojovat s útlumem a nabádá k dalšímu užívání si v duchu sex, drogy a kebab a jde to celkem přirozeně. Hned dvakrát vystupují Nakibembe Xylophone Troupe - šest Uganďanů a jeden xylofon embaire. V pátek vystupují s Gabber Modus Operandi a Wahono, což je kombinace, kterou člověk jen tak nevymyslí, ale jako skalní fanoušek pizzy s ananasem prohlašuji, že by určitě měl. Spojení věcí z opačných konců hudebního spektra dospěje často k nečekaně dobrému výsledku a noiseová elektronika Indonesanů s rytmickými perkusemi je naprosto kompatibilní. Nakibembe Xylophone Troupe jsou skvělí i sólově ve Festsaal Kreuzberg, kde sice už umírám únavou, ale v mysli jsem na oslavě uprostřed savany plné tancujících lidí a afrického jídla.

Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle, což je prostor v rámci komplexu bývalého krematoria, něco mezi podzemní garáží a krytem. Jeho set je meditativní a zároveň zdrcující a je zábavné sledovat lidi, jak se lekají v náhlých hlučných pasážích, zatímco se já roztékám na podlahu a splývám s betonem a rezonující konstrukcí.

Důkazem, že se CTM snaží bojovat proti své zdánlivé technokraticii, je kromě diskusí a přednášek o udržitelnosti i zvuková instalace Marie Therezy Alves a Lucrecie Dalt v botanické zahradě při příležitosti 250. narozenin Alexandra von Humboldt. Při pohybu hlavním tropickým skleníkem se hudba ve sluchátkách volně loopuje, žánrově navazuje od jemné elektroniky přes jazzík až k mluvenému slovu a celkový dojem připomíná něco mezi interaktivnější Plantasií a soundtrackem ke hře Botanicula. Škoda, že tahle instalace nemůže být trvalá, zelené hudby není nikdy dost.

CTM vtahuje do svého víru dobrodružného umění, a je to chaotické a náročné. Možná ale právě to je ten skutečný kontakt s reálným životem, jeho oslava, a zároveň varování před hrozbami reality. Aktivistický hédonizmus. Příště klidně zase, ale radši v menším měřítku.

Info

CTM Festival 2020
24. 1. - 2. 2. 2020, Berlin

foto © CTM

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.