Články / Reporty

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 26.06.2019

Konec jedné éry. Tento fakt doslova visel ve vzduchu holešovické haly. Američtí Slayer končí a loučí se velkým světovým turné. Jeden z nejvlivnějších metalových spolků, na jehož odkaz přísahají nejen thrasheři, ale i hardcoreové či extrémně metalové kapely, před lety nakopl metal do dosud nevídané rychlosti a přinesl témata, která už dnes v žánru nepřekvapí, ve své době ale byly naprosté novum. A v jeho podání mají brutální výjevy svou platnost, nejsou vyprázdněnou manýrou.

Poslední koncert přitáhl velmi široce rozprostřené publikum. Pánové v letech, kteří už se na metalových koncertech moc nevídají, spousta otců, kteří využili poslední příležitost ukázat svým potomkům jednu z nejvlivnějších kapel všech dob, mladí metalisté, kteří nemohli zažít skupinu ve vrcholném období na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A rozlučka to byla skutečně velkolepá, taková, na kterou se nezapomíná.

Slušné tempo i vynikající zvuk nastolili už hostující Anthrax. Jedna z kapel velké thrashmetalové čtyřky, která ale tvoří spíš protipól kalifornských řezníků, svůj hodinový prostor využila na maximum. Zazněly hity jako Indians, Anti-Social, Madhouse či Cought in the Mosh a jejich akční, radostný thrash byl ideálním startem, který horkem znavené a síly šetřící publikum příjemně nažhavil. Ne tedy že by bylo co žhavit. Slayer si pro svůj koncert nemohli přát pekelnější podmínky, a to hic v hale ještě pravidelně přiživovali ohnivou show. Diváci patřičně reagovali, moshpity se otevíraly na těch nejméně očekávatelných místech, paroháče hrozily od první skladby.

Vizuálně vsadili na střídmost, ostatně Slayer byli vždycky poměrně statickou kapelou. Frontman Tom Araya je jako jediný připoutaný k mikrofonu a jen občas ustupuje do pozadí, Kerry King se projevuje hlavně zuřivým a nenapodobitelným headbangingem, druhý kytarista Gary Holt si občas dovolí nějakou tu parádičku v podobně hraní za hlavou a Paul Bostaph za bicími je více slyšet než vidět. I tak bylo na co koukat, Slayer totiž kouzlili světelným designem: temně rudá při Raining Blood, jedovatě zelená u Angel of Death, zdůraznění sólujícího Kinga prostým kuželem bílého světla ve tmě, vypíchnutí podstatných motivů na zadní plachtě anebo hořící orlice s logem kapely. Vše velmi jednoduché, tisíckrát viděné, ale funkční, efektní i efektivní.

fotogalerii z koncertu hledejte tady

Setlist odpovídal příležitosti: vedle starých prověřených hitů South of Heaven, Seasons in the Abbys, War Ensemble či Dead Skin Mask se vešly i věci relativně nové, působivý úvodní tandem Delusion of Saviour/Repentless a World Painted Blood nebo zapadlé spíše opomíjené klenoty jako Gemini. Nic zásadního nechybělo, i když bych uvítal i dosavadní koncertní stálici Jihad. V hale se sice vznášel opar nostalgie a loučení, Slayer se ale obešli bez patosu. Soustředili se pouze na hudbu a nakonec stačila jediná věta Toma Arayi, který mimochodem zpíval excelentně a nijak se hlasově nešetřil. „Budete nám chybět.“

Když jsem pak ve vlaku potkával fanoušky jedoucí jak ze Slayer, tak z Phila Collinse, který hrál tentýž večer v O2 areně, jako by z těch černooděnců zářil větší optimismus, nadšení. Štěstí...

Info

Slayer (us) + Anthrax (us)
25. 6. 2019 Tipsport Arena, Praha

foto © Honza Nedoma

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes To Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Ekosystémy (Lunchmeat, Escher Fucker, Elías Merino & Tadej Droljc)

redakce 03.10.2019

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Krása nevolnosti. A naopak. (Dasha Rush vs. Alex Guevara)

redakce 02.10.2019

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.