Články / Rozhovory

Tiziano Popoli: Důležité věci se naštěstí často vrací

Tiziano Popoli: Důležité věci se naštěstí často vrací

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 19.04.2021

Italský hudební skladatel Tiziano Popoli byl donedávna širší veřejnosti téměř neznámý, teprve nedávno vydaná kompilace Burn the Night | Bruciare la Notte: Original Recordings, 1983–1989 představila jeho tvorbu širší veřejnosti. Jak už je z titulu patrné, jde o výběr jeho skladeb z osmdesátých let, méně zřejmé je, že mu od té doby opravdu žádné album nevyšlo. Italský průkopník minimalismu přitom stále tvoří, zejména tedy pro divadlo, v osmdesátých letech byl kromě Stevea Reicha nebo Jona Hassella zamilovaný také do popu nebo věhlasné italské filmové hudby. Jeho skladby jsou stejně svěží a přitažlivé jako neskonale zábavné, nezestárly ani o den. Respektive ani o noc. Tiziano Popoli o cyklech popkultury, které se v některých případech naštěstí vrací, o kinu jako zdroji inspirace nebo o zhudebněnému daňovému přiznání. (Rozhovor je doplněním tematického textu věnovanému Popolimu, který vyšel ve Full Moonu #119)

Vaše hudba je zjevně velmi ovlivněna minimalismem, zároveň se ale v tiskové zprávě k albu píše, že začátkem osmdesátých let v Itálii nebyl minimalismus příliš rozšířený. Konkrétně se tam mluví o „scéně, která v Itálii v té době neexistovala“. Odkud jste nabíral inspiraci?
Jsem přesvědčen, že hudební minimalismus vzbuzoval v Itálii zájem již od 70. let, ale šlo o více méně o lokální fenomén. Nahrávky se k nám dostávaly různými způsoby: jednak napřímo v podobě hudby Philipa Glassa, Steva Reicha, Harolda Budda, Jona Hassella nebo Michaela Nymana, a pak také nepřímo, prostřednictvím díla Piny Bausch, Carolin Carson, Boba Wilsona, Petera Greenawaye nebo Wima Wenderse. Přestože Itálie neměla vlastní „správné“ minimalistické hudební hnutí, rozhodně existovaly referenční práce, vytvořené místními průkopníky.

Můžete některé z nich jmenovat?
Pro mě osobně bylo jednou z nich dílo Six Notes in Logic od Roberta Cacciapaglia. Jeho hudba byla spojena s „historickým“ minimalismem, ke kterému jsem vzhlížel v rámci svých prvních experimentů. Dalším italským autorem, který mě ovlivnil, byl Piero Milesi a jeho dílo Modi and Mr. Nanof's Nuclear Observatory. Hodně důležitých věcí vzniklo pro divadlo – v roce 1985 taneční společnost Fabrizia Monteverdeho uvedla představení La Boule de Beige s hudbou Pierluigiho Castellana, Paolo Modugno zase produkoval Il Cavaliere Azzurro pro společnost La Gaia Scienza Company, a já jsem společně s Marcem Dalpanem vydal album Scorie, soundtrack k stejnojmennému představení divadelního souboru Koinè. Divadlo, zejména ve formě Tanztheatre, tedy tanečního divadla, se jevilo jako ideální místo, kde minimalistická hudba dokáže generovat zajímavé interakce s děním na jevišti, mechanismy odstupu, regresí, abstrakcí i neutralitou.


Album Burn the Night/ Bruciare la Notte: Original Recordings, 1983–1989 je souborem různých prací, některé vznikly jako soundtracky, jiné jako zvukové instalace nebo commission works. Právě práce pro divadlo tvoří velkou část kompilace. Můžeme tedy mluvit o tom, že jste byl součástí nějaké interdisciplinární umělecké skupiny nebo hnutí?
Mnoho skupin mladých umělců tehdy sdílelo potřebu experimentovat s novým jazykem a často mezi nimi existoval určitý stupeň propojení. Jejich myšlenky vzkvétaly a kolovaly mezi nimi. V osmdesátých letech 20. století se hned několik italských skupin a projektů dočkalo mezinárodního věhlasu: La Gaia Scienza, Falso Movimento, Sosta Palmizi, Magazzini Criminali, Laboratorio Teatro Settimo, Krypton nebo Teatro delle Briciole. Tato scéna byla velmi široká, zahrnovala centra rozšířená po celém území Itálie, nacházela se například v Miláně, Římě, Neapoli nebo Palermu.

To vypadá jako široká scéna, vyvíjela se nějak v průběhu osmdesátých let? Docházelo ke konfrontaci s mainstreamem?
Tato scéna, jak říkáte, byla poněkud různorodá, ale sjednocovali ji pojmy jako „experimentální“ a „zkoumání“. Osobně jsem měl to štěstí se podílet na umělecké a snad i „ideologické“ cestě souboru Koinè, jedné z nejdůležitějších experimentálních a hloubavých divadelních skupin v mém regionu. Spolupracoval jsem s nimi více než třicet let. Velmi často jsem pracoval také s dalšími přáteli, fotografy nebo choreografy, jejichž projekty jsem často doprovázel hudbou. Na podpoře a propagaci těchto uměleckých zážitků pracovali také někteří kritici, například Giuseppe Bartolucci, který je autorem termínu „post-avantgardní divadlo“. Ten označuje divadlo, které samo zastaví svůj vývoj a prostřednictvím revize minulosti staví do popředí tělesnost, interdisciplinaritu a multimédia.

KINO JAKO ZDROJ INSPIRACE

V době, kdy skladby zachycené na albu Burn the Night vznikaly, jste byl součástí undergroundu, kontrakultury, vnímáte současný zvýšený zájem o vaši tvorbu jako svého druhu satisfakci? Ostatně i syntezátor Yamaha DX7, na kterém jste tehdy tvořil, zažívá dnes renesanci, klávesové rejstříky osmdesátých let jsou v módě. Jde o součást cyklů, ve kterých se pop kultura pohybuje, nebo o něco výjimečného?
Samozřejmě mě zájem posluchačů o moje dílo opravdu velmi těší. Rozhodl jsem se své skladby publikovat, protože je stále vnímám jako své, jako nedílnou součást mé umělecké cesty. Osmdesátá léta jsou dnes v centru pozornosti, i díky tomu v nich můžeme najít zajímavé analogie s dnešním uměleckým vkusem. Tehdy jsem velmi rád pracoval se zvukovou syntézou na bázi frekvenční modulace a nedávno jsem se přistihl, že téměř totožnou techniku dnes vykládám svým studentům. Ano, důležité a významné věci se naštěstí často vrací. Ale nerad bych zůstal jen v osmdesátých letech, věřím, že se moje hudební myšlení od té doby vyvinulo, a rád bych zveřejnil také svou pozdější produkci. V některých svých dílech v devadesátých letech jsem se zaměřil na „tvůrčí“ použití sampleru, který jsem ovšem nepoužíval pouze jako „napodobovací“ nástroj, ale jeho prostřednictvím jsem pátral po vztazích mezi hudebními zvuky a zvuky prostředí. Doufám, že dříve nebo později se devadesátá léta dostanou do kurzu také!


Zároveň nijak nezapíráte také vřelý vztah k populární hudbě, která vás podle všeho také velmi inspirovala.
Můj zájem o popovou hudbu se týkal hlavně písňové formy, její struktury a jejího komunikačního potenciálu. Dobrým příkladem struktury vypůjčené z popu může mezi písněmi z alba být skladba Blues Padani, ve které se pravidelně střídá intro, sloka, refrén a bridž, což je redukované na jakési „kontejnery“, které otvírají mluvené vokální smyčky heterogenního původu. Na konci sedmdesátých let jsem sledoval díla Franca Battiata, hudebníka, který hluboce inovoval italský pop tím, že ho kontaminoval minimalismem, kultivovanými vpády a orientální filozofií. Dalším referenčním hudebníkem pro mě byl Peter Gabriel a jeho práce v kontextu world music. A samozřejmě Björk, umělkyně, která dokázala stvořit zcela sofistikovanou popovou hudbu, kreativní a neustále se vyvíjející.

Sledujete i dnešní populární hudbu, trvá tato inspirace stále?
Dnešní pop mě příliš neoslovuje, více méně ho nesleduji. Připadá mi mnohem méně originální, méně přirozený, jaksi příliš „odsouhlasený“ a průmyslově generovaný pro potěšení. Procesy hudební produkce jsou dnes velmi standardizované a pro mé vnímání hudby upřímně docela nudné.

Z vaší hudby vnímám kromě mistrů minimalismu také pionýry elektronické hudby jako Kraftwerk, ale určitě i jakousi hravost, typickou pro autory filmové hudby, jako byli Nino Rota, Luis Bacalov, konkrétně jsem si vzpomněl na film Ballando Ballando režiséra Ettoreho Scoly. Ani ne tak žánrově, ale náladou a atmosférou.
To, co slyšíte, je zcela na místě! Cítím zejména spřízněnost s melancholií a jakousi geometrickou hravostí hudby Nina Roty, zrovna nedávno jsem dokončil několik aranžmá jeho skladeb pro orchestr, a určitě také s Enniem Morriconem, u nějž obdivuji výjimečné zvládnutí orchestrace a mimořádnou schopnost formovat hudební myšlenky prostřednictvím jednotlivých obrazů. Takže jste odhalil méně známý aspekt mé práce: jsem skutečně vášnivým skladatelem filmové hudby. Zejména velmi rád komponuji pro němé filmy, miluji němé kino a velmi rád pracuji v tom ohromném prostoru, který hudbě nabízí nedostatek dialogu. Vytvořil jsem mnoho soundtracků pro filmy hrané i dokumentární, něco z této mé produkce najdete například v katalogu labelu Ermitage Cinema. A velmi rád s živými soundtracky také vystupuji, například v roce 1996 jsem mimo jiné vytvořil soundtrack k filmu Nella Mischia režiséra Gianniho Zanasiho, vítěze sekce Quinzaine na filmovém festivalu v Cannes. Mnoho let jsem byl také uměleckým ředitelem festivalu Rimusicazioni, který představuje právě nově zkomponované soundtracky ke starým němým filmům. Ano, kino pro mě vždy bylo náramným zdrojem inspirace.

SOUNDTRACK K DAŇOVÉMU PŘIZNÁNÍ

Vraťme se k albu Burn the Night, jak jste spokojen s jeho výslednou podobou alba?
S prací, kterou společně odvedly přátelé v týmech labelů Freedom to Spend a Rvng Intl, nemohu být nic jiného než spokojen. Všichni byli fantastičtí. Byla to dlouhá, vzrušující cesta, která trvala více než tři roky od prvního e-mailu Petera Swansona (zakladatel labelu Freedom to Spend, pozn. aut.), který to celé zpunktoval. Dostal jsem nečekanou příležitost znovu objevit svou dávno zapomenutou hudbu a jejím prostřednictvím vzpomínat na roky dávno minulé. Drtivá většina hudby v mém archivu nebyla nikdy smíchána, a pokud, tak pouze velmi jednoduše na audiokazetě. Znovu jsem tedy zprovoznil svůj letitý rekordér Teac 3440 a kousek po kousku jsem oživoval a digitalizoval svůj archiv na magnetofonových páskách.

Podílel jste se na finálním výběru skladeb?
Pasáže, které mě zaujaly, jsem příležitostně posílal Peterovi a Mattovi Werthovi, šéfovi Rvng Intl. Přibližně během roku jsem takto vybral několik hodin hudby, finální výběr jsem ale nechal na svých amerických přátelích, velmi mě totiž pobavila a zaujala možnost sledovat vývoj jejich vkusu.


Můžeme se těšit na další podobná alba?
Věřím, že většina materiálu, která se na kompilaci nakonec nedostala, je podobně důstojná a určitě bych ji rád někdy zveřejnil. Navíc jsem nedávno našel další kufr plný kazet a pásků, které obsahují další nikdy nepublikovaná díla. Dosud jsem neměl příležitost je slyšet, vlastně ani nevím, co na nich je! Pevně doufám, že brzy budu moci pokračovat v procesu digitalizace, který je poměrně zdlouhavý a s nejistým výsledkem. Některé ty pásky jsou nenahraditelně poškozené. Zároveň bych rád zveřejnil některá svá díla z devadesátých let, ve kterých jsem, jak se zdá, vstoupil do další tvůrčí fáze.

Tahle otázka může vyznít v době, kdy už se de facto rok nekoncertuje, poněkud zvláštně, ale stejně mě to zajímá – chystáte k vydání alba Burn the Night také živá vystoupení?
Plánuji takový recitál, ve kterém bych rád představil živě výběr skladeb z kompilace spolu s dalšími novějšími pracemi. Takovou syntézou mých třiceti let v hudbě. Hraji si s myšlenkou na skupinu třech nebo čtyřech hudebníků a několika dalších hostů, ale prozatím je všechno kvůli pandemii blokováno.

A co současná práce, čím se zabýváte aktuálně?
Znovu jde o filmovou hudbu, aktuálně dokončuji hudbu k nádhernému dokumentárnímu filmu z roku 1926, který se jmenuje In Motocicletta sulle Dolomiti (Dolomity na motorce). Pracuji také na jakési reedici své starší práce Modello 760, Il Canto dei Conti, kterou jsem složil na sklonku osmdesátých let. Modello 760 je italský formulář k daňovému přiznání. Tento projekt jsme vytvořili společně se Silviem Paninim ze souboru Koinè a jeho ústřední myšlenkou, která byla opět inspirovaná provokativní a minimalistickou představou umění, bylo vytvořit hudební dílo na základě jmen lidí v telefonním seznamu provincie Modena.

Info

Tiziano Popoli
Bandcamp interpreta

foto © se svolením Tiziana Popoliho

Relevantní články

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace